Gaaron

Nekompromisně a smrtelně přesně napsané postavy, které přirostou k srdci s prvním slovem (či ranou palicí), aby se jej až do konce nepustily. Všechny žánrové postupy jsou na místě a film, ač v první řadě komedie/parodie, funguje bez problémů jako pohádka. Zároveň scénář nabízí spoustu nečekaných zákrutů a ještě větší spoustu odkazových pomrknutí. A k tomu skvělý soundtrack! Shrnuto a podtrženo, nejlepší česká pohádka za hodně dlouhou dobu. PS: Richard Armitage a Chris Evans mají české dvojníky!

Spielbergův trademark mě poslední dobou čím dál více irituje - vyprávět o výměně špionů za studené války stylem "E.T. jede domů" za doprovodu pohádkové Newmanovy hudby může opravdu jen on. Ale nedá se svítit, na tom filmu je formálně všechno tak naprosto správně, že si své výhrady strčím za klobouk.

Prozatím si tu odložím jeden velký otazník a podezření, že zatímco Strom života se s mým životem protnul přesně v tu správnou chvíli, aby jej převrátil naruby, od To the Wonder kráčíme s Malickem vlastními cestami a propast v dialogu mezi námi se rozestupuje. Jako by ve Stromu bylo řečeno úplně vše, co být řečeno mohlo, a od té doby zbývá jen unavený šepot dohrávající desky. (...) V Rytíři ale přesto místy zní velmi silné melodie a - stejně jako Strom - mě přiměl zkoušet různá divácká hlediska a hledat svůj vlastní klíč k filmu. A, stejně jako u Stromu, vidím, že ten klíč nemusí být při každém zhlédnutí stejný, a že se ve filmu skrývá k přečtení několik různých vrstev; záleží jen na divákovi v tomto okamžiku (hle, již během psaní proniká film do komentáře, který se odklání výrazně jinam, než kam mířil na začátku - snad i k odpovědím!). Na druhé zhlédnutí se tentokrát velmi těším a mám podezření, že na rozdíl od prvního bude výrazně více určující pro to, čím mi Knight of Cups nakonec bude.

Revenant mi v mnohém připomněl Barbara. Pusté prázdno s přehnanými ambicemi. Paradoxně pokaždé, když se snaží být malickovější než Malick (scéna v kostele...), funguje naprosto perfektně. Lubezki, ač se to zdá neuvěřitelné, opět překonává sám sebe; záběry, s nimiž je schopen přijít, berou dech. Hudba mu zdatně sekunduje a na 2,5 hodiny pohledů na krásnou kanadskou přírodu v téhle kombinaci bych se podíval mnohem radši. Bohužel ale nosná část filmu - survival ubíhající odnikud nikam - je až na čestné výjimky (skvělé bitvy i souboje) neskutečně nudná, přetažená a repetitivní. Kromě toho Leo s vousem, který mu ani na vteřinu nevěříte, nemá za úkol než prskat sliny a krev, mračit se a válet se v blátě. Dělá to slušně, ale za co Oscara? I Hardy (který tradičně hraje Hardyho), je lepší (minimálně má MNOHEM zajímavější postavu). Takže ano, "už mu ho konečně dejte", protože si ho prostě celkově zaslouží, ale budu si radši představovat, že ho dostal třeba za Vlka z Wall Street.

O Baarové se v tomhle dokumentu člověk dozví maximálně to, přes jak tlusté a neprůhledné sklo svůj život (zřejmě nejen ve stáří, ale snad především v oněch "nešťastných letech") vnímala. Přesto jako celek, jako vyprávění o pohnutých dobách nahlížených skrze pohnutý život jedné ženy, funguje film výborně a má nepopiratelnou sílu.

O příběh se film nepokouší, ani kdybychom kolem něj dali uvozovky, vystačí si se všemi postupy a triky z ostatních duchařin, na které si vzpomene. A ono to funguje. Silné vyděšení bez nároků na filmový zážitek doručuje na výbornou.

Season 1: 8/10

Na první pohled všechny Tarantinovy propriety na svých místech, jen příliš roztažené v čase. S ubíhajícími minutami (a hodinami) si ale monumentální pohyb tohohle kolosu a jeho neuspěchané tempo diváka zcela podmaňují. Krátit ve střižně rozhodně třeba nebylo, prospělo by ovšem možná lehké osekání excesů jednotlivých charakterů, rozlézajících se do šířky (ale stále v jednom plánu), a jejich větší prokreslení do hloubky. Paradoxem - a možná spíš Tarantinovým škodolibým vtípkem - je, že zdaleka nejzajímavější a nejlépe napsaná postava umře jako první.

Season 1: 10/10 // Season 2: 8/10

Smutný konec pythoního humoru.