Sayko

Tak nakonec nešlo o takovou sračku, jak jsem čekal. Víte co, u filmů platí pravidlo, že je pokračování vždycky jenom "dojení" slávy z díla prvního. Avšak zde se tomu tak nestalo! Samozřejmě, některé vtipy už ohrané byly a Deadpoolovo počínání všichni z prvního dílu dobře známe, ale i přesto má pokračování co nabídnout. Vtipné scény jsou perfektně načasované s těmi romantickými (a akčními), že zapomenete na čas a film vás veze jako rychlík. Nezastavuje. A právě díky prolínání žánrů vás film nepřestane bavit. Samozřejmě nejde o nic převratného, s hlubokou myšlenkou a originálním scénářem, ale snímek je ušit přímo pro dnešní konzumní společnost, resp. americké diváky. Pobaví, dojme, vyřádí se na padouších a je velmi nekorektní, což teď v době nastávající korektnostní diktatury ocení každý divák. Jo, když vypneš mozkový závity, proč ne. :)

Nádherné. Tak by se dal popsat tento snímek jedním slovem. Netuším, zda je to francouzským citem pro umění, ale poslední dobou mě tamní produkce nepřestává udivovat. Portrét dívky v plamenech sice příběhově nijak nevyniká, nemá žádnou temnou, lépe řečeno výraznou zápletku a akčnější scény se dočkáme jednou, možná dvakrát, ale film oslní diváka naprosto opačně. Mladá, a vskutku nádherná, malířka Marianne dostane možnost namalovat portrét bohaté dívky, ale má to háček. Dívka se nechce nechat namalovat. Tudíž Marianne nezbývá nic jiného, než ji sledovat. V tom mezi dívkami vzniká určitá symbióza, která diváka neskutečně baví a chce vidět, jak se vztah mezi hlavními postavami vyvíjí. A jelikož je příběh o malířce, jde o dosti detailní práci (jak v malířství, tak ve scénografii). Divák se začne tedy soustředit na jednotlivé pohyby, pohledy a pohnutky postav, které ladně herečky vyjadřují. Způsob, kterým je tento romantický příběh totiž vyprávěn, jsem dosud jaktěživ neviděl. Minimalistická režisérka snímku Céline Sciamma dokázala tento prosťoučký příběh zformovat tak, že divák neodtrhl od plátna oči celé dvě hodiny. A to pozor! v celém snímku zazní jediné dvě skladby. Právě režisérčin minimalismus jde ve snímku patřičně vidět. Minimalismus se totiž do filmu neskutečně hodil. Začínáme širokými plážovými scénami a nepřestávajícím duněním moře. Postupně se však scény přibližují, šum utichá a s vytvořením citového pouta mezi postavami a divákem se začínáme soustředit na doposud nepatřičné jevy, jako je například zrychlování a zpomalování dechu hlavních postav a změna jejich pohledů, ze kterých najednou dokážeme vyčíst dokonce věci, které bychom na začátku nedokázali (režisérka nám to ani nedovoluje, servíruje příběh přesně tak, jak rychle se k němu divák přibližovat chce). Uvědoměním režisérky onoho prostého příběhu, pokouší se nám zážitek alespoň zintenzivnit hudbou, která když zazní, jde o neskutečný orgasmus. Jako celek na mne film působil dokonale. Nic, co bych mohl vytknout. Od první po poslední scénu jde o jedno velké, vizuální vyvrcholení.

Snímek Smultronstället opěvovaného režiséra Ingmara Bergmana, mimochodem můj první zhlédnutý, dělí diváky na dvě poloviny. Avšak obou polovinám se film bude líbit. Lesní jahody kypří humorem čistým jako lilie, příběhem na první pohled nijak neoslnivým a kamerou nadevše uspokojivou. Scény se sice zdají být jednoduché, ale opak je pravdou. Každá scéna je plná životních mouder a zamyšlení, která jsem vstřebával a ještě budu vstřebávat velmi, velmi dlouho. Melancholické téma však skvěle doplňuje zmíněný překrásně čistý humor, který naše doby naprosto odlišuje. Skvěle zahrané, skvěle natočené, myšlenkami velmi silné. Tento snímek ve mne určitě zanechal stopu.

Tak tohle se neskutečně povedlo! Králíček Jojo se stává mým nejoblíbenějším filmem za rok 2019. Taika Waititi dokázal vytvořit bezchybnou komedii. Ptáte se, jak takovou správnou komedii vytvořit? Inu, mám zde jeden recept, který by se za mě měl ucházet o Oskarové ceny. Jako první vezmeme prostředí historicky velmi ošemetné, ale naladíme ho na komedii, abychom se nikoho moc nedotkli v souvislostech s minulostí. Do tohoto prostředí vhodíme bandu těch nejlepších herců hodících se na tyto role. Zhruba po patnácti minutách pečení na 230 stupňů přidáme ty největší hitovky co svět zná, avšak v německém provedení. Po pečlivém vykrojení z formy posypeme dojemnými scénami s roztomilými herci. No a po tomto kroku už chybí jen poslední část a tou je poleva, tedy hlavní důvod, kvůli kterému jde člověk do kina. Polevu, pokud tedy režíruje skvělý Taika Waititi, budeme dávat komediální, se špetkou nekorektního (až černého) humoru. Hurá! Máme tu nejlepší film spatřený mým filmovým očkem, tedy aspoň pro rok 2019!

