angel74

Celkem nudná romantika, která neurazí, ale ani nenadchne. Zachránil to však Keanu Reeves. Když přišel na scénu, tak jsem se málem utloukla smíchy. Bylo to osvěžení, které zvedá moje hodnocení lehce nad průměr. A rap v samotném závěru byl taky cool!

Abstraktní psycho příběh, který na mě hluboce zapůsobil. Počáteční idylku partnerského soužití začnou narušovat nezvaní hosté, jejichž počet stále roste až dojde na hororovou apokalypsu. Hlavní hrdinka mi byla velmi blízká, protože podobně vnímám některé návštěvy i já. Tenhle film mě donutil k zamyšlení nad tím naším občas trochu zvráceným světem a jen tak ho z hlavy nevymažu.

Muzikálová pecka mého mládí. Ještě dnes si vzpomenu, jak jsem byla unešená, když jsem tenkrát přišla z kina domů. Bylo to docela zjevení mezi filmy, které se u nás v té době v kinech promítaly. Jennifer Beals byla velká sympaťanda a navíc výborně tančila. V příběhu jde sice o dost naivní romantiku, ale příjemně se na to kouká i po tolika letech. Báječná nostalgická vzpomínka s bezva soundtrackem... (70%)

Krásný estetický zážitek z tance umocněný romantickou skladbou kapely Imagine Dragons. Černobílé provedení klipu k tomu všemu skvěle pasuje.

Letošní přímý přenos z předávání cen Český lev se docela vydařil. Moderátor Václav Kopta mě sice po jeho loňské šílené Koptashow trochu vyděsil, ale kupodivu to celé zvládl poměrně s noblesou a bez velkých trapností, i když měl v průběhu pořadu své chvilky... Skvělou volbou byla rozhodně kapela Tata Bojs, která celý večer hudebně doprovázela a dodala mu na atmosféře. Pobavili předávající členové souboru Dejvického divadla nebo Zdeněk Godla s Erikou Stárkovou a z děkujících třeba Jiří Schmitzer. Jen je škoda, že i přes velké množství nominací žádnou cenu nezískal film Na střeše. Jinak jsem víceméně s rozdělením sošek spokojená.

Psychologické drama z prostředí dospívající generace ukazuje, kam až zamilovaného jedince může dohnat poměrně nevinná zrada v lásce. Hlavní role se velmi přesvědčivě zhostila talentovaná debutantka Eliza Rycembel. Příběh není divákovi naservírovaný polopaticky, což vyžaduje jeho zvýšenou pozornost a zároveň přidává na napínavosti.

Už od pradávna jsem velkou fanynkou kapely Queen, takže jsem se na Bohemian Rhapsody vyloženě těšila. Bohužel však musím říci, že jsem dost zklamaná. Vizuálně a hudebně jde sice o téměř dokonalé dílo, ale nemá nic moc společného s dobrým životopisným filmem. Skupina Queen to je především Freddie Mercury a já předpokládala, že se o něm skutečně něco dozvím. Odkud pocházel a kde se zformovala jeho osobnost? Sexuální život měl asi dost bouřlivý, to musí být jasné snad každému. Tady to ovšem vypadá, jako by byl skoro neviňátko... Zdá se mi, že film bravurně klouže po povrchu a nechce se ani trochu ušpinit. Když to srovnám se snímkem The Dirt (jak příznačný název) o americké rockové formaci Mötley Crüe, tak nemůžu Bohemian Rhapsody hodnotit lépe než třemi hvězdičkami. The Dirt je totiž opravdu velmi věrohodným filmem mapujícím historii jedné divoké kapely. (50%)

Přiznám se, že mě film zlákal především kvůli představiteli hlavní role. Dar Salim mě zaujal už v seriálu Dicte, vypadá totiž jako Vin Diesel, je však původem z Iráku. Reálné základy příběhu během pomalejšího rozjezdu vtáhnou diváka do děje a pak už to frčí jedna báseň. Tempo se stupňuje, atmosféra v přistěhovaleckém podsvětí je taky slušná a hlavní hrdina si na cestě za spravedlností zrovna dvakrát nevydechne. Po scéně v záměrně nabouraném autě, kdy najednou není jisté, že na to fyzicky má, aby dokončil, co si nadrobil, děj graduje až do úplného opět celkem reálného konce. Prostě tohle akční drama na dánský způsob o pomstě za zabití mladšího bratra opravdu stojí za zhlédnutí.

Příběh jednoho vztahu, co začal až příliš krásně na to, aby mohl být trvalý. Ač je to celé bráno z pohledu ženy, neubráním se dojmu, že jsem sledovala herecký koncert Vincenta Cassela. Jak zvládl přerod z okouzlujícího a vtipem sršícího muže v manipulativního egoistu, to bere dech. Nevzpomenu si, že by někde hrál pozitivnější roli, i když je to tady vlastně on, kdo primárně může za rozpad vztahu a za psychickou labilitu své partnerky. Ovšem ani Emmanuelle Bercot herecky nezaostává, z jejích záchvatů hysterie doslova mrazí. Film dále zdobí zejména brilantní dialogy. Zajímavé je také sledovat střídání šťastných až euforických stavů Emmanuelle a její vyjádření zmaru či deprese. Na konci zůstane nepříjemná pachuť, že realita bývá často dost podobná. (85%)

Přestože Jana Hřebejka uznávám jako režiséra, tak tohle mu fakt nevyšlo. Asi jeho nejslabší film a ještě plný dobrých herců, to mi hlava nebere. Výsledný dojem - trapnost obřích rozměrů. Ovšem je třeba si uvědomit, že tomu všemu marnému snažení předcházel Vieweghův nepovedený scénář.