peetriss

Dvojité milé překvapení, které velice rychle a s přehledem dokázalo rozbít mé dva předsudky (přiznávám se k nim), zpočátku mě od filmu odrazujících. Jsem rád, že jsem filmu dal šanci, a odměnil mě nečekaným zážitkem. Destrukce předsudku prvního: katastrofu dvojčat WTC z roku 2001 vnímám s obrovskou lítostí a smutkem, kam až může lidská hloupost zajít, soucítím se všemi. Bohužel netrvalo dlouho, a na scéně se začal rojit přehršel (až na světlé výjimky) účelových filmů, dokumentů či reportáží, které nepřicházely s ničím novým, nýbrž jejich existence byla podmíněna cílem býti dojičkou slzových kanálků. Volání o pomoc ukázalo, že to jde jinak, a přitom skvěle. Dlouho nenápadně krouží okolo jádra problému prostřednictvím postavy Charlieho a vyvolává dojem, zpočátku jemně odlehčeného, tragikomického psychologického dramatu, což je však pouze předehra k ráznému zvážnění v pokročilejší minutáži. Charlieho jednoho dne potká Alan, který se mu snaží pomoci, přesto, že dlouho nemá ani potuchy, co stojí za Charlieho trápením, svérázy a izolovaností. Z filmu se vyklubalo velmi povedené, citlivé intimní drama člověka sraženého na zem duševní ranou obrovských rozměrů, které dokázalo zapůsobit a ve výsledku i rozplakat. Destrukce předsudku druhého: nemám rád Adama Sandlera, nebo lépe řečeno: do shlédnutí tohoto filmu. Jeho hloupé pitvoření se v ještě hloupějších komediích, mnohdy zacházejících za hranice vkusu, kde ztvárňuje role infantilních hlupáků, kteří nedokáží rozesmát, mě donutily označit jej nálepkou katastrofálního rádobykomika. Ve Volání o pomoc mi však dokázal vyrazit dech - nejen, že mu role sedla perfektně na tělo, ale podává velmi dobrý herecký výkon, což mě donutilo k přehodnocení názoru, že když chce, umí být dobrým hercem, jen se soustředí na špatnou kategorii filmů a rolí, které se bohužel drží i nadále - k jeho škodě. P.S: Jen na okraj, Volání o pomoc definitivně usvědčilo televizi Nova, že je totálně mimo. Proklamovat tento film jako komedii? Bravo!

Jako životopis Valerije Charlamova je to příliš kusé, Legenda 17 je spíše (trochu přikrášlenou) pověstí o ruské sborné, točící se okolo legendárního Charlamova a trenéra Tarasova, jejíž lesk dosáhl maxima porážkou Kanady na její domácí půdě v roce 1972, ale také okolo politického pozadí ruského hokeje a sportu obecně. Film samotný je natočen poměrně dobře, má švih a nenudí, herci hrají dobře - především světoznámá star Oleg Menšikov v roli trenéra Tarasova, nejprve nenáviděného, poté zbožňovaného a váženého. Problémem je zbytečné zaplevelení zbytečnostmi a rušivými pokusy o zlehčení (doktorka, věznice, matka) a především zjevné historické nepřesnosti, které jsou vzhledem ke známosti Charlamovových osudů (zejména v Rusku) naprosto nepochopitelné! Charlamov prodělal první (ještě ne osudnou) autonehodu až po památném zápase s Kanadou z roku 1972, nikoli před ním. 70%

Fantasy romance, která se dá přiřadit k vlně snímků, vzešlé z úspěchu série Stmívání, byť byla oděna do poněkud skromnějšího, komornějšího a umělečtějšího hávu s poměrně dobře vystupujícími herci. Romance, která mi velmi vzdáleně připomíná skrz svou lesní epizodu také nezávislé milostné dílo Můj bratr Tom. Co je však nejdůležitější - z této kombinace vznikl neuvěřitelně sterilní film, který si absolutně nevěděl s využitím nadějného námětu rady. Občasná zajímavá práce s kamerou a kompozicí nic nemění na tom, že film působil velmi prázdně a táhle, což je vzhledem k poměrně střízlivé stopáži co říci!

