Brejlil

Prototyp blockbusteru o dinosaurech. V dobrém i špatném. Dobré jsou vizuální efekty, některé z nich dokonce velmi dobré. Potěšily některé pokusy o jejich vylepšení, zvláště ve scénách z Londýna. Film je také předobrazem několika konců, kdy už se skoro zdá, že se všechny zápletky vyřešily, ale "přetrhly se kabely, klec se rozbila a brontosaurus nám teď plaší město". Ale to je tak všechno, co můžu chválit. Film je totiž i předobrazem neskutečné nudy, spousty nesmyslných scén a hlavně naprosto a úplně pitomých postav. Dinosauři se působivě vyvražďují, ale nikoho to vlastně nezajímá. Sopka vybuchuje, nebohá zvířata prchají, ale naši hrdinové mají na všechno spoustu času. Musí tu být milostný čtyřúhelník s alespoň trochu vtipným uzavřením, ale mátožnými hrdiny. A vrcholem všeho je profesor Challenger, kterému by v reálném světě nikdo nesvěřil ani lopatu. Takže pokud jsou na scéně dinosauři, je nutný minimálně obdiv nad technickou stránkou, ale jakmile zmizí, jde film od deseti k pěti.

Nuda. Všechno to "budování napětí", záchrany na poslední chvíli, všechno, co bylo out už v devadesátkách, to všechno je v Interceptoru. A nefunguje to. Režie je slabá, hlavní hrdinka naprosto nezajímavá, souboje bez nápadu, logika sedí někde vzadu a pláče. Dialogy jsou jedno klišé za druhým, motivace postav nezáživná. A tak se na chvíli zapíše do paměti jen pěna a žiletkový drát. A trochu i Chris Hemsworth. Ale to je málo.

Nostalgie se objeví už u loga Don Simpson/Jerry Bruckheimer Films a zůstane až do konce. Nejsem žádný velký fanoušek prvního Top Gunu, i přes ikonické montáže a solidní letecké scény mi vždycky připadal trochu mimo. A teď jsem dostal tohle: remake, jen s trochu jinou zápletkou, a trochu starším hrdinou. Stále stejný kapitán Pete "Maverick" Mitchell, co žije ve starém hangáru se stihačkou z WWII a vydává se na testovací let i přes rozkazy nadřízených, dostane úkol. Úkol, který je zdánlivě nad lidské schopnosti a ve kterém se musí překonat. Ne jako letec, ale jako člověk. A to je snad největší klad tohoto filmu, že postavy jsou uvěřitelné. Nejsou ze života, to ani náhodou, ale jsou mnohem lepší než namachrovaní frajírci jedničky. Co ovšem posílá Mavericka do naprosté špičky, je technické provedení. Záběry do kabin F-18 jsou nepopiratelně pravé, přetížení deformuje hercům tváře a brání jim mluvit, letouny se v divokých manévrech míhají úzkými kaňony a všechno je snad skutečnější než skutečné. Ne že bychom nedostali kvalitní CGI efekty, ale jsou to opravdu jen efekty, nikoliv digitální bordel. K tomu se přidává drtivý zvuk a opravdu jsem měl pocit, že jsem v letadle a chvílemi jsem napětím ani nedýchal, i když bylo jasné, jakými cestami se příběh vydá. Kupodivu nechybí ani humor, ani romance, ani hrdinství a všechno funguje. Jde o neskutečně vypulírovaný blockbuster staré školy, kterým si Cruise, asi poslední filmová hvězda Hollywoodu hodná toho jména, staví pomník nadživotní velikosti. Ale po právu. A kdo při záběrech vyleštěného Mustangu, koupajícího se v zapadajícím slunci, neměl aspoň trochu vlhké oči, asi to nebyl film pro něj.

Průměrné působící dílko. Je tu sice několik působivých záběrů a jedna či dvě pěkné scény, ale stačí několik dní a vše upadlo do zapomnění. Zato nelogičnosti si pamatuji docela dobře.

MCU už je jen ždímačka peněz. Sice pořád docela kvalitní, ale rozmělňování všeho na seriály a desítky sobě podobných filmů ničemu moc nesvědčí. Sice to asi má Kevin Feige celkem pevně v rukou, takže k nějakým věším lapsům nedochází, ale už jde jen o produkt. Ještě že dostal Raimi v něčem volnou ruku, a tak se pár lepších momentů najde. Průlet mnoha vesmíry na cestě k tomu jednomu, posednutí "té druhé" Vandy, posednutí mrtvého. Tu a tam se i výprava vytasila s pěknými obrázky, herci leccos zachránili charismatem, byť chemie mezi Christine a Stephenem nic moc (ale to se třeba dá vysvětlit) a nakonec to nebyly úplně vyhozené peníze. Ale snad dá čtvrtý Thor na tento neslaný nemastný film na jedno použití zapomenout.

