Elio

Upřímně řečeno, já tyhle depresivní příběhy ze života opravdu nemám ráda, ale tohle bylo zahráno a napsáno tak výborně a hlavního zloděje jsem nesnášela od začátku do konce, že celý film myslím svůj účel splnil. Nakonec jsem byla ráda, že se vše relativně urovnalo, ale pocit bezmocného rozhořčení a lítosti nad tím, čím si hlavní hrdinka musela projít, ve mně ještě nějakou chvíli zůstal. No, určitě se na tenhle film znovu nepodívám, ale oceňuji, jak silně a kvalitně celé téma bylo zpracováno.

Nějak nechápu, jak jsem se tomuhle pokladu dokázala vyhýbat více než rok od jeho uvedení. Protože upřímně, tahle vtipně, chytře a umělecky pojatá jednohubka ze světa Jane Austen mě smetla ze židle a zařadila se mezi má oblíbená costume dramata. Jak už propagace celého filmu napovídala, nečekala jsem nic míň než líbivé a umělecké ztvárnění; takhle vysoce sofistikované záběry, které skoro připomínaly obrazy z galerie, jsem ale ani já nečekala. Obsazení už od začátku předvádělo výborné herecké výkony, ale když se na scéně objevil Bill Nighy, začala jsem se opravdu, upřímně bavit. Celý vtip byl v tomhle světě tak lehce absurdně a nenápadně podaný a mnohdy umocněný výborným hudebním doprovodem, že mě unášel až k samému konci. A ten zbytek... ten zbytek stál za to. Protože takto výjimečně zobrazenou chemii mezi hlavní dvojicí jsem na stříbrném plátně hodně dlouho neviděla. Vyzdvihla bych například detail při scéně na plese, kde oni dva jsou (pokud jsem správně zaznamenala) jediným párem, který nemá rukavice, a tudíž je celá scéna o to "skandálnější" (tedy rozhodně na tu dobu) a přirozeně vede k onomu vývoji, který vidíme dále. Také jsem byla vděčná za příznivější vývoj vztahu Emmy a Hariette, které jsou si na konci pořád blízké i přese všechny peripetie, které Emma způsobila, což mi u zbylých filmových adaptací chybělo. Ale abych jen nešířila růžové obláčky štěstí, herecké pojetí Franka Churchilla mě opravdu zklamalo, protože ve filmu působil jako hrubián bez špetky šarmu, která je pro jeho postavu jednoduše příznačná. Tohle klopýtnutí ale hodlám odpustit. Veškeré úpravy či dodatky, které Emma. provedla, totiž jednoduše vedly k onomu výslednému, konzistentnímu "obrazu", u kterého jsem se rozhodně nenudila. A i Emma, přesto, že její postavu mám ze všech hrdinek Jane Austen nejméně ráda, mi na konci přeci jen přirostla k srdci. A tak to má být.

Tohle byla skvělá jízda. Moc povedená akce, napětí, otázky morálních rozměrů, sice zjednodušené, ale přece jen dodaly náboj (kam až lze zacházet se snahou "vylepšit" člověka?), vtip, který vlastně zastával Tom Hardy sám o sobě, vztah dvou hlavních hrdinů... já se opravdu moc bavila, i když šlo samozřejmě o čistě popcornovou zábavu. No a Eddie a Venom, tihle dva "looseři" si získali místo mezi mými oblíbenými antihrdiny. Jediné mínus, které zde možná spatřuji, je překvapivě rychlá vzájemná vazba těch dvou, mohl být ponechán trochu větší prostor jejímu budování. Věřila jsem jim to, ale chybělo mi trochu víc screentime, který by byl věnovaný jen jim dvěma. No, dvěma. Za fakt, že obě postavy hrál a daboval sám Tom Hardy, má Venom u mě body navíc, protože pro mě opravdu byly uvěřitelnými, morálními, relativně rozumnými jedinci. Tak, teď je čas na Carnage!

Zcela jiná a odvážná marvelovka s vážnějším, atmosféričtějším přístupem. A já tomu fandím. Nejde sice o záležitost, kterou byste si pustili čistě na odreagování jako Strážce, zato vám ale Black Panther přednese řadu důležitých myšlenek. A ano, ono to není tak snadné a černobílé, jistě. Ale ta hlavní premisa, tedy snažit se pomáhat a nesedět jen se založenýma rukama, z toho pěkně cítit je. K hereckým výkonům nemám co vytknout, všechny charaktery byly ztvárněny se srdcem na dlani a já si je opravdu oblíbila, i když to byla "jen" dvouhodinka. A Andy Serkis... já to chlapa prostě žeru. Každý film, ve kterém se mihne, si jednoduše ukradne pro sebe. Glum, Snoke a teď šílený gangster, vážně mě baví ty jeho rozmanité proměny sledovat. Atmosféra Wakandy byla nádherná, chytlavá a živoucí. Příběh pěkně odsýpal, jediné negativum, které u Black Panthera musím vytknout, je jeho stopáž, možná bych ji přeci jen maličko zkrátila. Jinak ale nemám, co víc říct. Hlavní záporák zde měl konečně pořádné backstory, a i když z jeho osobnosti nebylo vidět o moc víc než pomstu, i tak sloužil dobře. Takže, za mě spokojenost.

Samo o sobě jde o místy vážně vtipnou variaci na Zorra (Kocoura v botách dabuje samotný Banderas), ale druhá polovina ztrácí spád, který se tak povedeně v první polovině vybudoval. Dabing je skvělý, stejně tak soundtrack, ale celý příběh neurazí ani nenadchne a jednoduše je odreagováním s povedenými vtipy spíše na začátku. Lehký nadprůměr.

