peetriss

Značně netradiční počin z X-světa, který sdílíme s mutanty. Wolverinovo japonské dobrodružství směřuje spíše do psychologie titulní postavy, hledající sebe samu a je tak spíše jemně nesourodým osobním dramatem mainstreamově ozvláštněném o několik velkolepých akčních scén a o přesah do japonského mafiánského podsvětí. Je to prostě nečekaně jiné, nechci říci přímo špatné a přesto, že vytknu jistou míru natahovanosti, Wolverine přímo nenudil, navíc byl Hugh Jackman výborně doplněn o japonsko-ruské trio charismatických hereček, které skvěle sekundovaly. Scéna na shinkansenu se jistě zařadí mezi památné. Lepší tři hvězdy.

Zatímco první Red byl na lepší čtyři, jeho pokračování je citelně slabší. Zřejmý odklon od vtipné akční senior zábavy k méně vtipné akční zábavě notně přitažené za vlasy, kde se zoufale snaží Bruce Willis o akční one man show mezi záplavou megahvězd, a zoufale a nepřekvapivě se mu to nedaří. Proti přirozeným podivínům Johnovi Malkovichi a svérázné dámě Helen Mirren, která nic neztratila ze svého charismatu, prostě nemá šanci. A právě tito dva jmenovaní a snad ještě ztřeštěná "stíhačka" Mary-Louise Parker jsou hlavními tahouny filmu. Nadhled režiséra Schwentkeho znatelně chybí.

Překombinovaný děj, s přibývajícími minutami stále větší úpadek do průměrnosti, trestuhodně promarněné kvalitní herecké obsazení, scénář nepostrádající nelogičnosti, ve kterém se pětice scénáristů ztratila a to vše zabaleno do poměrně atraktivní formy, která diváka vodí za nos natolik vehementně, že sama neví jak z toho vybruslit v rozumné ukončení vyprávění. Zajímavý námět, přetavený v načančaný prázdný mainstream, který začne v průběhu času nudit natolik, že mi vlastně bylo úplně jedno, kdo má koho v hrsti.

U Konce světa se po proplutí nudné první části překlápí ve svižnější satiru na sci-fi horory typu Invaze lupičů těl a příbuzných, která je spíše střeštěnou taškařicí, než plnohodnotnou komedií plnou pověstného suchého britského humoru, který mi trochu chyběl (objevuje se jen ve velmi malé míře). Dvojice Wright - Pegg tak stvořila další britské "hospodské sci-fi", které tentokrát staví na kvalitních a známých britských hercích a větší dynamice vyprávění.

Průměrná kriminálka s tradičně nadprůměrným Rudolfem Hrušínským.

Donnerův Superman je spíše nefalšovaným kultem a filmovou popcornovou zábavou, při které musíte nutně vypnout mozek, abyste se nepitvali v nepřehlédnutelných logických chybách a jiných nesmyslech, jejichž existence je účelová, čistě pro efekt. Na druhou stranu lepší Superman nikdy natočen nebyl (vědom si existence posledního Snyderova Muže z oceli), baví, nevyhýbá se výborným katastrofickým scénám, přesně v kurzu období, ve kterém vznikl, tedy v období dozvuků zlatých časů katastrofického žánru, v neposlední řadě má srdce a výborného záporáka Lexe Luthora v podání Gena Hackmana. Dovolím si výtku vůči trikové úrovni, která mi připadá vzhledem k vloženému rozpočtu podprůměrná i na dobu, ve které tento Superman vznikl a budí dojem úrovně šedesátých let, nikoli konce 70. let, kdy trikaři uměli mnohem věrohodnější a nadčasovější kousky a celý film tak dnes působí mnohem ošuntělejším dojmem, než by si zasloužil. Přesto vítězí nostalgie sahající až do mých dětských let, a proto: 70%.

První bondovka, která se mi jeví ještě poněkud neohrabaným dojmem - do plných obrátek se rozjede až v dalších pokračováních. Charismatickému a výbornému Seanu Connerymu patří hlavní zásluha, že svou postavu v tomto, jinak velice průměrném, snímku dokázal přetavit v základ pozdějšího dlouhodobého filmového kultu. Podobně Ursula Andress dala prvotní základ početnému zástupu budoucích bondgirls. Ursula je nejen královnou, ale nikdy nepřekonanou kráskou tohoto dívčího klubu.

Hrátky se žánry po jihokorejsku: začíná to jako komedie, pokračuje sladkou romancí, aby to v závěru zvážnělo v slzopudnou tragédii. Jihokorejci v tom však umí chodit lépe. Hlavním ternem je chemicky fungující dvojice Keanu Reeves a Charlize Theron, kteří pod taktovkou schopného režiséra Pata O'Connora, více či méně úspěšně zápolí se scénářem působícím uměle vykalkulovaným dojmem. Přesto námět samotný je natolik nábojný, že určité stopy ve mně Listopadová romance zanechala.

Zbytečné a naprosto prázdné pokračování Modré laguny, kde spolu v podprůměrnosti závodí scénárista, oba hlavní představitelé, a režisér jim dělá trenéra. Protože největšími kritiky jsou diváci, ti tento film naprosto po zásluze "odměnili" nálepkou kasovní propadák. Na Millu se alespoň hezky kouká, víc v tomto filmu nelze nalézt.

Jedná se o vztahovku, avšak na Woodyho Allena netypickou. Navíc se jedná o čistokrevné drama bez komediální příměsi o milostném trojúhelníku přivádějícího hlavního aktéra pod tlak dohánějící jej k absurdně radikálnímu řešení. Na pozadí je vše ozvláštněno výbornými dialogy o životě a důležitosti štěstí coby jeho součásti. Allen opustil svou typickou formu a Match Pointu vtiskl podobu "současného kinodramatu" jako ze života, odehrávajícího v prostředí starosvětské britské smetánky. Ani není třeba dodávat, že jak režie, tak scénář jsou mistrně odvedenou prací, podobně jako herecké výkony napříč celým osazenstvem, že nad plným hodnocením vůbec neváhám. Natolik fungující rozbor vzniku, života i zániku milostného trojúhelníku zase tak často k vidění není.