Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Sci-Fi

Recenze (2 198)

plakát

Království Planeta opic (2024) 

Já to klidně řeknu a sám se tomu divím. Byť jsem starej boomer, který vyrůstal na první Planetě opic z konce 60.let a byť nejsem fanda CGI serepetiček dnešní doby, tak směr, jakým se vydal před 13 lety Rupert Wyatt, pokračoval Reeves a teď navázal Wes Ball, mi teda hodně šmakuje. Zatímco starý Opice ze sedmdesátek se díl od dílu (vyjma té legendární jedničky) stávaly směšnou parodií samy na sebe (a hnusně k tomu vypadaly) a Tim Burton to později taky neuchopil zrovna šťastně, tak současná tetralogie krásně šlape, krásně vypadá, dává logický smysl v tom, jak se opice vyvíjejí a přebírají vládu a nynější díl je pak už takovou přirozenou evolucí v ději, kdy už jsou karty jasně rozdány. Jsem z toho šťastnej, že v dnešní době tu máme filmovou sérii, která skvěle odkazuje a skvěle funguje, což není pravidlem zrovna v současném Hollywoodu, kde se „rymejkuje“ ostošest a většinou to dopadá blbě.

plakát

Neapolští rebelové (1977) 

Průměrňoučké poliziotteschi z roku, kdy popularita tohoto kdysi super oblíbeného subžánru v italských kinech 70.let začala pomalu uvadat a stejně tak na tom byla i jepičí kariéra charismatického Luca Merenda, který sice na kameře vypadal dobře, ale ve všech filmech hrál úplně stejně, s omezeným hereckým rejstříkem. A Sacchetti, budiž mu věčná sláva za scénáře k Fulciho majstrštykům, tady také nepředvedl nic světobornýho. Máme tu ukradený mafiánský drogy, vyloupení banky (která samotná mimochodem byla často v poliziotteschi používána, sám jsem jí viděl nejméně v pěti filmech), nějaký to násilíčko, jedna obnažená pěkná Italka, 2 poslabší automobilové honičky, prostě … furt a furt dokola, nic, co bychom v předchozích žánrovkách už neviděli. Nedivím se, že se to začalo zajídat i samotným Italům. Je tu nějaký pokus o nadhled, který tu dodává Merendův parťák s krpatou postavou (snad aby jako vynikla vysoká Merendova figura), který tu háže dětinský džouky, ale taky to nefunguje, nudil jsem se. Lenziho filmy s Maurizio Merlim, to bylo jiný kafe, sice stejně blbý jako tágo, ale vysokooktanově šlapaly od začátku do konce.

plakát

Godzilla x Kong: Nové impérium (2024) 

Kdybych měl srovnat předchozí Wingardův ´Godzilla vs. Kong´ a tohle, pomohl bych si srovnáním, že to je jak koncert ´Def Leppard´ vs koncert grindcoreových ´Cannibal Corpse´. Tedy uhlazený, trošku předvídatelný, bezpečně šlapající rock vs. naprosto z řetězů  utržená grindová divočina v předních řadách obecenstva až zdraví nebezpečná :o) Viděl jsem skoro všechny japonský godzillí filmy ze SHOWA a HENSEI éry, a s jistotou můžu tvrdit, že v žádném z těch cca 25 filmů nebyly takový šílenosti, jako jsem viděl tady. Ani ve filmech Ishiro Hondy nebo Juna Fukudy, kteří točili tak trochu s rozvážností, takový bezpečný kaiju mainstream, byť si tam Godzilla s Kongem dávali wrestlingový chmaty, nebo v jiných dílech se do toho přimotali ufoni, chobotnice, monstra vzešlá z toxických odpadů atd. Tenhle film, ten byl úplně vymknutý z kloubů. Scénář vypadal, jakoby ho psalo 11-leté dítě s přebujelou fantazií, kde se vršila jedna absurdita za druhou, ale všechno to mělo nadstavbu v podobě neskutečného FANSERVISU. Lidské postavy redukovány na zbytečnou stafáž? Odškrtnuto. Ochránkyně Mothra? Odškrtnuto. Děj, který nedává ani stopy elementární logiky? Odškrtnuto. Už tady chyběla jenom baby godzilla s malým japonským chlapečkem. Celý film jsem se nevěřícně smál tomu, co vidím, ale s podobně kaiju pozitivním kámošem jsme si to strašně užívali. A zároveň jsem litoval postarší manželský pár přede mnou, kteří u toho museli strašně trpět a pán se v půlce zvednul a raději šel usrkávat pivo do kino-baru. Absolutně nepochopím (a zároveň cením), že na takovýhle v podstatě NE-mainstream a zároveň fanservis pro zasvěcené dalo hollywoodské studio, které si běžně dělá finanční propočty, predikce a divácké průzkumy, takový budget a Wingardovi tuhle šílenost odkleplo. Už to asi nikdy nechci vidět znova, ale ten neočekávatelný pocit v kině byl k nezaplacení. KAIJU stále žije, vy volové!

