jerry12

65%. Příjemná komedie, která však až příliš často sklouzává k sentimentálnímu melodramatu s nerovnoměrně kombinovanými prvky obou žánrů. Oproti Braffově prvotině Garden State má Wish I Was Here řadu menších trhlin, které na jedné straně nepřekáží, na druhé straně však místy dopouštějí narativní nesrovnalosti a především pak narušují atmosféru, která se tak musí mnohokrát budovat prakticky od nuly. Příběh nábožensky založené rodiny, která se potýká se značnými finančními problémy a jejíž hlava se potýká s krizí středního věku, není zdaleka originální, takže scénář musí nabízet nějakou přidanou hodnotu, kterou Wish I Was Here víceméně postrádá a to z něj dělá zcela obyčejnou komedii, trochu narušenou zbytečným americkým patosem. Naštěstí to zachraňuje celá řada humorných gagů, převážně v první polovině filmu, a charaktery, které jsou napsané svědomitě a relativně uvěřitelně, takže působí přirozeně a díky tomu to jako celek funguje aspoň v rámci možností, zvlášť v tom rodinném smyslu, protože sledovat tak semknutou a funkční rodinu je velmi pozitivní a místy skutečně až motivační. Braff si oproti téměř bezchybnému Garden State po tvůrčí stránce rozhodně nepolepšil, ale ani nelze říct, že by zklamal. Příjemná, ale zapomenutelná rodinná tragikomedie.

90%. Téma tohoto snímku je zdánlivě jednoduché a v rámci americké tvorby i víceméně rutinní, ale zato velmi náročné na praktické provedení, protože obsahuje celou řadu nutných prvků a emocí, jež musí citlivě a nenuceně vyjadřovat, aby fungovalo na plátně. To chce odvahu, pustit se jako relativně neznámý herec třetí řady sitcomu do tvorby tak emocionálně nevyváženého scénáře, kde je velký prostor pro strategické chyby, které ho mohou stát atmosféru i pozornost diváka. Ovšem musím říct, že Garden State zatím patří mezi ty vůbec nejlepší (a také nejpřekvapivější) debuty, které jsem měl možnost vidět. Neuvěřitelně silné a přesvědčivé genius loci, které se Braffovi daří progresivně budovat a především udržovat, a to nejen scénářem, ale i tvůrčím pojetím a dynamickou režií, mě skoro až šokovalo. Krásně čistý, citlivý a především velmi upřímný příběh, do kterého zapadlo naprosto všechno, od odpovídajícího předměstského prostředí, přes výběr herců v čele se skvělou (a krásnou) Natalií Portman, až po atmosféru, která ze zdánlivě obyčejného a neoriginálního příběhu dělá souhrou okolností výjimečnou love story, působíc úplně jiným dojmem, než filmy narativně podobné tomuto; Garden State totiž prakticky nelze vytknout žádný tvůrčí přešlap. Braff tak dokázal přijít s lehce a vyváženě komediálním dramatem v té nejčistší, nejosobitější a nejpůsobivější formě, brilantně si poradil se scénářem, v němž lze najít celou řadu očividných osobních psychologických projekcí, parádně si poradil s režií, která pasuje spíše na zkušeného tvůrce, než na debutanta, a navíc ještě skvěle zahrál hlavní roli, kde v konstelaci s Natalií Portman funguje dokonale. Garden State má našlápnuto k tomu stát se mou další srdcovou záležitostí, což neříkám často a už vůbec ne u romanticky laděných filmů. Z žánrově podobné tvorby mě takhle naposledy chytlo za srdce Love Actually. To už je let. A když se vedle něj má řadit i Garden State, je to ta nejvyšší liga, kterou v rámci žánru vyhledávám. Pro mě osobně jedno z největších (a nejmilejších) filmových překvapení. A Braff jakbysmet.