Magický realismus, vzniklý za časů sovětské Ukrajiny, natočený Arménem z Gruzie a odehrávající se na sklonku 19. století v rakouské Haliči kdesi v Karpatech. Už to je pozoruhodné shrnutí, ale film vlastně přesně podle toho vypadá. Paradžanova citlivost k barvám a etnografickým kuriozitám je nadřazena příběhu. Kamera je excelentní, u některých záběrů a kompozic jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Zajímavá je i hudba, kombinující lidovou hudbu Karpat se symfonickým orchestrem. Trochu slabší je příběh. Sledujeme jakousi variaci na Romea a Julii, která v polovině tragicky vyvrcholí, aby dále pokračovala tragedie jiná, neméně tísnívá. To vše v neměnném koloběhu ročních dob, církevních svátků a neodbytné osudovosti. Záhadou je, jak něco takového mohlo v SSSR vůbec vzniknout.

Annaud dokázal, že ještě nepatří do starého železa. Jeho rekonstrukce požáru ikony Paříže a Francie je v některých okamžicích dechberoucí, jindy dojemná a tu a tam dokonce i úsměvná. Některé scény jsou skvělé, okamžiky těsně před katastrofou, kdy kouř teprve zahaluje krovy, boj malé skupinky hasičů se schodištěm, dveřmi, tajícím olovem a nakonec nedostatkem techniky a vody. Některé vsuvky jsou ovšem poněkud nefunkční, odyssea jednoho ze správců nebo postávání velitele hasičů v koloně jsou takovými příklady. Taky závěr začal mírně nábožensky třeštit a ztratil na účinnosti. A co se proboha stalo s kočičkou? Jinak ovšem spokojenost.

Syrové, severské a chladné drama. S hrdinou, který je sice ráznější, než jeho kulturnější „pohrobek“ Hamlet, ale i Amleth je nucen k nečekané a obtížné volbě. A ani ta pomsta nakonec není tak jednoznačná. Vynikající je kamera s několika příjemnými vychytávkami. Vynikající je výprava, ze které drsnost severského středověku cítíme na vlastní kůži. Také brutalitou se nešetřilo, ať už při útoku na slovanskou vesnici, při „pálkované“ nebo při samotné pomstě. Hudba dunivě burácí a podtrhuje osudovou naléhavost. V hlavních rolích jsou naštěstí herci, znalí svého řemesla. A tak zamrzí jen trochu předvídatelný konec.

Nejslavnější čeští umrzlí dostali už svůj druhý film. A tentokrát se nezapomnělo ani na jejich německého přítele. Poslední závod je pozoruhodný film. Po technické stránce povedený, evokace doby celkem solidní a samotný závod je mrazivý až do morku kostí. Velký podíl na tom má zvuk, jinak slabina české filmové produkce. Ale závod je až na konci. A ostatek je slabý. Postavy jsou jen nahozené, konflikty, ať národnostní nebo sociální jen naznačené. Stejně tak slabý je Hančův rodinný život, který sice projde několika dramaty, ale opět se jen klouže na povrchu. Další pozoruhodnou slabinou je vykreslení přátel: Vrbata chvíli je, chvíli není, pak do Hanče chvíli hučí a nakonec konec. Rath má svou vlastní a docela silnou dějovou linku v roce 1959, ale v roce 1913 taky působí spíše do počtu. Nemohu se zbavit pocitu, že Rath by si zasloužil svůj vlastní film, protože jeho život působí tak trochu jako ten Cimrmanův: sportovní všeuměl, který zvládal všechno, všude byl a nakonec ho sice semlely dějiny, ale on osobně se příliš nepoddal. V podání Oldřicha Kaisera tak Rath působí i v pokročilém věku jako nezdolný optimista.  Problematický mi také připadal samotný Hádek, o dobrých patnáct let starší než jeho postava. No ale abych jen nehaněl: za zhlédnutí film rozhodně stojí.

Za své peníze dostanete podivnou varianci Honby za diamantem, sice s trochu jinak postavenými postavami, ale zas takový rozdíl to není. Ona je skoro vyhořelá autorka milostných románů, kterou unese padouch na daleký ostrov; on, zachránce, je model z knižní obálky, který zachraňuje... Vlastně proč? Tatumova postava je nejvetší slabina filmu, ze začátku působí jako naprostý debil, pak je naopak dospělý a moudrý a cílevědomý. A když nabudete pocitu, že to je vývoj postavy, následuje zase chvilka naprostého debila. Humoru je pramálo a z různých kategorií, od sebereferenčních narážek po velmi černé chvilky. Přestože Sandra je v pohodě a Channing koneckonců také, mnohem zábavnější je Danielův záporák a absolutní hvězdou filmu s tou nejlepší scénou je trenér Jack Trainer v podání Brada Pitta. Abych to shrnul, snímek je zábavný, má své světlejší chvilky, ale kultem se rozhodně nestane a dost možná upadne v zapomnění velmi rychle.