angel74

Pomalu plynoucí příběh vzdělané celkem racionální ženy sklouzává po smrti jejího otce, který jí byl zároveň vlastně jediným opravdovým přítelem, do slepé emocionální uličky, v níž paradoxně nachází možná životní lásku. Decentním a nevtíravým humorem protkaný film je moc příjemnou, duši hladící podívanou.

Mozaika sestavená z příběhů ztracených jedinců, které spojuje touha po lásce a uznání nebo touží lásku někomu dát, ale všichni do jednoho jsou zmítáni bezbřehou nepřízní osudu. Finský režisér Aku Louhimies servíruje chladným severským stylem vyprávění pořádnou dávku deprese, nicméně v samotném závěru filmu svitne alespoň některým postavám špetka naděje na lepší zítřky. Nejvíc smutku se asi linulo z příběhu malého chlapce a jeho milovaného pejska. To mě opravdu zasáhlo, zvlášť v konfrontaci s necitelnou matkou chlubící se v alkoholovém opojení svým známým, jak se zvířetem naložila. (80%)

Sice mě to značně překombinované rozuzlení krapet zklamalo, ale to nic nemění na tom, že jinak to byla opět skvěle vygradovaná detektivka, kvalitou určitě srovnatelná s první sérií.

Rasistický zádrhel hned na začátku mi příliš nesedl, ale bez něj by šlo o úplně jiný film, což by byla velká škoda. Yvan Attal mě navýsost příjemně překvapil, jak to celé vyváženě ukočíroval. Navíc se mu povedlo dobře zvolit tu ústřední „nepřátelsky přátelskou” dvojici. Daniel Auteuil (jeden z mých nejoblíbenějších francouzských herců) byl chvílemi na zabití, jak nesnesitelný ve svém jednání byl, ovšem Camélia Jordana (moje první setkání s ní a setsakramentsky zafungovalo) si s ním v ničem nezadala. Na druhou stranu oba dokázali být i velmi milí a musím konstatovat, že ve svých rolích se mi moc líbili. Tohle zpracování tématu o kráse a síle rétoriky sice nevyniká bůhvíjakou originalitou, ale během sledování jadrným humorem kořeněného příběhu, mi bylo tak nějak hezky u srdce...

Sidse Babett Knudsen svým výkonem v titulní roli dokazuje, že je to herečka par excellence. Jinak jsem však poněkud zklamaná. Je sice záslužné, že o tak závažné kauze týkající se nekalých praktik jisté farmaceutické společnosti, někdo natočil film, ale tvůrcům se nepovedlo přenést na diváka jakékoliv emoce. Na můj vkus je to až příliš popisné a přiznám se, že jsem se tak půlku stopáže dost nudila. Čekala bych nějakou zajímavou odbočku do soukromého života hlavních protagonistů příběhu, který je podložen skutečnými událostmi, abych se s nimi mohla lépe ztotožnit.

Výborné vztahové drama podané absolutně bez příkras a parádně zahrané. Ústřední téma týkající se domácího násilí je nesmírně silné. Mladá dívčina si proti vůli svých rodičů vezme kluka, který ji přitahuje a je jí s ním dobře, ale hned o svatební noci zjistí, že asi nebude takový skvělý, jak si ho malovala. Po roce manželství už je regulérně fyzicky i psychicky týraná, ale není schopná od manžela odejít nebo ho nahlásit na policii, protože ho asi pořád ještě má ráda a taky si zřejmě nedokáže úplně připustit, že rodiče měli pravdu v tom, že se jim objekt dceřina zájmu nepozdával. Svízelný stav věcí se neustále stupňuje, až vyústí v skutečnou tragédii...

Koukat se na to dalo, ale po dějové stránce to byla docela slabota, ovšem obalená trochou tajemna a celkem fajn muzikou. Po zajímavě se tvářícím úvodu to však postupně nějak celé vyšumělo do ztracena...

Hodně svérázný příběh z Islandu šmrncnutý muzikou á la Emir Kusturica. Koní mi bylo teda upřímně líto, jak hrozně se k nim jejich majitelé občas chovali, ale absurdita některých situací mě na druhou stranu fakt pobavila. Vrcholem zrůdnosti soužití člověka a koně mi přišlo, když ve sněhové vánici zabloudivší mladík zabil koně, který ho celou cestu nesl na svém hřbetě, a po vyvrhnutí jeho vnitřností se v něm schoval před mrazem, aby přežil. I přes podobné šílenosti však místní usedlíci působili dojmem, že své koně opravdu milují. Při sledování filmu jsem měla dost smíšené pocity, ale rozhodně jsem se nenudila, to asi ani nešlo.

Smutný skandinávský příběh o touze někam patřit a o nesmíření se s vlastním původem, odehrávající se v samotném lůně krásné severské přírody. Lene Cecilia Sparrok byla v titulní roli dospívající sámské dívky naprosto úžasná. Když si navíc uvědomím, že šlo o její filmový debut, musím vyseknout poklonu této nadějné norské herečce.

Dlouho jsem se chystala až tohle umělecké dílko zkouknu, ale zároveň měla obavy, že absolutně neznalá italských politických reálií z toho budu zklamaná. Ovšem opak je pravdou. Nevím, jak to Paolo Sorrentino dokázal, ale já byla od začátku až do konce doslova přikovaná k plátnu a hltala každé slůvko ve spojení s geniální obrazovou stránkou příběhu. K úplné dokonalosti to dotáhl výtečně zvolený hudební doprovod, ostatně jak je už Sorrentinovým dobrým zvykem. Jelikož mám trochu povědomí o tom, jak je v Itálii hodně provázaná mafie s tamní politickou scénou, tak jsem se poměrně slušně dokázala v ději orientovat, i přes množství postav do aféry zapletených. V neposlední řadě musím vyseknout poklonu Tonimu Servillovi v hlavní roli. Ten totiž Giulia Andreottiho nehrál, on jím prostě byl! Film mě navíc přiměl k zamyšlení nad samotnou Andreottiho osobností. Byl to zřejmě chladný a nepřístupný muž, absolutně bezemoční ve svém jednání, přitom velmi chytrý, kupodivu asi i hluboce zbožný a kulturně vyspělý člověk. Všechny své klady však využil především k hromadění moci, jestli se to tak dá říct, a že jí neměl zrovna málo.