milicjant

Když umřel, prý plakala půlka světa. Princ z Monaka. Mých ignorantských osm let mi tehdy nedovolilo pochopit co a proč se vlastně v Taburello curve odehrálo. Vzhledem k neměnnému, notně zahnívajícímu zájmu o F1 ve věku (pre/post) adolescentním, mi tak veškeré hluchá místa téměř o dvě dekády později poctivě prošlapává dokument, jehož čitelně nekrytické pojetí prudce vystřeluje letitým fandům obočí do rozpačita. Jako adekvátní připomenutí Sennovi osobnosti těm, kteří v místo efjedniček raději chodili krást čokolády značky Kofila do nedaleké samoobsluhy, však funguje znamenitě. A jen tak mezi řečí… dal bych půl života za to zažít moment, kdy Ayrton mává vlajkou z kokpitu formule při Velké ceně Brazilie v 91‘ a způsobuje tak menší zemětřesení.

Hodně mrzí absence krve a naopak přítomnost skotačících školáků i s ředitelem (fakt mě srali). Mít ve filmu tak delikátní postavu jako je ta Hardyho, ať už jde o málomluvnou, ublíženou povahu nebo mohutné trapézy a k tomu poctivé rage sekvence, aniž by se země okolo zbarvila do ruda, paradoxně docela bolí. Zvlášť když už (zde párkrát vzpomenutý) Scorsese ve své černobíle ódě na člověka používal místo krve litry čokolády, aby jejím přihodným odstínem ještě zdůraznil násilnost a nevyrovnanost De Nirova charakteru. Mluvit potom o Warrior, i přes jeho technickou našlapanost a bestiálního Hardyho, jako o filmové senzaci, mi přijde furt nadsazený. /// Jenom drobný edit: výtky zůstávají, ale to závěrečné bratrské citové vyznání uprostřed klinčů a vykloubených ramen ve mě třetí den neuvěřitelně roste, počítám, že brzo ztratím něco ze svého ostří a hodnocení půjde výš. Jak napsal Gimp, je to hodně o chlapskym srdíčku.

A real hero Ryan Gosling v bundě se štírem, kladivem v ruce a mezi pestrou paletou zakrvácených 80´s tapet v (příjemně!) kovovém příběhu bez převálcováno efektu, zato se zrajícím náběhem. Párátko v kině nutností. ...There is something inside you, its hard to explain...

Realismus a znepokojivost i té slavné poslední půlhodinky Strašáků je dneska když ne mrtvá, tak již notně zahnívající záležitost. V roce vzniku ale určitě pecka a Peckinpah byl božan. No doubt about it.

úplně mě to nesedlo... klasickej před-oscarovej hollywood v bídě i lesku, kterej k lepšímu průměru táhne zajímavě se doplňující ústřední dvojka, parádně nasnímaný zápasy a pár chytlavejch songů... pět let po (zcela zapomenutý) Těžký váze už čekám něco objevnějšího než jen další recyklaci TĚHLE kulis, TĚHLE lidí a TĚHLE příběhů. Ali v nedohlednu.

Boyle je super. Tématem se vybízí se spíš romatická tragédie a on místo slz přidá na barvách, energii, životu. V jeho případě platí, že kde je radost, tam je i úspěch. U mě to má o to jednodušší, že všechny ty osmy, kýble, expresky, odsedky, šroubovací karabiny... jakože jo, vztah tam k tomu je. :) Takže, když ste vy ostatní jen přešlapávali a filmem se pročekali až k tomu našláplýmu FYZICKÝMU finále (dlouho, dlouho sem nezažil podobný, Danny točí na hudbu jako nikdo!) mě zajímaly i ty uzle co si tam Franco jednou rukou váže. No a co se vlastně jeho týče (oskary neřeším), jo, přesvědčil, pobavil, nadchnul... Talk show vstup je co do počtu výrazovejch poloh přímo geniální. Tu poslední hvězdu asi brzo přihodím, vidět to já blbec v kině, určitě tam je. btw. nejlepší věta, vyjma tedy té, že odteď všude nechává lísteček s informací kam šel, je stejně ta, že na hory nijak nezanevřel.

Chytilo za koule & pohladilo po srdíčku. Teď, když mě drtěj vaše komentáře, uznávám, že kostra příběhu jede podle určitejch škatulek, ale skutečně citlivě a při samotný projekci jsem neměl ani ánung skrz jaký scény a do jakýho finale Ben svůj film nakonec dovede. Opar melancholie, Fergieho rozhovor s Dougem, Doug a Claire, Jeremy Renner, jeptišky a policajt, akce, závěr, Jolene... whatever. Je příjemně snadný se do Města zakoukat a jakej držák to bude při opětovných projekcích teď prozatím neřeším (extended verzi do sebe nasaju sůn) A k Affleckovi? Kdybych ho viděl takhle hrát po těch 15 letech, co ho ve filmech registruju, asi bych nebyl jeho hereckým posunem úplně nadšenej, ale tím, jak si to i sám napsal a zrežíroval, se mi tu fakt líbí... upřímný... (Ar) go fuck yourself

Se smithovejma filmama to mám podobně jako kdysi s hudebním tělesem Tři sestry. Dlouho sem se jim vyhýbal (ať už cíleně nebo souhrou náhod, nevím), pak přeskočila pověstná jiskra a dneska je mám zarytý hluboko pod kůží … hmm… suspicious :). Co všechno Zack a Miri reflektujou a jak přínosní jsou pro svůj žánr či rovnou generaci, která na smithovi šťastně vyrůstala, nevím. Nemám na to školy. Stejně tak si nejsem úplně jist, zda-li jsem slzel stejně mohutně jako při druhých Clerks nebo Chasing Amy. Popřípadě jestli jsem už u režiséra neviděl líp napsaný (přirozenější, míň předvídatelný) životní peripetie a to dokonce i v upřímné chemii mezi hlavníma postavama. Smith naštěstí cokoliv co by mohlo bejt spojený s možným nedostatkem kompenzuje sloní náloží sobě typických (tj. geniálních!) hlášek, odkazů, mouder a vůbec mnoumilujícíchzáležitostí, kvůli kterým bude Apatow a spol. jen „věčně druhej“. A když pak nechal, mezi tunou vkusnýho fuckování, rozeznít LIVE a jejich zapadlou pecku Lift Me Up v jedný neuvěřitelně KRÁSNÝ scéně (hledej Zacka, Miri a pytle s kávovým zrnem) měl jsem jasno… zase vyhrál.

Dva fíky a žádný sraní s mladou paní. Asi za to cizí město, osamělé letní večery, vypitá lahvová piva, esterčin klenutý hrudník, rychlou chmelovou narkózu a raní pocit vykoupení, že už můžu jít zas do práce.

Viděl jsem z toho odhadem tak půl hodiny, ale ten pokryteckej odpad jsem si nemohl odpustit. Bylo to silnější než já. :)