75%. Případ Kevorkiana je velmi zajímavým lidským osudem, o kterém by měl asi každý vědět, už jen proto, že tento muž v zásadě modeloval dnešní krajní proudy názorového spektra nejen na eutanázii, ale i s výrazným přesahem na obecnou lékařskou etiku. Dynamika jeho charakteru, skutečného charakteru, napomáhá ke kvalitativnímu zařazení filmu, stejně jako mu napomáhá skvělý, ale zde víceméně rutinní Al Pacino i dobře odvedené řemeslo. Jack Kevorkian je důkazem, že i na stará kolena lze dokázat velké věci, Barry Levinson zase, že i TV film se může chlubit velmi citlivým a netuctovým zpracováním závažného sociálního tématu. To druhé ale mohlo být zřejmé prakticky už předem, protože Levinson je natolik zkušeným tvůrcem, že pod jeho vedením by ani You Don't Know Jack nemuselo (a asi ani nemělo) zapadnout mezi ostatními hvězdnými filmy tohoto autora (Rain Main, Dobré ráno Vietname, Spáči) do propadliště dějin, přestože ho spousta diváků ani nezná. Skvělá práce.

100%. Nikdo na světě neumí tak geniálně kombinovat britský a americký humor, a navíc ho skloubit se závažnými až alarmujícími tématy, o nichž dokáže nikoli bezduše a účelově, jak to u komiků často bývá, ale velmi zajímavě a chytlavě hovořit. To je přidaná hodnota, která většině moderátorů amerických talk-show chybí; nikoli Last Week Tonight, která je dokonalou sondou do amerických duší, jímž se Oliver dokáže svým černohumorně sarkastickým pojetím tématicky zpravodajských monologů dostat až na dřeň, a když i normálně třeba nepříliš vtipnou myšlenku interpretuje muž jeho charismatu a sebedůvěry, je to vždycky špičková zábava, ze které už si nenechám ujít jediný díl. Je fantastické, jak Oliver dokáže otevřít Američanům oči v tématech, která sice zneužívá ve prospěch zábavy, ale zároveň jimi nutí k zamyšlení a intelektuálně tak podsouvá společnosti pocit viny a povinnosti hledat řešení a diskutovat o otázkách i za hranicemi humoru. Vrcholná osmdesátiprocentní zábava s dvacetiprocentní dávkou intelektuálně-politicky-společenského ražení, a to je přesně poměr, který můžu. A je třeba dodat, že pokud prezentuje své reálné názory a není to "jen" scénář, tak v osobní rovině s Oliverem v 99% případů názorově sympatizuji, a taková shoda je extrémně vzácná. John Oliver je Bůh a Last Week Tonight satirická show tisíciletí!

1%. Audiovizuální i knižní tvorba tohoto lidského individua by měla zůstat nedotčená a měli bychom ji přechovávat jako nebezpečnou černou magii, která by snad mohla posloužit příštím vyspělejším civilizacím jako prameny toho, jak jsme byli v 21.století zaostalí homo lobotomus. Láďa Hruška je nejen velmi špatným remakem na Cameronova Vetřelce, ale především je skvělým sociologem, protože jeho kniha, nejprodávanější v dějinách českých zemí, exaktně potvrzuje, že minimálně půl milionu Čechů je banda nepoučitelných zombie s jediným cílem - "já vařit levně a hnusně". A v čele této smečky stojí právě ten největší z největších monster - Láďa Downův syndrom Hruška, který je (hrdě) exkluzivní a neopakovatelnou nulou jak v oblasti gastronomie, tak v oblasti televizní tvorby a moderování. Raději bych strávil filmovou noc v kině s Troškovou tvorbou, než se podívat na jeden díl této ohavné, alarmující a vymleté pakárny. Díky za ten zážitek!

