peetriss

Depresivní sociální drama, přesně takové, jaké mám nejraději. Skromné, výborně natočené (režie, kamera), na nic si nehrající, prostě ze života, z toho nejhoršího bahna, v jakém nás může život máchat. O rodině, kde chybí láska a něha a kterou se táhne stín despotické otcovské "výchovy" minulosti. Na film jsem narazil náhodou v rámci plavby filmografií AnnaSophie Robb, vypadal velmi nenápadně, a právě v nenápadnosti je někdy skryt neuvěřitelný silně zasahující emoční zážitek, ze kterého mi tuhla krev žilách a spouštěly se slzy v očích. Dvojice neteře a strýce, které okolnosti přinutí semknout se dohromady a mezi nimiž vznikne pouto snad nemohla být lépe obsazena: Nicku Stahlovi role outsidera sedla na tělo, náctiletá AnnaSophia Robb mě už poněkolikáté přesvědčila, že má nejen líbezný andělský kukuč, ale je i výbornou herečkou, a to od mala. Ne poprvé přesvědčila také Charlize Theron, že ženy topící se na pokraji společnosti jí sedí. Dennisovi Hopperovi jsem tyrana uvěřil natolik, že bych jednal stejně jako Nick Stahl. Závěrečný "náhlý" happy end, mnohými kritizovaný, má symbolickou roli, že na konci i toho nejtmavšího tunelu bývá světlo. Sleepwalking (ignoruji další tupý český titul) ve mně ještě dlouho zanechá otisk, a i když ne každý se dokáže do děje vcítit, je značně nedoceněn.

Bezradnost českého filmu má své další pokračování, a pomalu se v ní začíná utápět i kdysi nadějná Alice Nellis. Jako hudební film funguje jen polovičatě a jen ve druhé polovině, jako komedie nefunguje téměř vůbec a nejednou sklouzává za hranici vkusu. Především první polovina je nesnesitelně nudná, prázdná a o ničem. O již tradiční české prošpikovanosti product placementem nemluvě. Z hereckého obsazení vyčnívá rebelský Marián Geišberg, Zuzana Bydžovská, naopak velmi špatně je obsazen Richard Genzer. 50% (s odřenýma ušima)

Jan Hřebejk patří k našim nejschopnějším režisérům, Petr Jarchovský k nejschopnějším scénáristům a i Kawasakiho růži lze přiřadit k nadprůměrné české podívané, i když v první čtvrtině se ve víru rodinných vztahových problémů poněkud hledá. Jakmile však děj navýší svůj záběr o kontext ran a křivd politické minulosti jde kvalita a především síla diváckého zážitku rapidně nahoru. Vrcholem je zpověď vyšetřovatele StB v podání naprosto famózního Ladislava Chudíka, která se řadí k nejzážitkovějším scénám českého filmu vůbec. Kdyby se v tomto duchu odehrával celý film, byl by to filmový klenot. V závěru se však bohužel opět koná návrat k jemně tápající vztahovce o odpuštění. Abych však neurazil ostatní herce - výborné výkony podávají všichni. 70%

Štáb novodobých Růžových panterů se hrdinsky či sebevražedně (vyberte si sami) pustil do práce s postavou, jejíž původní představitel postavil laťku tak nepřekonatelně vysoko, že zákonitě museli narazit. Stevea Martina jsem vždy považoval pouze za průměrného komika, od 90. let zvolna upadajícího, a srovnání s Peterem Sellersem pro něj dopadá debaklem, byť snaživost mu upřít nelze. I režisér Harald Zwart poněkud tápe, chybí mu lehkost, nadhled, cit pro ironickou absurdnost situací, celý jeho film působí nuceným dojmem, příliš tlačí na pilu, když se křečovitě snaží z ničeho vytřískat tu "nejúsměvnější možnou scénu". Tento film by nedopadl valně i v případě neexistence původní panteří série.

Ztracenci jsou atraktivní už jen pro účast celého zástupu slavných hereckých hvězd a hvězdiček stojících tehdy na počátku své kariéry a především pro režijní vedení veleslavným Francisem Fordem Coppolou. Bohužel film samotný mě spíše minul. Coppola klade mnohem větší důraz na stylizaci filmu, kdy jeho výprava, hudební doprovod či kamera mají budit dojem díla z 50. let, což se mu daří jen částečně a přitom výrazně zapomíná na dějovou látku samotnou, která tak mě nedokázala chytit a zasáhnout natolik, jak bych očekával.