Celý tenhle nový Pixarovský poklad mi znovu připomněl to, na co jsem v poslední době tak trochu pozapomněla. A to, že život není o jakési nic neříkající, abstraktní myšlence naplnění. A nelze jej smrsknout do jediného momentu, ve kterém všechno z ničeho nic začne dávat smysl. Život je cesta. Dlouhá, krkolomná, často beze smyslu a bez toho, že by zanechala tu opravdovou, velkolepou stopu, kterou si přejeme každý zanechat. Takže co když… co když jsem tu prostě jen proto, abych se radovala z těch nejběžnějších maličkostí, na které jsem, shodou náhod a zvláštního řízení, zrovna ve svém životě narazila? Když vystoupíme z prostého a opravdového dětského prožívání každodenní, spontánní a jednoduché radosti, jsme postaveni do světa, který oceňuje jen úspěchy a to, čeho jsme skutečně, hmatatelně dosáhli. Všichni kolem nás staví na piedestal příklady osobností, které svůj život zaplnily těmi nejneuvěřitelnějšími příklady lidského hrdinství, dobroty, velkoleposti, schopností a nadání. Jsme takovými obrazy zahlcováni od chvíle, kdy se probudíme, do okamžiku, kdy jdeme spát. A vlastně postupně zapomínáme na to, co je nejdůležitější a nejopravdovější na celém tomhle neuvěřitelném zázraku lidského života. Že občas, na malý moment, každý den, můžeme prožívat ten svůj smysl života pořád a pořád dokola. A to prostě jen tak, že jsme, tady a teď. Soul ke mně, jak je asi z mojí tak trochu pateticky laděné recenze zřejmé, promluvilo na dost osobní úrovni. Viděla jsem samu sebe v Joeovi, který se hnal za jediným smyslem, který by jeho život odstartoval. Viděla jsem se v 22, která si nebyla jistá, jestli někdy vůbec objeví svoji „spark“. Viděla jsem se v celé téhle honbě za „něčím“, co jsem nikdy ani pořádně nedokázala pojmenovat. A viděla jsem se i ve finálním rozuzlení a uvědomění si, že každý den přináší něco, co si můžu naplno užít. Pizza? Proč ne? Donut? Píseň, kterou někdo hraje v metru? Padající podzimní listí? Západ slunce? Vtip? Setkání s přáteli, s rodinou? Je toho tolik, co občas vnímám jako samozřejmou lehkost každodenních dní, že na tyhle malé zázraky a „jiskry“ života zapomínám. A to je škoda. Protože „jiskrou“ pro kohokoliv z nás může být i ta nejběžnější věc. A to třeba jen rytmus jazzu.

Jeden z mých nejoblíbenějších dokonale nedokonalých detektivů, kterého jsem si zamilovala pro jeho potrhlou, úzkostlivou a OCD prosycenou povahu. Každý z případů mi připadal vždy něčím jiný a zajímavý, a i když hlavní hrdinové moc velkým character developmnent za seriál neprošly, možná až na Monka, stejně mi přirostly k srdci. Odcházím od obrazovky, spokojená a tak trochu dojatá, a vím, že se s Monkem určitě ještě setkám. Protože, a to je na tom to nejlepší, seriál je koncipován jako mozaika oddělených příběhů a prostě vždy stačí jen zapnout si kterýkoliv díl a nějak se chytnete. Čistý odpočinek a zábava v jednom.

Velmi nevýrazný film, který se pravděpodobně snažil být kritikou zdravotnického systému 60. let a určitým biografickým náhledem na život svobodné matky té doby, celý příběh ovšem ve finále evokoval jen zvláštní pocit nedokončenosti a nejasnosti. Nejedná se o film, který bych si kdy v budoucnu chtěla znovu pustit. Ne proto, že by byl tak špatný, ale spíš proto, že byl absolutně nijaký. No, co se dá dělat. Alespoň jsem zaplácla necelé dvě hodinky u kafe.

I když pro mě zůstane Tobey Maguire tím jediným opravdovým Spidermanem, Tom Holland přináší do této role zábavnou směsici trapnosti teen období a obyčejné, těžkými myšlenkami nekalené zábavy. Ono je prostě občas potřeba si u nějakého toho čistě zábavného filmu odpočinout a Spider-Man: Daleko od domova to jednoduše splňuje na výbornou. Příběh má spád, možná i díky střídání metropolí, které třída navštíví, hlavní záporák je moc zajímavým překvapením, i když já o něm bohužel věděla ještě před sledováním filmu, awkward roztomilé momenty mezi MJ a Peterem, ale koneckonců i Petty a Nedem jsou moc milou vsuvkou, no a potitulková scéna pěkně připravuje na další Spideyho díl. Mimochodem, snad jsme blízko multiverza se všemi našimi Spidermany, protože jinak si neumím přítomnost J. Jonah Jamesona vysvětlit.

Tak to vypadá, že jsem v menšině, ale... já nevím. V první části jsem myslela, že jsem se spletla a omylem jsem místo na komedii přišla na film pána, který je tak trochu šovinistické prase. Pardon za ty výrazy, ale co čekat od české komedie, že. Smutné ale je, že druhá polovina filmu byla vážně povedená. Spolu se zvratem, který přišel, film začal nabírat na obrátkách a na kvalitě, ale to bylo bohužel už dost pozdě. Odcházím z kina a vlastně nevím, o čem ten film měl být. Byly to fantazie nadrženého sexistického režiséra? Bylo to drama ze života? Byla to hloupá česká komedie? Já prostě nevím. Pravděpodobně šlo o pokusný autentický náhled na život českého muže, ale u mě ten film úplně neuspěl. Prostě asi nejsem cílovka. Každopádně, pokud jste se bavili, je to dobře. Já k tomu nějak nenašla sílu.