Shultsovi se podařilo vytvořit opravdu dost stísněný, psychologický snímek, ze kterého však divák nedostává žádné výsledky a důvody, proč by se měl o příběh zajímat. Jeden dům, dvě rodiny, apokalypsa. Jak příhodné, neviděl jsem to už někde? Koncept omílaný stále dokola, žádná hlubší moudra ani pořádné rozuzlení, prostě jen drama, které vás sice vtáhne hned v první minutě, ale postupem času strádá a diváka přestává bavit. A bohužel ani zajímavá práce kamery zde nepomohla k větší empatii vůči hercům. Jedinou upřímnou pochvalu získává hudba, která dokázala divákovi skvěle zamotat hlavu. Od produkční skupiny A24 jeden z trochu slabších příběhovek.

Abstinent je snímek přesně podle české nátury - absolutně zapadá do české filmografie. Toto drama s hlavní postavou mého oblíbeného Josefa Trojana se soustředí hodně na message boji proti alkoholu, kterou se snaží říct, avšak zapomíná na aspekty "správného filmu". Příběhem tedy dokáže diváka zaujmout, ale filmem jako takovým ho odradí. Chybělo mi promyšlení scén a dialogů, výběr a pasování hudby, zkrátka hraní si a tvarování filmu zde nebylo. Ve většinové části sledování Abstinenta jsem tudíž přemýšlel, jestli nejde jen o studentský film z dílen.

Tak jsme se konečně dočkali! Po napínavém ukončení posledního dílu první série zde však není žádné vysvětlení, rovnou jdeme tvůrci nahazují nový příběh, který nás skvěle vtahuje do děje. Prakticky pokračujeme ve stejných kolejích, stejná hudba, scénografie i humor. Inu nevadí, vypadá to, že mají tvůrci pořád co nabídnout, zatím jsem se nenudil.

Ne tak zhurta! Z jakého důvodu má smysl točit pokračování úspěšného Jumanji? Bude snad něco přelomového, čím bychom si mohli znovu přitáhnout divákovu pozornost? Hmm, ne. Žádná osvěta se nekonala. Praktický stejný, v mnoha částech i dost předvídatelný příběh doplněný o stejné vtípky, jako díl první. Ano, a to je problém. Opakovaný vtip není vtipem! Možná jsem náročnej divák, ale zasmál jsem se stěží jednou. A to si říká komedie? Jo, možná je to komedie, ale pro věkovou skupinu 8 až 10 let. Co naopak snímek vytáhlo z označení "sračka" byly herecké výkony, u kterých divák vážně pozná, že jde o profesionály ve svém řemeslu. Výborní herci se proplétají mezi odpornými CGI efekty jedna báseň. A že jde o postavy se třemi životy, to diváka vůbec nezajímá a Jumanji v něm nedokáže vyvolat emoce známé jako strach, napětí a výše zmíněné překvapení. Bohužel.

Tak tohle byla neskutečná jízda! A to i přes fakt, že nejsem zarytým fanouškem aut a závodů. Tudíž vřele doporučuji i lidem, kteří v tomto průmyslu tápou a nezajímají se o auta. Tenhle snímek ve vás totiž rovnou vytvoří řidiče. Neskutečně precizní práce kamery ve scénách na okruhu diváka vnese za volant než by řekl švec, hudba spolu v souznění pálených pneumatik člověku zvedne srdeční tep na 120 a pokles pocítí až při závěrečných titulcích. Sympatie k hlavním postavám si najde snad každý a jsou to právě herci, kteří v divákovi probudí a pořádně promíchají emoce, výborná práce.

Vlastně jsem šel do kina jen proto, abych si byl na sto procent jistý, že se hororová produkce pro teenagery za poslední dekádu nikam neposunula. A měl jsem pravdu. Tento filmový počin neznámého režiséra Justina Dece má sice velmi zajímavou myšlenku, ze které by se dal vytvořit výborný napínavý snímek, ale tvůrci si s tím nápadem, jak už to u dnešních hororů bývá, vytřeli prdel. Že by se někdo zabýval budováním atmosféry či jinými lekačkami, než že by byly prostoduché zvukové efekty a k nim velmi levné CGI zrůdy? No o ničem jiném to vlastně nebylo. Neskutečně hloupý příběh omílaný ve filmovém světě snad již milionkrát film co film, nijak nedomyšlené vražedné scény a nekorektnost některých scén s odpočtem, který se nacházel v telefonu snímku dohazovali ještě větší demenci a neschopnost filmového umění. Pro absolutní vypnutí a popcornovou zábavu, kterou sledujete jen jedním okem, protože druhým koukáte po flašce rumu na párty se Countdown i celkem hodí, ale jako plnohodnotný film selhává na plné čáře.