Sice ne nejlepší film z vězeňského prostředí, ale určitě jeden z pilířů tohoto subžánru. Příběh o slavném útěku z ještě slavnější věznice Alcatraz je poutavý sám o sobě, šlo jen o to nasadit filmu ten správný glanc a tempo. A to se podařilo jen částečně a v kolísavé míře. Síla filmu tkví v několika jednotlivých scénách, které dokáží diváka zasáhnout, ale je to příiš naředěno slabší a zbytečnou omáčkou, nijak film neposunující a brzdící tempo. Přesto Don Siegel není žádný amatér, jeho film je stále jemným nadprůměrem a především nepopiratelnou klasikou. 70%

Přesný standard představy rodinného filmu od studia Disney posledních let. Směsice nejohranějších klišé obsahující hereckou akční hvězdu, roztomilé dětské hrdiny s téměř x-menskými schopnostmi, "cool" akční scény, přítulného pejska, atd ... Velmi jednoduše napsaný scénář plný zkratkovitostí a nelogičností, přetavený ve film, který však na druhou stranu přímo nenudí a udržuje si určitou míru svižnosti. V udělení třetí hvězdičky mi zabránila druhá polovina s vyšší mírou přihlouplosti, ale myslím, že cílové dětské publikum spokojeno bude. Přiznávám, že o film jsem zavadil v rámci průletu filmografií mladičké AnnaSophie Robb, a ona je se svým nadpozemským andělským zjevem také jedinou světlou stránkou filmu, herecky se opět snaží. Naproti tomu Dwayne Johnson se necítí v tomto rodinném projektu dobře a v závěru působí herecky velmi bezradně.

Nejhorší film předtím velmi nadějného Douga Limana. Tři (!) profesionální scénáristé napsali prázdný infantilní blábol a Liman jej zhmotnil v klipovitý sestřih "cool" scének, které ocení snad jen publikum věkově mající před vydáním prvního občanského průkazu. Příběh zcela chybí a i přes hojnou přítomnost vizuálních efektů působí Jumper spíš jako epizoda průměrného sci-fi seriálu, než jako vázně míněná sci-fi kinozábava - film není schopně zahájen, vyprávěn ani ukončen. Holky potěší účast Haydena Christensena - bohužel špatně hrajícího, kluky naopak uhrančivá Rachel Bilson, no a ty ostatní přítomnost Samuela L. Jacksona, který bohužel ne poprvé sáhl vedle.

Filmů s upíry a o upírech je nespočet, i proto si v prvé řadě cením faktu, že zkušený Neil Jordan dokázal přijít s něčím jiným. Byzantium není sledem scének krvavých upířích krmí, nýbrž atmosféricky povedeným, melancholicky podaným, dramatem matky a dcery přes dvě století společensky izolovaných pro svou upírskou odlišnost. Ono vůbec upíří projevy hrají až sekundární roli v závěsu za hloubkovým psychologickým rozborem vztahů a těžkostí dvě stě let dospívající introvertní teenky v podání výborné minimalistické Saoirse Ronan. Herecky zahanbit se nenechala ani Gemma Arterton, která navíc stíhá ukázat nejednu sexy kreaci. Vizuálně nejlíbívější je však výborná spolupráce režiséra s kameramanem, která stvořila záběry s perfektní kompozicí a přesnou prací s barvami, což v kombinaci s pasujícími klavírními a smyčcovými tóny dává punc profesionálně zvládnutého filmového řemesla. Vytknout však musím přílišnou roztahanost, chtělo to jemně zkrátit stopáž a také se vyhnout několika scénám snažícím se zavděčit mainstreamově naladěným divákům. 70%

Potvrzení mé výtky k předchozí Kronice temna, že Riddickovi i režisérovi Twohymu více sedí skromnější rozpočty. Po béčkové megalománii hrající si na něco lepšího se Riddick vrací do kolejí černotmoucího testosteronového béčka, ve kterém divák nejprve dostane od Diesela kurzy přežití na cizí planetě zamořené krvelačnými predátory a posléze si zavolá vesmírné taxi, v němž si musí místo k sezení nejprve vybojovat s podobně nabušenými frajery. Tradičně se nejedná o závratné scénáristické dílo, pozitiva tkví v temné nepřívětivé atmosféře a Vinu Dieselovi (jakkoli ho v jiných filmech nemusím), který je opravdu frajer těžkého kalibru sypající ze sebe hlášky jednu po druhé. Trošku možná zamrzí odfláknutý závěr, přesto Riddick má očekávání poctivého sci-fi béčka splnil. 70%