imaginer21

Vesmír, kočky (ty i ony), kosmické výtahy. Atmosférická tuctovka. Ono to navzdory všem recenzím není až tak zlé, jen prostě na úroveň Marvelu žalostně odfláknuté. Hravou a nápaditější první polovinu vystřídá v té druhé půlce stopáže sterilita a únavná šablonovitost, která nepřináší žádný milý nebo jakkoliv podstatný moment. A celou dobu jsem si pokládal otázku, jestli Fury aspiruje na neznuděnější postavu Marvelu nebo Samuel L. Jackson na neznavenějšího herce Hollywoodu. Jeho "cool" pohledy už byly daleko za hranou, kdy už nebyly "cool", ale prostě jen bez jiskry. Dívčí trio fajn, Iman má komediální potenciál jako víno. Rodinná linka Carol a Moniky nemá ten správný tah na emoce, i když se o to snaží. Co ale film drží hodně nad vodou, je pořád moc líbivý vizuál, který plátnu sluší. I proto jsem do kina vyrazil (a nakonec až tak moc nelituji), i když film samotný skončí v archivu jen jako průměrná marvelovská jednohubka.

Třikrát nejlepší, třikrát se nevzdával, ve třech různých oblastech šel tvrdě za svým. Arnie je velmi zvláštní postava, které díky její houževnatosti bývají často odpuštěny ty nedostatky, které by se jiným "otřeli o hubu". Proč? Protože on je majitelem schopnosti sebekázně i sebepřekonání a všem to chce ukázat. A ano, to všechno je na něm obdivuhodně a pro mnohé inspirativní. V porovnání s tesknějším a upřímnějším Slyem mi ale toto přišlo příliš povrchně motivační, samozřejmě až na těch několik bolestných osobních momentů, které Arnie také musel na své pouti překonat. Nejlepší částí byla u mě jednoznačně ta filmová.

Překvapivě silná a intimní zpověď jedné z největších ikon akčních filmů své i trošku současné generace. Pochopit Slyovy motivy při přípravě jeho nejslavnějších (jím spolu/napsaných) filmových hitů dává zpětně každému jednomu jeho počinu výrazně větší hloubku i smysl. Dokonce i těm kouskům v jeho kariéře, na které kritici a ani sám Sly nejsou zrovna dvakrát hrdí. Závěrečné Slyovo zamyšlení bude rezonovat hlavně v těch, kteří podobnými bolestmi, prošli také. A zjista je to bude i inspirovat. Mimochodem, i když Arnie se Slyem už na svou rivalitu pohlížejí jen se stařeckým nostalgickým úsměvem, je vidět, že v ní zdravě pokračují. Proč by jinak Arnold ve stejném roce o několik měsíců dříve vytáhl to samé, jen větší, delší a pestřejší. Slyovo komornější vystoupení s jeho tradičním životní zkušeností vykřesaným hlubokým zamyšlením mi ale sedlo více. Promiň, Arnie.

Nebál bych se tvrdit, že vedle Titanicu jeden největších historických romantických eposů, který kdy byl natočen. Samozřejmě od zmíněného velkofilmu se liší hlavně jistou popkornovostí i odlehčeností, ale přesto ze všech zpracování o legendárním zbojníkovi je tohle to pravé, nezapomenutelné, rozmáchlé, prošpikované prvotřídní hereckou plejádou a pochopitelně k nebesům sahající svou ikonickou úvodní písní od Bryana Adamse. Kdyby realita byla fakt taková, jakou nám o postavě Robina Hooda předkládá správňácký kukuč Kevina Costnera, odpustil by Hoodovi kdokoliv cokoliv. Alan Rickman se pro role charzmatických slizounů narodil - po Smrtnonosné pasti je tohle hned druhá nezapomenutelná záporácká role, kterou svým výkonem pomalu zastínil i svého filmového soka.

"Přijdou si pro vás padouši?" Třetí Equalizer je přesný jak samurajský meč, v mordech si občas člověk říká, zda nesleduje nějakou metaforu na Batmana nebo jistý typ černého anděla. McCallovy motivy jsou naprosto čisté, jasné a nediskutovatelné. Jeho metody pak zcela přiměřeně brutální vzhledem k povaze zm*dů, kteří se mu postavili do cesty a narušili mu klidný odpočinek v místě plném idealizované dobroty a krásy. A vlastně proč ne. Mě lákala především chemie Washingtona při filmovém setkání s dospělou Dakotou po téměř 20letém úspěhu legendárního rozohněného muže. No, byla nakonec spíš jen taková odlehčená s občasným pomrkáváním na onu Denzelovu ochranářkou ruku nad někdejším nevinným děvčátkem, ale ve finále dojemně smysluplná a pěkně provazující všechny díly celé této drsně spravedlivé trilogie. A jako bonus opravdu mistrovsky posloužily k atmosférické dokonalosti italské reálie. Škoda, že takový equalizér nechodí mezi námi ve skutečném světě a nekosí současnou zločineckou smetánku v nejvyšších kruzích, kam jen oko ve zprávách ze světa (ne)dohlédne a kde i pořádkové složky jsou žel bezbranné.

