Konvička

Z podobně laděných filmů jsem viděla jen Syrianu, která se mi líbila moc - a Labyrint lží se mi zamlouval neméně. Je sice trochu přehlednější a mainstreamovější, ale to mi nebránilo užít si ho a posléze ho trochu prodiskutovat s pár přáteli z Blízkého východu. Zvlášť když si pár dnů poté v domovině jednoho z nich vstupenku do nebe vyzvedl jeden z nekonečna sebevrahů a odpálil se v restauraci. Ale to sem neptaří, pardon. Taky se mi zamlouvalo vykreslení postavy Haniho - ono jim opravdu není radno lhát, těmhle lidem z horkých pouštních oblastí, avšak s mrazivě chladnými zásadami... A i mnohé jiné střípky či charakterové rysy sedí moc zdařile. Škoda, že film má "filmový" charakter, dokumentárnější forma by mi vyhovovala mnohem víc.

Jsem poněkud alergická na americké vánoční filmy, ve kterých se to jen hemží falešným sentimentem, falešným sněhem, falešnými úsměvy, falešnou vánoční pohodou a morálními ponaučeními tak omletými, že jejich pointa je vyplyne do prvních deseti minut. Jednu hvězdu za pár vtípků, děkujeme a na neshledanou! Existují totiž i mnohem vtipnější a milejší vánoční komedie.

Souhlasím s rozhořčenými komentáři něterých uživatelů, že Bond se inspiroval Bournem, že Craig není Connery či Brosnan, že odlehčená atmosféra bondovek se mizí s každým novým filmem, ale dodávám: NO A CO! Po pravdě (a psala jsem to už v komentáři u Casina Royale): Craigův živočišný, trochu humpolácký styl - tedy v porovnání se švihákem Brosnanem - mi sedí daleko víc a vzdáleně mi připomíná Conneryho v prvních bondovkách. Jediné, co mi včerejší půlnoční návštěvu kina trochu znepřehlednilo, byl vyprávěcí styl "hop sem, hop tam", díky němuž jsem chvílemi měla pocit, že v kině sedím minimálně dvě hodiny, ale stihla jsem přitom přelétnout půl světa a ještě se vrátit zpátky na sedadlo, kam mě definitivně přikoval seskok bez padáku ala Johny Keanu Reeves Utah z Bodu zlomu. Klidně bych zašla ještě jednou, poněvadž některé scény jako třeba toskánskou Sienu, Toscu, pouštní tvrz atp. jsem kvůli zvýšené hladině adrenalinu nestihla vychutnat s alespoň trochou racionálního odstupu... A ty ostatní scény, kdy mi adrenalin nestříkal z uší - vyzdvihla bych především všechny s M, Mathisem a reminiscence na Casino Royle - jsem si také vychutnala maximálně.

Svižná romantická komedie v podání dvou malých lidiček. Notně jsem u ní zavzpomínala na svoje první flirtování s láskou a oživila si všechny ty naděje, pochyby, zklamání, nadšení a další stavy, které ve stavu zamilovanosti mají trvanlivost od jedné milisekundy po milióny let.

Tak tohle byl velice osobní film, ačkoli nemám léta ani zkušenosti hlavního hrdiny. Ale absurdita bytí, žití a konec konců i zdánlivá smířenost s takovým životem, až dokonce rezignace mě hodně oslovily. Hlavně díky Billu Murrayovi. Teď jsem ještě ve věku, kdy mi hodně věcí ve filmu připadalo absurdně vtipných (zároveň však hluboce lidských a tím pádem i shovívavě pochopitelných), ale jestli to stejně vtipně budu vnímat i za pár desítek let, nedovedu odhadnout. Možná se pak na tenhle film podívám znovu, vydám se na svou vlastní cestu zpět po partnerských křižovatkách a případně doplním svůj komentář.

Walk the Line řadím mezi filmy, které si pouštím (nebo bych si pustila) jako zvukovou kulisu nebo jako kulisu obecně s občasným kouknutím při nějaké další činnosti. Vůbec to nesnižuje jejich kvalitu, ba právě naopak. Tyto moje "kulisové" filmy mi občas umožní úplně jiné vnímání jejich děje nebo naopak objevení nějaké nadčasové myšlenky. A to proto, že vnímám jen audiostránku, kterou si spojím s dalšími momenty, myšlenkami, obrazy, dojmy atd. buď vlastní jen mně, nebo i třeba ty, které se týkají filmu samotného. Některé filmy fungují jen jako celek zvuku a obrazu. Některé nefungují ani v takové kombinaci. Walk the Line mi vyhovuje jakkoli.

Nejsem si jistá, jestli jsem se dívala na tentýž film, jako ostatní hodnotící uživatelé... Ale vypadá to, že ano. Už po první půlhodině jsem si byla jistá, že ohodnotím odpadem, a kdybych mohla, ještě ho ztrojnásobím. Tak trapné vtipy s předem odhadnutelnou pointou, pitomé dialogy a hromadu klišé už jsem dlouho nikde neviděla. Ještě jsem pro jistotu pátrala po jakémkoli náznaku nadsázky. Nikde nic. Odpad a na shledanou.

Hudební doprovod i obrazy u Fontány se mi víc než zamlouvaly. Ostatně soundtrack si pouštím docela často. Ale na to, jaké ambice tento film, potažmo tvůrci (asi) měl/měli, mi to připadne neuvěřitelně placaté. Nechci tím zmenšovat tak silná témata jako láska, smysl života, smrt, touha, boj, atd., v tomhle filmu však klouzají jen po povrchu. Odpověď na otázky výše uvedených témat jsem nečekala, to ne, ty ať si každý hledá sám. Jen mi celý film přijde jako laciné pozlátko. Leskne se ovšem opravdu krásně a každému ve svých odlescích nabízí jiný obraz.

Je mi celkem jedno, jak triviální byla zápletka, na ni jsem totiž v průběhu filmu vůbec nemyslela. To možná až po "vydýchání se" z té audiovizuální jízdy jsem zjistila, že vlastně o nic moc nešlo a že by se děj dal shrnout do tří vět. Čtyři hvězdičky dám ale s klidným srdcem, protože pokud mě film s relativně prázdným příběhem zaměstná tak - a může to být třeba tak úžasnou formou jako Vidocq, že nevnímám slabiny, nemohu jinak. A navíc je mi sympatické, že si tenhle malý film na nic nehraje. Na rozdíl třeba od Fontány, která má audiovizuální stránku taky úchvatnou (vnímání hudby a triků atp. je hodně individuální, proto ať si každý najde to svoje), ale mám při sledování pocit, že dělá z komára velblouda. Omlouvám všem, které jsem urazila srovnáním těchto dvou filmů, ale to víte, každý vnímáme reálný či každý jiný svět úplně jinak :-)

Někde jsem četla, že film postrádá emoce... S tím by se snad dalo trochu souhlasit, pokud by jej divák vnímal jen jako souboj tří silných osobností. Ale způsob, jakým se hlavní postavy snaží dosáhnout svého místa na slunci, emoce musí vzbuzovat. Nechala jsem se trochu unést a po skončení filmu jsem spontánně začala tleskat. Nádherný koncert všech zúčastněných.