Rudyamon

Tento film bych považoval za jakýsi videonávod, jak uspět v Las Vegas, ale třeba v případě zájmu i ve zdejších kasínech. Profesor Micky Rosa (Kevin Spacey) vytvoří z několika supernadaných studentů tým hráčů biznismenů, kteří na základě perfektního zvládnutí statistiky a počítání karet vyhrávají v kasínech Las Vegas peníze pro běžného studenta nedosažitelné. Student Ben Campbell (Jim Sturgess) má v začátku ambici vyhrát "pouze" 300 tisíc dolarů na zaplacení školného. Jenže štěstena ve hře je vrtkavá a byť je podpořená pořádnou dávkou profesionality, situace se zvrtne a když se k tomu přidá nějaký ten podraz a pár tvrdých pěstí šéfa ochranky kasína Williamse (Laurence Fishburne) problém je na světě. Shodou okolností jsem tento film viděl v době kdy internetem probleskla zpráva o partičce podobných expertů, ti to ovšem neměli tak dokonale vypracované ... :-) Je to opravdu skvělý film se skvělým obsazením a dějem, který má spád. Fakt jsem se pobavil. Teď už ale končím, neboť je čas počítat karty ...

Je to další z filmů u nichž nechápu nízká hodnocení. Od začátku do konce děj nabíral na obrátkách a finále bylo naprosto fenomenální. Chvilku jsem se bál, že nevinný člověk zůstane ve vězení, ale všechno dopadlo skvěle. Děj se vlastně ani nedá popsat, to se musí vidět. Nikdy jsem nebyl příznivcem numerologie, nebo podobných kouzel s čísly a daty jakéhokoli druhu a ani po tomto filmu se to nezmění, protože tento film vlastně ani o numerologii nebyl. Číslo 23 hrálo jen roli prostředníka mezi myslí nemocného člověka, který nerozumí některým věcem a jeho minulostí. Smekám před tvůrci tohoto filmu. Jim Carey ukázal i svou jinou tvář a fakt mu slušela. Virginia Madsen jako jeho manželka byla taky naprosto skvělá. Tento film svou temnou atmosférou kontrastující s chvilkami, kdy byl hlavní hrdina a jeho okolí naprosto v pohodě, je jedním z nejlepších thrillerů, jaké jsem měl možnost shlédnout a ač nejsem moc fandou tohoto žánru, tomuto filmu dávám 100 bodů ... z 23 možných ... :-)

Vidět během dvou dnů dva filmy se stejným názvem i námětem, které od sebe dělí třicet let, je nepochybně zajímavé a svádí to na porovnávání. Jenže tyhle dva filmy prostě srovnávat nejde. Souboj Titánů z roku 1981 patří ke klasice filmu a tím i přes své určité nedostatky zůstane. Souboj Titánů z roku 2010 je docela jiným pojetím řeckého mýtu o Perseovi. Je natočený v jiném duchu jiné doby. Spíš než na příběh, který je mimochodem poměrně slabě zpracovaný, dává přednost akci, která je v mnoha záběrech naprosto fenomenální, ovšem v mnoha záběrech jakoby režii docházel dech a nevěděli kudy kam. Děj filmu na mě působil dost nevyváženým dojmem. Byli chvilky, kdy jsem si říkal - to je síla, například u souboje se štíry, ovšem v jiných částech filmu jsem jaksi nechápal tu slevu ve výkonech herců a rozdrolení děje na jakési epizody, které teprve jen hledají cestu jak navázat na děj. Co filmu nelze upřít, to jsou krásné scenérie - příroda, města i pozůstatky obydlí a chrámů navozují úžasný pocit starobylosti, přímo z nich sálá atmosféra starověku. Herecké obsazení mi přišlo hodně nešťastné. Sam Worthington v roli Persea se mi nejeví jako moc dobrá volba, k dalším hercům nevím co říct. Snad Liam Neeson, můj oblíbenec, bohužel jeho Zeus nebyl tak moc božský jak mohl a měl být. Celkově film hodnotím, na možnosti, které zůstali ne zcela využité, na trošičku lepší průměr. Kdoví, co můžeme čekat od pokračování, které se chystá?