90%. Petitův příběh mě nenechával chladným ani předtím, než jsem měl možnost vidět ho v podání týmu Zemeckis/Gordon-Levitt/Silvestri. Jestli má něco obrovskou sílu zhmotnit emoce spojené s vyprávěním příběhu jakéhokoliv ražení, je to audiovizuální tvorba, protože dokáže zprostředkovat obrazem a zvukem story nejvěrněji připomínající realitu, a to jak z úhlu autentičnosti, tak emocí. Záměrně jsem na začátku jmenoval tři ústřední články tohoto úchvatně emocionálního snímku, protože právě ony tři lidské kapacity z něj tvoří prostředek, který se mi stal nekonečnou studnicí životní síly a motivace. Úchvatná režie Roberta Zemeckise, jehož osobitý styl dokáže vykřesat z každé byť zdánlivě obyčejné situace maximum šťávy a emocí. Skvělý Gordon-Levitt, jehož kvality mě dosud neznámo proč míjely, ale v roli Petita jako by byl nějakým unikátním způsobem harmonicky sladěn s charakterem provazochodce. A nakonec Alan Silvestri, jehož exkluzivní hudba skvěle zrežírovaným a zahraným okamžikům dodává život, podobně jako zdroj elektřiny nabíjí žárovku nekonečnou energií. A v pozadí toho všeho jeden z nejúžasnějších uměleckých počinů 20.století, jehož neuvěřitelná síla mě nabíjí chutí do života a donutila mě v kině zatlačit nejednu slzu dojetím z toho, že jsem svědkem skoro jakoby skutečného příběhu, tady a teď, v přítomnosti, kde jsem doufal, že ta chvíle nikdy neskončí. To jsou vzájemná spojení, která vytváří chemickou reakci srovnatelnou s náhlým návalem nadměrné hladiny serotoninu, a když se k tomu přidá ta temná a zároveň velice citlivě a skromně interpretovaná stránka v podobě budov, které byly pro účely filmu skoro symbolicky obnoveny, jako by se na chvíli vrátila historie a dotkla se mě znovu ta silná tragédie, která změnila svět. A toho být svědkem - možná naposledy - bylo úžasné. Precizní práce se vším všudy, jíž kazí snad jen zbytečně natahovaný úvod, který ale dostatečně posloužil jako sžití s postavami pro další průběh děje, jehož vypravěčskou strukturu doplňuje kreativně zvolený výběr vypravěčovy lokace (Socha Svobody) namísto obyčejného bezduchého voiceoveru. Krásná, řemeslně dokonalá pocta Světovému obchodnímu centru, Philippu Petitovi a donebevolající životní odvaze a kuráži, která bere dech. A navzdory očekáváním jsem velice rád, že se tentokrát Zemeckis vyvaroval zbytečnému patosu a soustředil se pouze na to, co v celých 123 minutách filmu dominuje - na jeden neobyčejný čin, který zůstane do historie zapsán tučným písmem jako něco, co už se nikdy nikomu (bohužel) nepodaří.

60%. Cesar Millan je špičkový psycholog. Ale možná ještě více, než psí, je to lidský psycholog. Umí marketing, umí show a i psům opravdu rozumí, ale ti jsou zde spíše vedlejším produktem, a tak by to být nemělo. Millan je odborník, jemuž sláva a úspěch vlezly na mozek. Informační hodnotu to má, ale je přinejmenším kontroverzní, zvlášť v pozdějších částech seriálu. Přitom to mohla být vzácně významná encyklopedie pro všechny začínající i pokročilé chovatele. Ale zvrhlo se to v nátlakovou reality show. To je velká škoda.

40%. Umělý a o Oscara si říkající film, vypočítaný účelově na efekt. Předvídatelný vývoj, natahovaná pointa, překombinovaný děj, že ani Angelina Jolie - která tu dost přehrává - to nemohla zachránit. A suchá režie, která místy dokonce až otravuje, což je u Eastwooda velmi překvapivé a neobvyklé; na druhou stranu, každý umělec má právo jednou za čas šlápnout vedle. A navzdory tomu, že je to příběh bezpochyby působivý v podobě, v jaké se ve třicátých letech odehrál, jeho filmové zpracování silně pokulhává, a to především na tom, že místo dokudramaticky a objektivně laděné kriminálky založené na faktech je to zbytečně zdlouhavá, patetická nuda, emocionálně vyděračská, kterou jsem prokoukl už v prvních minutách. A to se u tohoto typu filmu prostě nesmí stávat. Ovšem na mém respektu k Eastwoodovi se nic nemění, protože jak říkám, i mistr režisér se někdy utne a u tohoto velikána je tím černým puntíkem právě Výměna (ač si to 85% zdejších nemyslí), kterou už si - oproti jiným Eastwoodovým dílům - znovu nepustím. Velké zklamání.