plakát

Rebel Moon: Druhá část – Jizvonoška (2024) 

Když si člověk uvědomí, že Netflix zrušil 3.sezónu Mindhuntera, protože byl pro ní moc drahý a potom násobně zafinancuje tuhle srágoru, která vypadá, jako by jí napsala retardovaná A.I., tak je mi fakt smutno. Jediný důvod, proč nedám odpad, je skutečnost, že borci od VFX si fakt mákli a je to vidět, ale jinak bych poprosil pana Snydera, ať si dá na pár let od filmu oraz a Netflix, ať směřuje své finance do něčeho smyslupného. S nadsázkou řečeno, skoro to vypadá, jako by měl Snyder na šéfa Netflixu nějaký kompro, jinak si jejich marketingovou strategii nedovedu vysvětlit :o). __ PS: Mám opravdu rád Djimona Hounsoua a je mi líto, že se musí motat zrovna v něčem takovém.

plakát

Občanská válka (2024) 

Vybavte si tři roky starou událost, kdy trumpovská lůza se vehnala do Capitolu. Garland tohle téma, tenhle společenský rozkol, citlivou a promyšlenou režií rozvádí do takových oddělených minipříběhů, s náhodnými lidskými jedinci, kteří zabíjejí, protože „pravá Amerika, kurva“, a všechno to sledují hlavní hrdinové, novináři, na své cestě do Washingtonu. Dokud je film poctivou road movie, se spoustou ikonických scén, je to skvělé. Bohužel v závěru Garland přehodí výhybku a s příchodem do D.C. se z toho stane regulérní válečný film, který svým vyústěním a zúčtováním mi přišel jako Garlandova manýra. Nejenom, že mě to v závěru nechalo chladným, ale dokonce jsem si řekl „a to je všechno, Alexi?“. Škoda, tady byl náběh na filmovou událost roku, no a není. Za působivou tíseň a rozčarování z lidského pokolení v prvních dvou třetinách ale pořád poctivé 4 hvězdy (bez pruhů).

plakát

Zámek hrůzy (1999) 

Má to sice pěknou hudbu a PŘEKRÁSNÉ kulisy, působivostí a velikostí podobné těm, které můžete vídat ve starých Universal hororech, a film se jimi první hodinu patřičně opájí, ale tím pozitiva končí. To, co se děje v posledních zhruba 40 minutách, to jsem snad ve studiovém vysokorozpočtovém snímku, nad kterými se obvykle dramaturgicky dopodrobna přemýšli, ještě nezažil. Ten sled špatných tvůrčích rozhodnutí, kde se pokazilo všechno, co se dalo. Logika a zdravý úsudek všech postav šly do háje, zmateně se tu pobíhá sem a tam, afektovaně tříská svícnem do obrazu jak malé děti, a navzdory již v té době pokročilým CGI možnostem to má mnohem horší triky, než filmy několik desetiletí dozadu. Jasně, chyba už je ve scénáři, v ústřední (špatně zahrané) postavě Lili Taylor a jejím příběhovém pozadí, ale mizerné de Bontovo řemeslo tomu nijak nepřidalo.

plakát

Operace Fortune: Ruse de guerre (2023) 