Když jsem tuhle mýtickou pohádku viděl kdysi dávno v kině poprvé, byl jsem unešený. V době, kdy jedním z nejakčnějších filmů bylo Sedmnáct zastavení jara, to na mně působilo jako zjevení. Dnes, po letech, to samozřejmě vidím jinak, přesto je to film, který nepochybně patří nadále mezi mou oblíbenou klasiku. Perseus, syn boha Dia, na své veliké cestě za získáním toho, co ani bohové nedostanou zdarma, musí překonat mnohá nebezpečí a zajít dokonce až na druhý břeh řeky Styx, kam se běžně živý člověk nedostane a tam se postavit tváří v tvář jedné z největších oblud řeckým mýtů, Medúze. Ta mu nakonec, byť nedobrovolně, pomůže dojít vítězně do cíle. Ve filmu vidíme hodně známých postav řecké mytologie, bohů, polobohů, lidí i různých jiných tvorů a netvorů. Byť se dnes mnohým trikům, které tenkrát docela naháněly strach jen pousmějeme, přesto je to milá vzpomínka na časy dávné a minulé. Souboj Titánů právem patří ke klasice, ke které by se snad jednou rád počítal mnohý dnešní film, což pro mnohý zůstane jen nesplněným snem.

Dojem z pohádky by se dal rozdělit na dvě části. První jsou scenérie a animace jako celek. Ty jsou fakt suprové. Pojetí krajiny, která se rozpadá a odlomené části volně plynou prostorem, to je opravdu zajímavý nápad. Tohle se tvůrcům povedlo, vizuální stránka je fakt skvělá. Jenže aby to mohlo dobře fungovat jako celek, musel byt to celé spojovat příběh. To je ta druhá část, která se zas až tak moc nepovedla. Příběh je jakoby narychlo upletený jehlicemi, kterými hlavní hrdina plete ve volném čase. A toho času má docela hodně, protože se stejně nic moc neděje. Kdosi to už tady v komentářích napsal a nezbývá než souhlasit - mohla to být krásná adventura, ale jako pohádka je to slabší průměr ...

Jeden z opravdu skvělých sci-fi filmů. Nepochybně díky charismatickému Willu Smithovi, který ztvárňuje detektiva Spoonera, jednoho z mála lidí, kteří ve světě robotů vyznávají spíš lidštější svět. S nevolí sleduje, jak svět zaplavují roboti, kteří mají život lidem usnadňovat, ale kteří se podle něj můžou stát i hrozbou. To se začne naplňovat, když zemře tvůrce a hlavní iniciátor myšlenky "robot do každé domácnosti". K vyšetřování je povolaný právě Spooner. Hned od začátku mu asistuje bývalá spolupracovnice (Bridget Moynahan) doktora Milesa Hogenmillera, je ale dost skeptická k metodám a myšlenkám detektiva Spoonera. V pracovně doktora je napadne robot, který v příběhu hraje klíčovou roli. Útoků robotů přibývá a svět je náhle postavený před hrozbu, se kterou kromě doktora Milesa Hogenmillera, nikdo nepočítal. Skvěle propracovaný děj, úžasná akce a dokonalé efekty dělají z tohoto filmu jeden z nejlepších sci-fi posledních let. Už to, že film je inspirovaný povídkami Isaaca Asimova je zárukou, že jde o velkou věc. Zbytek dotáhli tvůrci do dokonalosti, která se bude překonávat dost těžce.

