Rebeca

Když reflex nedovolí spolknout "dávku definitivního zapomnění", musí se žít, ač tragedie připraví Julii o nejbližší bytosti a téměř i o duši. Ta se posléze pokouší najít novou životní melodii, ale zvenčí na ni útočí vzpomínky: Olivier, přítel jejího muže, s nímž stráví noc, představuje jenom způsob vypořádání se těla s nastalou změnou (duševní) situace i odpor vůči samotě, která ji obklopuje ("Všechno odvezli, zůstala jen matrace..."); Antoine (svědek) ji přináší šperk, jenž našel na místě nehody; neznámý flétnista hraje na ulici melodii z nedokončené partitury jejího manžela; nová skutečnost v podobě dlouholetého mimomanželského vztahu, z něhož se narodí dítě a nakonec i lustr s modrými korálky, kterého se nedokáže vzdát... Film jsem dlouho odkládala, ale Kieślowskému se nedá vyhnout: magneticky přitahuje. Idziak je jeho pomyslným tvůrčím bratrem - detailně snímá citlivou analýzu lidské psychiky "post trauma" pana režiséra v posloupnosti. Stejně jako Zbigniew Preisner s  hudbou, působící magicky. Nezpochybnitelně kvalitní scénář (tvůrčí podíl Agnieszky Holland, na ČSFD neuveden). Par excellence Juliette Binoche.Stínová hra postupujícího světla v odstínech Modré...PS: "Ještě mě milujete?" "Miluju." "Přijdu."

... Škola Pomíjivého Světa ... jak příznačné ...

Výsměch konvencím... Nádherná kresba... Inspirováno životem Leonory Carrington, umělkyně - rebelantky.

"Ucho" si vyžaduje i zaslouží víc, než pár slov. Jenomže mrazení v zátylku mi brání napsat cokoliv dalšího...

Vlado Müller mě přesvědčil, že (i) muži umějí dělat víc věcí najednou - ve dvou minutách záběru plní odstředivku prádla, holí se břitvou (!), připravuje si čaj, následně věší prádlo, posléze poskytuje návod jak bleskově vykostit rybu, uklízí, obléká se...Film odpovídá době vzniku, ale prioritou je vliv přirozené autority, otesané vlastní zkušeností,  na vývin ukotvení dalších bytostí. Vztah řidič-závozník vypadá tedy úplně jinak, než ve Vesničce mé střediskové... Lidsky  velice přívětivý snímek a první-poslední filmová role Pavlínky Kárníkové...

Silná sestava - Bebjak, Žiaran, Maštalír, Stivínová, Hofmann - plus inspirace skutečným příběhem byly důvody, proč jsem této miniserii dala šanci a zatím to skutečně k paskvilu neinklinuje...Vynikající soundtrack (měla jsem tušení) - Juraj Dobrakov, ten "atmosféru" umí.

... bylo použito víc vyšetřovacích verzí, DNA pachatele: nezjištěno ... :D

Zvědavost, marnost, přepych, frivolnost - msta, zločin, válka... etudy končící v jámě a zality betonem...

Japonsko v roce 1940, před leteckým útokem na Pearl Harbor; atmosféra už ale vzhledem na situaci v Evropě houstne a každý den je potřeba vzdávat náležitou úctu císařovi; Asakuská divadelní čtvrť, Divadlo smíchu, jeden cenzor, scénárista a výslechová místnost - tolik k lokacím snímku. (!obsah) Cenzor, pan Sakisaka je človek, jenž vzbuzuje strach; na druhé straně ale potlačuje své touhy, protože je přesvědčen, že své představy není schopen realizovat a tak raději kritizuje a "škrtá" tvůrčí práci jiných z prostého důvodu: je to jednodušší. Má promyšlený nebo nalajnovaný systém, jak to dělat. Červené štítky označují nevhodné části textu a čím je jich více, tím nižší je šance na schválení scénáře. S žadatelem, či spíše obětí rozehrává psychologickou hru slovíček, aby ho "nachytal"  a výtvor mohl opatřit razítkem "Neschváleno". Nejprve si s ním hraje ("Klid prosím, mučíme jen zřídka...") a pak ho postaví před realitu ve spojení se svým heslem: "Všechno zakázat! Zámek-pažba-hlaveň!" Nepomohou ani pozornosti žadatele typu fazolových koláčků. Je nekompromisní, ale něco  v něm začíná "tát" pod vlyvem mladého a ambiciózního autora (každý den s novým motýlkem u límce košile) Hajime Tsubakiho. Ten napsal parodii na Romea a Julii, která však podle cenzora byla podobná pojídání sushi vyrobeného Churchillem. Dostane tedy šanci na opravu ve lhůtě 24 hod a další den jsou mu předloženy nové požadavky na korekturu atd., atd., až do doby, než pan Sakisaka sám přiloží "ruku k dílu" a najednou je z něho spoluautor! To byl tedy šikovný tah od Hajimeho - podal pomocnou ruku nešťastnému cenzorovi a tím  mu poskytl podporu a vyřešil i svůj problém. Směřovalo by to k happyendu, ale kdepak - v poslední třetině se to zašmodrchalo ("Chci komedii beze smíchu"), v neprospěch hlavní postavy, až nakonec...obsahově už fakt ani písmenko.   Podtrženo, sečteno: originální scénář, kvalitní režie, vynikající Kódži Jakušo (musím napsat: zas a znovu, viz Dokonalé dny) i Goró Inagaki. Navzdory velkému rozdílu ve zkušenostech těchto dvou herců, jsou na plátně dobře sehraní. Inagakiho hravá nevázanost je úplně přirozená. A nesmím zapomenout na nápaditou práci kamery: pan Hiroshi Takase ovšem není uveden jako tvůrce u tohoto snímku, ani se nenachází v databázi ČSFD, i když nasnímal i další filmy. Jak je u mně zvykem, všímám si muziku jako důležitou součást vyznění díla: tady je v absolutním souladu s příběhem. Velice fajn, příjemná podívaná. Apropos, ke snímku jsem se dlouhou dobu nemohla dostat; moje opětovné Děkuji tedy směřuje k EP a partičce kolem WK :)

Objektivně vzato - víc jak na 4* to není, ale (subjektivně) se filmečku podařilo, abych se na chvíli cítila jako dítě, ktoré objevuje a usmívá se u toho... nádherná postavička v červených šatech a slušivém klobouku, který navíc i pomáhá :)