Chybí tomu nějaký vizuální highlight, nějaká pamětihodná scéna, kvůli který byste si to s chutí pustili znova. Ale jinak to šlape celkem solidně, a klidně bych si dokázal představit Ritchieho jako novýho režiséra Bonda, ačkoliv on asi po tom ani netouží, jemu je dobře ve společnosti těch podivných lidiček z podsvětí, tam si je jistý v kramflecích. Grant je tady excelentní slizoun, Statham je prostě Statham, furt stejná herecká poloha, kvůli který ho máme tak rádi, Aubrey Plaza je zlatíčko, pokud není zrovna zmalovaná a nesnaží se tvářit sexy (to jí fakt nejde), ale kdo mě moc příjemně překvapil, byl Josh Hartnett. Nechápu, proč a kde se takový zábavný charismatický týpek doteď babral ve svý zpackaný kariéře, snad po tomhle a Oppenheimerovi bude líp.

plakát

Noční koupání (2024) 

Premisa se záhadně nebezpečným bazénem je poměrně originální, bohužel v sobě neskýtá tolik materiálu, aby to nějak zajímavě zaplnilo celou stopáž. Má to hodinu a půl a stejně je to dlouhý. Po půlhodině se vyhrocené situace začnou opakovat a jenom se vaří z vody (sic!!), v poslední vypjaté dvacetiminutovce to začne být i směšné, blije a slzí se tu hodně černé tekutiny a bezkrevný mladý Russell se tu marně snaží zahrát nějaké emoce. Po většinu času mě to sice neuráželo svojí blbostí, ale i tak nechápu nasazení do kin, tohle patří pouze na stream. V případě Wyatta, respektive Kurta Russella, stejně jako třeba Clinta Eastwooda, pak platí, že jejich synové moc charisma a hereckého talentu nepobrali.

plakát

Ferrari (2023) 

Pro mě zcela nepochopitelné opomenutí Penélope Cruz v oscarových nominacích. Adam Driver je tu fajn, nesnaží se expresionisticky „po-italsku“ přehrávat, i ve vypjatých scénách je jeho herectví příjemně decentní, dokonce i ten šedivý příčesek na hlavě mu věřím, ovšem hlavní hvězdou je tu pro mě právě Penélope. Ne auta, o kterých ostatně vím kulový, ne závody, ale tato žena zmítaná emocemi, pochybnostmi, která celý film svádí vnitřní boj, aby na konci kapitulovala, protože rodinný byznys je nade vše. A s tím souvisí i Mannův záměr, kde se nesnažil přiblížit Ferrariův život nějakým nudným biografickým popisem a odškrtáváním letopočtů, ale v krátkém časovém úseku přiblížit manželský svár jedné významné famílie. A ty závody tu jsou jenom příjemným doplňkem, ač produkčně pěkně ošéfované a kamerou hezky dramaticky nasnímané. Měl bych snad jenom dvě výtky -  není přece nutné v neanglicky mluveném prostředí přizpůsobovat angličtinu herců do jakéhosi přízvukového šišlavého patvaru, jako se to děje tady, a pak ty CGI auta, létající při bouračce vzduchem, bych v takovém hezky staromódně pojatém filmu vídat nechtěl.

plakát

Borrower - Oběti bez hlav (1991) 

Schizofrenní rozkročení mezi řádně krvavým hororem a něco jako komedií, přičemž netuším, kde se stala chyba, že od tvůrce velmi kriticky ceněného debutu to tady nefunguje ani jako ten horor, a ani ta komedie.  Ano, bavil mě toporný pohyb vesmírného šmejda, přičemž onen pohyb se lišil zrovna podle toho, jakou „vypůjčenou“ (čti uříznutou) hlavu měl zrovna na sobě, rozesmála absurdní scénka s krysou v polévce a scény z prostředí bezdomovců byly stejně dekadentní, jak v kultovním ´Street Trash´, ale jinak je to zmar. Nevtipný a chaotický zmar. Jak jsou jednotlivé scény komponovány (viz. třeba naprosto zoufalé závěrečné vypořádání se s alienem), jaké tupé dialogy tu jsou ke slyšení, to není hodné renomé Johna McNaughtona.