100%. Perfekcionistické dokudrama, které plní celkem tři funkce a všechny s maximálním nasazením - v první řadě poskytuje obří dávku zábavy, napětí a divácky hluboce atraktivního tématu; v řadě druhé učí i ty nejzkušenější, jak se prostřednictvím audiovize tvoří atmosféra a budují emoce; především však autenticky a velmi sofistikovaně informuje, což je vlastnost, která vyžaduje obrovskou dávku snahy, úsilí a práce. Narcos stojí na hranici mezi hraným dokumentárním seriálem a seriálem s konzervativní strukturou vyprávění, přičemž funguje nejen díky donebevolajícím kvalitám tvůrčího složení, ale také díky velelákavému charakteru, jež si odpovídající ztvárnění bez diskuzí zasloužil (a jsem upřímně překvapen, že k němu došlo až nyní). Je narativně precizní gangsterskou kriminálkou hozenou do vypravěčsky scorsesovského stylu, kde se prosazuje skrze "neuvěřitelně uvěřitelné" charaktery a jejich přímou a obdivuhodně věrohodnou návaznost na reálné postavy, audiovizuálně úchvatně buduje atmosféru a postupnou gradací vyšťavuje z diváka emoce až na dřeň. Vždycky je to potěšení, když se jednou za čas objeví seriál podobně unikátních filmařských kvalit, které si vzájemně stoprocentně sedly a zavdaly tak příčinu ke vzniku něčeho výjimečného, díky chemii, kterou nevymyslíte, ta prostě přijde a velice těžko se definuje. A u Narcose zafungovala způsobem, který se často nevidí; za mě naposledy u Breaking Bad, s kterým se srovnání přímo nabízí, Narcos je však tím výjimečnější a specifičtější, že věrně převypravuje skutečný příběh, jehož zpracování je tedy ještě o to složitější, protože musí vykazovat o poznání více specifik, aby zafungoval, především pak právě onu autenticitu, v které Narcos bez zaváhání a větších kiksů vyniká. Po delší době jsem znovu doslova unešen seriálovým dílem, a to hned takovým, kterému prakticky není co vytknout, a stává se tak (prozatím) seriálem ze sémantického hlediska vzácně dokonalým, díky jehož geniální jihoamerické atmosféře se snad ani nechce věřit, že je to dílo Spojených států amerických. Jestli nějaká stanice ohrožuje seriálovou dominanci HBO v posledních letech, pak je to Netflix a první řada Narcos je adeptem na to, aby posbírala všechny ceny, které v seriálovém světě nasbírat lze. Uvědomuji si, jak odvážné tvrzení to je, ovšem znáte-li příběh Pabla Escobara a máte-li rádi opravdu švýcarsky přesná dokumentární dramata, po shlédnutí první řady řečené superlativy pochopíte. Bezpochyby a s velkým náskokem nejlepší seriál letošního roku a i v té obří konkurenci možná - uvidíme dle dalších řad - jeden z nejlepších, nejpropracovanějších a nejúctyhodnějších seriálů třetího tisíciletí. EDIT: Po druhém shlédnutí musím vzpomenout také geniální hudbu, kterou jsem napoprvé neznámo proč tak trochu opomíjel, ale výběr jednotlivých tracků spolu s Bromfmanovým gradujícím orchestrem doplňují tu už tak perfektní latinskoamerickou atmosféru; o chytlavé úvodní znělce, které se týdny nezbavíte, ani nemluvě. Stejně tak je potřeba zpětně vyzdvihnout precizní práci s charakterem Escobara, kde jsem napodruhé plně docenil ten progresivní rozvoj, resp. rozklad jeho osobnosti a scenáristicky skvěle interpretovaný Escobarův narcismus a to, jak mu ani tak ne peníze, ale především moc postupně lezla doslova na mozek; brutální scéna v předposledním díle, kde hlavním článkem byl právě Escobar, byla nejen řemeslně dokonale zpracovanou vložkou napětím srovnatelnou s nejlepšími akčními choreografiemi, ale především byla i určitou katarzí, psychologickou tečkou za Escobarovou racionalitou a moudrostí, díky kterým dokázal držet kartel po léta na vrcholu. To, co Gilligan v Breaking Bad budoval pět sérií, se tady podařilo během deseti dílů; to chtělo odvahu, ale odvaha přináší ovoce. Na závěr bych ještě upozornil ty, kteří Narcos zatím neviděli, aby si v posledních dílech všímali detailů. V celém seriálu, ale právě především v posledních dvou dílech, totiž do narace výrazně promlouvaly i zmiňované režijní dovednosti, které jsou v závěru série Andresem Baizem dotažené k naprosté dokonalosti. Za vše mluví fakt, že jsem se ještě nesetkal se seriálem a možná ani s filmem, kde by tak elementární a pro děj naprosto nepodstatná činnost, jako zavazování tkaniček, byla tak fascinující, aby mi způsobovala husí kůži. Narcos je seriál s velkým S a rozhodně není jen seriálem, je také sondou do historie nejen Jižní Ameriky, je také obdivuhodnou a encyklopedickou ukázkou chirurgicky napsané, zrežírované i zahrané postavy. A to je potřeba ocenit.

