angel74

Tento film stojí za to vidět především díky vynikajícímu hereckému výkonu Catherine Deneuve v roli Tristany. Jak vyjádřila přerod z nevinné tiché dívky přes život milující a lásku vyžadující mladou dámu v zatrpklou až pomstychtivou ženu, to doslova bere dech. Fernando Rey jí ovšem skvěle sekundoval, stárnoucího pokryteckého zvrhlíka Dona Lopeho ztvárnil více než přesvědčivě. Pod zdařilou obžalobou pokleslé morálky španělské střední vrstvy ve dvacátých letech minulého století se silným náboženským podtextem není podepsán nikdo jiný než věčný kritik a surrealista Luis Buñuel.

Paolo Sorrentino mě nepřestává fascinovat tím, jak dokáže propojit vizuální a hudební stránku svého díla. I tento film je toho zářným důkazem. V samotném příběhu jsem se zpočátku hodně, ale postupem času už jen trochu ztrácela. Sean Penn mě místy dost iritoval svým kňouravým hlasovým projevem, což ovšem neznamená, že by hrál špatně. Ba právě naopak, myslím si, že roli stárnoucího a přitom vlastně ještě nedospělého muže, uchopil tím nejlepším možným způsobem. Závažné životní otázky, které v průběhu děje tahle road movie poodhaluje, jsou zde bravurně vybalancované lehce humornými situacemi.

Po herecké stránce dost dobře zvládnuté, ale scénář pokulhává. Vše, co se týkalo sledování BIS včetně reakce Ivany Chýlkové mi připadalo krajně amatérsky podané. Celkově bych to viděla jako maličko nadprůměrný televizní film, který se však promítal v kinech.

Začátek se mi docela líbil, nejlepší byl asi vtípek s Madonnou a Maradonou, ale po první nadějné čtvrthodince se to zvrtlo v dost velkou slátaninu, při jejímž sledování se humor místy úplně vytrácel. Některé situace hraničily s trapností, především ty rádoby dramatičtější scény s opičákem. Snad jen taneční vsuvka z klubu s celkem fajn muzikou mě ještě pobavila. Váhala jsem mezi dvěma nebo třemi hvězdičkami, ale těch pitomostí tam na můj vkus bylo až příliš.

Všechno, co se odehrávalo na ostrově mě dost bavilo, asi kvůli té všudypřítomné zneklidňující atmosféře. Pořád jsem byla v napjatém očekávání nějakého dramatického rozuzlení. Ale ouha, ono nepřišlo! Co se dělo po odjezdu Daneela z ostrova byla jedna velká úleťárna, kterou tak trochu ještě na ostrově předznamenal chlámající se poskytovatel ubytování při noční sklizni rajčat. Ten svůj šílený řehot dávkoval s železnou pravidelností po každém moudru, jež z úst vypustil, takže jsem se ke konci „dobře míněných rad” už chechtala s ním. Mám neodbytný pocit, jako bych viděla dva filmy v jednom balení a nejsem si jistá, jestli z toho mám být nadšená nebo naopak zklamaná. Každopádně jde o zajímavý počin, který stojí za zhlédnutí.

Než jsem tenhle film viděla, tak jsem o něm slyšela jen samou chválu, takže moje očekávání bylo opravdu velké. Na začátku jsem se teda krapet vyděsila. Prvních deset minut jsem byla totiž skoro až zhnusená, jak samotným děním, tak i vzhledem hlavních protagonistů. Ovšem vzápětí jsem již sledovala strhující filmařskou jízdu, podloženou skutečnými událostmi, při které jsem se nestihla ani maličko nudit a jen jsem si plnými doušky užívala bravurní herecký koncert Matthewa McConaugheyho a Jareda Leta v jejich nezapomenutelných rolích HIV pozitivních maníků. Celé je to navíc podané bez zbytečného sentimentu, za což tvůrcům tleskám a děkuji. I bez toho mi nakonec slza ukápla.

Ožralej vyšetřovatel Vagner v rozhovoru s Dicte vypadá zřejmě na nejlepší komickou situaci v celém seriálu. Pochopit může jen ten, kdo poctivě sledoval dění, takže už dobře zná tu Vagnerovu policajtskou a tak trochu i životní ňoumovitost. Pouštěla jsem si tu scénu asi 10x a strašně jsem se nachlámala. Nevím teda, jestli to nebylo z velké části také tím nečekaně vydařeným dabingem.

Silné etické téma holocaustu natočené velmi neotřelým způsobem, z čehož bych za normálních okolností byla nadšená, ale tady to nějak nezafungovalo. Absolutně jsem se nedokázala ztotožnit s hlavním hrdinou, kterému na můj vkus všechno až moc snadno procházelo, ač nevypadal na žádného lumena. Pocity znechucení nad lidským rodem z toho, co film z koncentračního tábora v Osvětimi ukazoval, jsem sice měla hodně velké, ale nic to nemění na faktu, že jsem se dějem pronudila až k samotnému konci, kdy mi na malou chvíli při tom jediném úsměvu byla ústřední postava sympatická. (65%)

Jde o moje druhé setkání s režisérem Rubenem Östlundem po hořké komedii Čtverec a musím se přiznat, že jsem opravdu nadšená. Sice ještě nevím, jaké jsou ostatní jeho filmy, ovšem tyhle dva naprosto originálním způsobem podávají nějaké závažné téma. Zatímco snímek Čtverec je víceméně obžalobou současné evropské společnosti, Vyšší moc se zabývá narušením harmonie jedné navenek pohodové rodiny. Nevěřícně jsem zírala, jak odlišně vnímaný zážitek z poměrně nevinné laviny může totálně rozložit vztah dvou lidí, kteří spolu byli do té doby docela šťastní. Sekundárně to má samozřejmě dopad i na jejich děti. Značně depresivní příběh ještě umocňuje pomalé vyprávění, zneklidňující hudební doprovod a mrazivé prostředí hor. Na odlehčení se tu však najde i několik humorných situací. Celkově se jedná o vynikající vztahové drama, jehož autorovi tleskám. (85%)

Film jsem po několika letech viděla podruhé a děj jsem si pamatovala jen matně. Byla jsem zvědavá, zda na mě zapůsobí jako kdysi. Ze začátku jsem tomu moc nevěřila, ale když došlo k prvnímu náznaku citového vzplanutí mezi Larsem a Jimmym, tak už jsem v tom zase lítala. Každému je asi jasné, že prožívat homosexuální vztah a zároveň být členem spolku neonacistů je zaručená cesta do pekel. Jak já těm dvěma fandila a taky se o ně bála. Navíc Thure Lindhardt a David Dencik zahráli milence tak věrohodně, že to mezi nimi až neskutečně jiskřilo. V hloubi duše jsem si přála, aby jim to vyšlo. Přesto musím ocenit ten víceméně očekávaný destruktivní konec, bez nějž by příběh byl jen těžko uvěřitelný.