Vskutku netradiční pohled na závěr druhé světové války v Evropě ze zorného úhlu zevnitř rozkládajícího se hitlerovského Německa. Z přesvědčených nacistických rodin se rázem stává štvaná zvěř, což dostihlo i rodiče Lore, která tak zůstává napospas osudu i se svými malými sourozenci. Život se jim tak rázem mění v boj o přežití v krutém a nehostinném prostředí. Co dělá film Lore dobrým, je kromě neotřelého příběhu také výborná stylizace, s jakou byl natočen - skvělá je kamera, která si potrpí na detaily i krajinky, hraje si se světly, barvami i filtry a minimalistická hudba s klavíry a smyčči jen podtrhuje nevlídné prostředí Německa na konci války a těsně po něm.

Pokud je pod některým televizním projektem podepsáno HBO, jedná se téměř o jistotu, že se bude jednat o nadprůměrnou podívanou. Hra o trůny tento fakt potvrzuje a je vlajkovou lodí výrobního portfolia této společnosti, do které byl na televizní poměry napumpován nevídaný rozpočet. Ten je znát na famózní výpravě, trikové úrovni, na angažování kvalitních tvůrců, jak na technických, tak na hereckých postech. Adaptace předlohy s obrovským množstvím dějových větví a postav je bezesporu velmi náročným soustem, navíc se jedná o předlohu oblíbenou, a zřejmě pod tímto tlakem tvůrci zvolili cestu téměř upjatě přesného převodu do obrazové podoby, v čemž tkví kámen úrazu: Mezi tištěnou a obrazovou formou je rozdíl, a právě tato přesnost a přílišná upovídanost dusí tempo seriálu. Ten se mnohdy projevuje přílišnou rozvláčností a loudavostí děje, což v kombinaci s přeskakováním od jedněch postav k druhým, kdy se k některým vracíme až po jednom či dvou dílech, nijak nepřidává na přehlednosti. Na jeden vrchol seriálu, tak připadají dva díly, kdy se kromě dobrodružného putování krajinou téměř nic neděje. Podle mě by Hra o trůny byla dokonalejší, dynamičtější a zážitkovější, kdyby každá kniha/série byla sestříhána na pět šest dílů. Dalším a již chronickým problémem HBO je nahota, a tento problém se především v prvních dvou sériích Hry o trůny dosahuje vrcholu, kdy se tvůrci nechávají až rušivě unášet sexuálními hrátkami postav, které působí účelově a děj nikam neposunují. Tento seriál se stál fenoménem dneška, a přesto, že z něj nejsem přímo omámen úžasem, velké kvality a schopnost vtáhnout do dění bezesporu v sobě má. 1. série: 80%, 2. série: 90%, 3. série: 80%. Celkově: 80%

Tak plnotučný krimithriller tady už dlouho nebyl - možná od dob Fincherových majstrštyků. Poctivě budovaná temná a napínavá atmosféra, výborně nastíněná psychologie postav a vykreslení projevů utrpení rodičů sužovaných ztrátou svých dětí, vyúsťující ve zkratovitá, neuvážená jednání plodící jen další utrpení, to vše jsou zásadní atributy měnící tento film ve vynikající zážitek. Zásluhu na tom má trpělivá práce režiséra a herecké obsazení v celé šíři, které podává hodnotné výkony, i když Hugh Jackman má občas tendence jemně přehrávat. Ve srovnání s ním, o mnoho poklidnější projev Jakea Gyllenhaala s mimickými znaky své postavy mě zaujal ještě víc. Přes určitá zpomalení tempa thriller, který mě dokázal i díky své dějové neodhadnutelnosti, plně uspokojit. 90%

Mnozí film nazývají přeslazeným kýčem, já jej nazývám povedeným a sympatickým přeslazeným kýčem, který profituje především ze zkušeností režiséra, který je specialistou balancování na hraně kýče a sympatické podívané. Hallström jen oproti své předchozí romanci Lov lososů v Jemenu obměnil komediální prvky za prvky thrillerové. Sympatické je, že se, podobně jako její okolí, o minulosti hlavní hrdinky dovídáme podrobnosti až v průběhu dění, prostřednictvím flashbacků, které pomalu skládájí mozaiku, postupem času začínající dávat smysl. Protože jsem romantická duše, Bezpečný přístav na mě po celou působil milým a svěžím uvolňujícím dojmem, který se podpořen dobrými a neokoukanými herci. Vypíchnu především Julianne Hough, která má podle mě díky svému vzhledu a charismatu ambici stát se novodobou Meg Ryan, a tím po ní převzít žezlo královny romantických rolí. 70%

