milicjant

Bez Stalloneho fyzický přítomnosti bude, v případě dalších pokračování, tahle citlivě hozena lapa mladším generacím spíše medvědí službou. Adonise se příběh snaží natlačit do chudejch kulis a neutěšenejch okolností, ale i přes tyhle vychtěný handicapy zůstává jeho index losera furt nepatřičně nizko. Mladej Creed je našlapanej, sebevědomej borec s kočkou u boku už na počátku svýho, místy ochmatanýho příběhu, kterej potom neokoukaně funguje zejména, když se před kameru přišourá mudrlující kafíčkář Sly. Pro něj prosím, medvěd z Revenanta promine, nějakou tu blyštivou sošku. Jako kdybych zase prožil Rockyho život.

Ne úplně výraznej Morricone, žádná cool scéna pro Michaela Madsena, Tim Roth, kterej dostal za úkol tvářit se přesně jako Christopher Waltz, ve filmu pečlivě soustředěným na všechny své detaily, ale bez vnitřního drajvu pro opětovnou projekci. Vlastně bych byl vlastně docela rád, kdyby Quentinův scénář zas jednou natočil někdo jinej. Víc přímočaře, s upozaděnou rozkecaností, ponechanejma dvěma třema delikátně napsanejma scénama, nějakou tou bizardní laskominou (tady díky za Daisy's last dance), ale hlavně po jiný ose než jsou hodinový let's slow down prology a pak prudké výbuchy násilí v líně prostřídanejch kulisách. Jako furt dobrý, díky nemálo, ale je to minimálně od Panchartů dost podobnej koncept.

What a crazy movie! Ze zadní sedačky nevěřícně vyvaluje oči hostující backpacker Tobi. Jsme na druhém konci planety, je půlnoc, sedíme v autě, zvedáme oči od notebooku a pozorujeme zavírající obchoďák. Za pár minut nás náš německý přítel už obezřetně zasvědcuje do přehrabování popelnic... Celou True Romance budu už mít navždy spojenou s nejpankáčtějším obdobím svýho života. Se snem, kterej byl skutečnej a kterej změnil můj život navždy. Devadesátkově melancholickej main theme mi bezpečně připomíná fakt, že nejvíc štastnej sem byl, když sem měl svůj život ve dvou krabicích v malým autě v zemi dlouhýho bílýho oblaku. Jo, takhle osobní to je. Tony nenechal Quentina zbytečně dlouho povídat, popustil svoji živelnost i cit pro odvyprávěný příběh a je z toho Láska nebeská nás romantiků nizší svítivosti.

My, hrdí synové svařoven a montáží, kde to rakovina každý den obchází a ukazuje si, přeci jen bereme podobné selanky bohaté na laskavé pohledy a teplá objetí tak nějak míň rozechvěle.

Není tu nic jako předčasný vrchol. Rámování a epiku příběhu, stejně tak jako veškerou akci (level: INSANE!), táhne Evans každým dalším filmovým políčkem o stupínek výš. Do ikonické plnokrevnosti některých postav (pomlaskávám zejména nad Yayanem a Julii) ale chybí košatější stopáž. Dvě a půl hodiny jako deset minut.

Zatímco v první lajně ochotně spolupracuje duo Tuček Šlajs na svém nejznámějším výstupu, za nimi se obdobně činí world class tracer David Russell (Davide, tohle je Banky. Banky, tohle je David), kterému je evidentně jedno, čí nápady ve svých easy come-easy go kompilátech nakonec použije. Nedokoukáno.

Sandra je HOT a její one-hell-ride comeback mi udělal podobnou radost jako odhodlaná epic split stárnoucího JCVD mezi dvěma Volvo náklaďáky. Pudové herectví v Aningaaq scéně mě, cuáronova filmová skripta prominou, vomlelo nejvíc.

Kritický re-pohled vyžilého třicátníka neustál jen plukovník Trautman. Ani jindy milosrdná nostalgie zkrátka nestihla vstřebat zbytečnost a kliše ve většině jeho pronášených replik. Paradoxně to byly zrovna Trautmanovy quotes, které sme v dětství s kamarády spokojeně přežvykovali asi nejvíc. Co však funguje i bez trávících štáv tklivých vzpomínek do zlatých časů je Stalloneho mohutný dopad na film. Oči dítěte, postava atleta, vnímavost spisovatele - Rambo je poprvé a na dlouhou dobu naposled plnokrevnou postavou bez nutnosti přivřených víček. Takže trochu škoda použitého konce. Dvě navazující pokračování za Slyovu prodlouženou symbiozu s divokostí hopeských kopců!

Instantní šilhání k McCarthymu, které i přes dopumpovaný vizuál spíše obnažuje zacyklenou nerámcovost knihy a kontrastní prvek - láska otec syn - zdaleka neotiskuje do postapo tak intezivně. Údernost Cesty poztrácena ve zkratkách. "Žádné seznamy, co je třeba udělat. Den štastný sám o sobě. Právě tato hodina. Další už nebude. Další je právě teď. Vše vznešené a krásné, co si člověk bere k srdci, pochází z bolesti. Zrodilo se to ze žalu a popela. A tak, šeptal spícímu chlapci, mám já tebe."

Kdepak, žádná radost. Jestli se na mě něco z Jordanova filmu přeneslo, pak jen trpké zjištění, že tahle malinovka není umělým dýcháním vampire žánru. Po letmém nastudování plakátu s trailerem, jsem s vnímavostí malkaviana doufal v jemné načrtnutí pravidel goth-punk World of Darkness universa v atmosféře vousaté PC petardy Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Neony, bizár, zubaté děti noci v dobách Iphonů. Vyjma živočišné Gemmy, tohle ale není zajímavý v žádný z nabízených dějových situací. Na otravnou like a virgin postavu Saoirse, stejně tak na onu seriálovou vyprávěnku si potom nevzpomenu ani ve chvílích, které jsou moudřejší večera.