Třetí pokračování Doby ledové prakticky vůbec není o ledu, neboť se parta osvědčených postaviček shodou okolností dostane do "světa pod světem", do pravěkého světa ovládaného dinosauri. Všechno způsobí Sid, který si v touze po rodině "adoptuje" pár dinosouřích vajec, ze kterých se vylíhnou malí tyranosuříci. Jenže dinosauři chtějí své potomky zpátky a to se jím povede. Omylem však unesou do své podsvětní říše i Sida a tak se ho jeho přátelé rozhodnout zachránit. V tom jim pomůže nová postavička, lasičák Buck, který se zabývá lovem dinosourů. Nové kolo dobrodružství samozřejmě násobí veverčák Scrat. Ten potkává veverku Scratte, která trpí podobnou závislostí jako on, což z jejich života udělá jednu nekonečnou žaludoorgii. Pokud dvojka Doby ledové poněkud slevila, trojka vše napravila a tvůrci dokázali, že mají na to udělat skvělý film, který dokáže zaujmout i pobavit.

Dvojka Doby ledové nepochybně netrpí klasickou problematikou pokračování i když přece jen trochu pokulhává za jedničkou. Na svět doby ledové přišlo oteplení, které má své výhody, ale i nevýhody. Opět se setkáváme s trojkou z prvního dílu - mamut Manny, lenochod Sid a tygr Diego. Každý z nich má své problémy, které se snaží řešit. Diego se bojí vody, Sid touží po uznání a Manny je osamělý. Cestou potkají dva vačičáky, kteří jsou vlastně tři - třetí do party je mamutice Ellie, která si o sobě myslí, že je vačice. A tak naši hrdinové musí řešit své složité problémy a velká voda se blíží. Samozřejmě na své si přijde i veverka Scrat, její závislost na žaludech se stupňuje, což jí přivádí do situací, které dostanou každého. Dvojka tedy nesklamala, byť přece jen trochu slevila. Přesto je to milý příběh s pěknými animacemi a velkou dávkou srandy a napětí, samozřejmě v mezích animované pohádky určené hlavně pro děti ...

Doba ledová je pohádka určená hlavně pro děti, ale i dospělí si nepochybně přijdou na své. Jednoho dne objeví mamut Manny u řeky lidské mládě. Neví moc přesně co s tím, to ovšem velice přesně ví lenochod Sid. Jenomže když Sid velice přesně něco ví, může to dopadnout všelijak a tak se nakonec Manny rozhodne najít lidi a vrátit jim dítě, ví že se jinak můžou dostat do problémů. A ty na sebe nedají moc čekat, protože na dítě má zálusk smečka tygrů. Diego, její člen, který moc touží po uznání se rozhodne dítě získat. Namísto toho získá několik skvělých přátel a prožije s nimi skvělé dobrodružství. Tahle pohádka se opravdu moc povedla, jednak díky skvělému příběhu a taky díky opravdu milým animacím. Geniálním nápadem se stala veverka Scrat, která jde jakoby mimo hlavní děj, ale je to ona, která dělá z filmu opravdu fantastický zážitek. Doba ledová vás opravdu zahřeje ...

Tenkrát na Západě to možná nevypadalo jako v tomto filmu, ale to naprosto nevadí mému tvrzení, že tohle je naprostý fenomén ve filmech z Divokého Západu. Fantastický děj, fantastické scenérie, fantastické obsazení. Film jsem viděl před mnoha a mnoha lety, pak jsem ho shlédl před rokem nebo dvěma a dnes opět a opět jsem pochopil drobnosti, které mi tenkrát unikly. Je to film, ve kterém nešlo o bezduché honičky na koních a o tasení koltů, jak je zvykem ve jiných westernech. Sergio Leone si dal v mnohém záležet na detailech, které dali filmu punc opravdovosti, jaká v mnoha westenech nemá šanci. Nepochybně udělala svoje i nesmrtelná muzika Ennia Morriconeho a samozřejmě hvězdné obsazení. Henry Fonda, Claudia Cardinale, Charles Bronson a Jason Robarts - to je čtverka, která by za žádných okolností nemohla být jiná, aniž by film utrpěl. Tento film je právem v nejvyšších příčkách oblíbenosti, je to klasika nejklasičtější. Jiné hodnocení než 5hvězdičkové je nemyslitelné, nižší zaslouží ten nejpřísnější trest ... :-)