Moc rád bych dál tu čtvrtou hvězdu, ale nemohu. Millerovi na tripu totiž ve srovnání s většinovou produkcí hollywodských komedií působí jemně sympatickým dojmem. Schématičnost a absurdní konstrukce děje se tomuto typu filmu dá odpustit. Velice nadějně vypadal směr a základní stavba humorných situací i hláškování, ale hlavní problém pokaždé nastal v jejich vyvrcholení, kdy každý nadějný vtip byl vymačkáván tak zdlouhavě, až byl téměř zabit nebo případně zaveden až za hranice vkusu. Mnoho nadějných smečů k výbornému vtipu bylo doslova zardouseno přílišnou ukecaností hrdinů, jejichž dialogy se řídily přesně podle mylného scénáristického pravidla komedií posledních let - když si nevíš rady, používej slovo "fuck". Nadějná komedie tak zůstala z velké části trestuhodně nevyužita a z šedi mnohých podobných komedií, tak vybočuje jen zanedbatelně. Herecké obsazení nebylo vybráno nejhůř, nikdo nepropadl, a v případě Jennifer Aniston musím uznat, že její horký taneček pod kapkami chladivé vody, byl neskutečně sexy, jakkoli mě tato herečka nedokázala vzhledově ani herecky v minulosti nikdy přesvědčit o svých kvalitách.

Megalomanský balík 200 milionů dolarů utopený v chronické Bayově absenci citu pro zdravou míru čehokoliv. Roboti a robůtci pitvořící se na všechny způsoby, pro lepší citové spojení s divákem obdaření typicky lidskými vlastnostmi, ať chováním či anatomickými prvky (kovové vousy, šilhavé oči či extratrapné koule). Akční scény snažící se v rámci boje o největší coolovost do sebe nacpat destruktivnost, megalomanské bojové scény, směšné a zmatené lidičky parodicky se motající pod řinčením kovů, nepovedený pokus o humor, že již druhá nebo třetí scéna působí nudně a nezajímavě, jakoby by všechny byly přes kopírák a zcela bez nápadu. K Michaeli Bayovi se zřejmě doneslo, že značná část mužské pozemské populace (včetně Baye) slintá nad Megan Fox, a tak se její zadek v uplých riflích, dekolt, bříško a čočkami vytuněný kukuč snaží vecpat do každého druhého záběru natolik, že i tato kočka někde v polovině filmu začne nudit, nehledě na to, že se někdy mezi jedničkou a dvojkou Transformerů stihla botoxově poupravit (aspoň mi to tak připadá). Abychom nezapomněli: aby se nám těch 200 melounů rychle vrátilo, musí to být vtipné - a tak je do, už tak přeplácané kaše, nacpán celý zástup rádoby skvělých hlášek a situací, že jsem nechápavě kroutil hlavou, zda to mají scénáristé a Bay v hlavě v pořádku (např. zhulená matka). Aby toho nebylo málo, zcela a už tradičně chybí Bayovi cit pro zdravou míru stopáže, protože do filmu nacpal tolik nesmyslů, že se mu natáhl do neuvěřitelných 150 minut! Na to, že film začne nudit i při sebevypnutějším mozku již po hodině, se další hodina a půl mění v neskutečná muka. A abych nezapomněl - vypadá to, že po světě jezdí pouze vozidla koncernu GM, který si tak zaplatil další vysokorozpočtovou a velkometrážní reklamu. Již první Transformers byl jen komerční průměr, na který se v hodně dobrém rozmaru dalo koukat, druhý díl je však znatelným kvalitativním poklesem a neuvěřitelným komerčním "průjmem". Je však nutno smířit se s faktem, že dokud tyto výplachy budou vydělávat, budou se točit i nadále.

Rutinní romantická komedie těžící z popularity "přáteláka" Matthewa Perryho a asi největší hispánské sexbomby druhé poloviny 90. let Salmy Hayek, která nezůstává nic dlužna své půvabné pověsti ani v tomto filmu. Vtipné situace se sice vyskytují, ale pouze ojediněle, Andy Tennant klade důraz více na příběh o síle lásky schopné překonat všechna úskalí. Což se mu zpočátku daří aspoň částečně, v závěru se mu však film rozpadne pod rukama v pod náporem hromady klišé. 50%