Sice vesměs biznisová konverzačka, jejímž středobodem je role jak ulitá pro minimalistického Damona, ale to srdíčko tam prostě je. Samotný konflikt mi coby těžkému antikapitalistovi nepřišel tak nosný, aby na něm stál celý film, ale forma (a hlavně lehkost, střih a hravé dialogy) ve mně onen kýžený dojem zanechaly. A tak jsem z kina nakonec odcházel s blaženým výrazem na tváři, i když jsem si po pár minutách už ani nedokázal vzpomenout, o co vlastně šlo... jo, o Michaela Jordana... jehož tvář jsme uviděli až v titulkách.

Někdy Netflix opravdu potěší a tady se mu to podařilo. Sympatické a vesměs neokoukané obsazení umožnilo si vychutnat v té nejcivilnější podobě onu zázračnou pouť mladé dívky, která v roce 2012 dokázala na svůj věk nemožné - obeplout celou Zeměkouli na své jachtě, a to skrze ty nejdrsnější překážky, které jí oceán připravil. Cliff Curtis se v poslední době už objevuje vesměs jen v rolích starostlivých dobráků a tady mu to kupodivu dost sedlo. Nádherná výprava, obecně úžasný vizuál a ve finále i celkem pěkně odehrané emoce činí z tohoto Netflixu po delší době konečně opravdu podařený filmový zážitek.

Videohry, videhory, někdy výhry, jindy prohry... Ale vážně. I přes pro kino někdy až moc uspěchaný střih bych Gran Turismo označil za příjemné překvapení roku, které sice ani z upoutávek a už vůbec ne z prvních minut filmu nedává naději, že bychom se mohli těšit na nějakou solidní podívanou. Opak je ale pravdou. Resp. hlavně druhá polovina filmu. Zatímco ta první se nese v duchu teen filmů ve stylu "from zero to hero", ta druhá šlape na plyn někdy až k podlaze a tahá to k vysokým otáčkám plnohodnotného sportovního dramatu, byť ještě zdaleka nedohání ani u finální čáry své filmové konkurenty Le Mans a zbožňované Rivaly (a to přitom na oba dva důstojně pomrkává). A když i ta lepší druhá půle filmu je pořád jen ukázka melodramatického klišé, oproti první půli stopáže působí mnohem vyzráleji a ve finále u citlivějších i kapka dojetí se vyroní. Potěšil i nápaditý vizuál (neustále připomínající, že sledujeme mistra herní konzole na skutečné trati) i nezvyklý, ale vlastně o to příjemnější casting. Jednapadesátiletou "spajsku" Geri Halliwell bych na IMAXovém plátně nečekal, a i když hrála vesměs jen podpůrné křoví, vůbec mi nevadila. Ovšem všechny do kapsy svým charizmatem strčil David Harbour, jehož dobrák Jack se šrámem na srdci strhával pozornost i před ostříleným Orlando Bloomem, ač ten se snažil hrát svého "Nissiňáka" jak o oskarový závod. Čím dál víc mám pocit, že "based on true story" se v poslední době stává zárukou na srdci hřejivé podívané, což ostatně prokázal i letošní Air nebo neméně zdařilý letošní příspevěk od Netflixu s názvem Dívka a moře.

Tak trošku neuvěřitelná cesta nesourodé čtveřice povahově ne nepodobné té z Madagaskaru, která ovšem na své pohádkové společníky ve filmovém světě zvedá tvrdý prostředníček a jde si nekompromisně, trefně a vulgárně necenzurovanou cestou po vzoru Deadpoola, Pařby ve Vegas, anebo Dexterovy sestry Debry (a samozřejmě Médi nebo Paula). Není nad to si uch*at při vzájemně se pomočujících psech, kteří při vší té značkovací parádě ještě stíhají trousit (psí) moudra, probírat sexuální praktiky čtyřnohých i dvounohých a ve finále tahat i za srdíčko. Vlastně na to, jak težce nekorektní tenhle úlet je, má fakt blízko k rodinnému filmu, který ještě umí dojmout (a to nejen psíma očima). Potěšilo cameo Dennise Quaida, který si kromě dalšího ptáka mohl odškrtnout i další psí příběh a ještě si u toho udělat prču sám ze sebe. Viděno se slovenským dabingem, v němž si Douga střihl Tomáš Maštalír, Rega Peter Sklár a Huntera Peter Marcin, a upřímně jsem ani netušil, kolik zvukomalebných nadávek ve slovenštině může papule na jeden nádech vytřískat. Fakt dobré!

Příjemná a vcelku podařená snaha o tuzemský good-feeling movie, která místy připomínala i zlaté časy dobrosrdečných komedií Marie Poledňákové. Hodnocení sráží zejména prakticky zcela nevyužitý komediální potenciál vedlejších rolí (Sokol, Tabáček, Stárková) a na plátno nepříliš kvalitní kamera. Celkově jsem ale z kina odcházel fakt mile naladěný, obzvlášť s vděkem za vřelou srdečnost a laskavost, které z filmu sršely a přitom nebyly nějak viditelně šroubované. Braňo Mišík natočil opravdu hezký lidský film, který zas jednou připomněl a zužitkoval i česko-slovenské přátelství. Maštalír a Kostková byli skvělí. (Kinostar Eperia, Prešov, předpremiéra 2. 8. 2023)