90%. Po dlouholetém a trochu alibistickém odkládání jsem se do tohoto seriálu konečně odvážil pustit. Scrubs používá zvláštní formu humoru, která vás sice nenutí válet se scénu co scénu smíchy na zemi, ale originálním způsobem prezentuje atypické vztahy zajímavých a kupodivu (na sitcom) celkem sofistikovaných charakterů, jejichž humorná stránka se vymyká všemu, co americké televize doposud vytvářely. Dílčí gagy a provázanost JDho imaginací s charakteristickými rysy jednotlivých postav je velice jednoduchá, ale o to geniálnější, protože bez nich by ty humorné prvky nešlo rozvíjet. Narativně není Scrubs nijak zvlášť promyšleným seriálem, protože předkládá sitcomově primitivní zápletky většinou bez hloubky nebo katarze, stejně tak používá klasické sitcomové kličky v situacích, které bez následků vyznívají do ztracena a v zásadě tak každý další díl končí v mrtvém bodě bez nějakého strukturálního posunu. To ale vůbec nevadí, protože nejen že se to v situační komedii očekává a víceméně vyžaduje (sitcom si pouštíme, abychom se pobavili a odreagovali, nikoli abychom filozofovali nebo mysleli), ale především se daří ideální koncentrací vtipných gagů tyto "nedostatky" eliminovat. Netrvalo dlouho a mikrosvěty postav - a to především těch vedlejších, jejichž (minimálně humoristický) význam tady hraje paradoxně hlavnější roli, než u postav hlavních (Dr. Cox, údržbář) - mě uhranuly natolik, abych se v práci po celý den těšil na večerní dávku nemocničního sarkasmu a absurdity. Scrubs jako kdyby kombinovalo formu vyprávění z HIMYM (časté flashbacky, imaginární představy, velká část dvacetiminutové stopáže se pohybuje mimo přímou časovou linii), jednoduchost a tím i účinnost a sofistikovanost charakterů z Přátel (striktně archetypální postavy rozvrstvené do širších charakteristik) a absurditu a originalitu z Community (a to především znovu u vedlejších postav). Všechny tři zmiňované seriály patří mezi mé nejoblíbenější komediální televizní počiny vůbec, a tak do této elity nemůže nemít slušně nakročeno i Scrubs... EDIT: Vedle Přátel nejlepší komediální seriál všech dob. To myslím mluví za všechno v návaznosti na předchozí komentář, který jsem psal někdy v polovině první série. Od druhé řady to totiž byla jedna obří jízda zakončená špičkovým citlivě promyšleným závěrem, který jsem si musel pouštět několikrát, abych Scrubs dokázal dokoukat důstojně bez slzení. Samozřejmě je řeč o závěru osmé série, protože tu devátou, stejně jako každý fanoušek, považuji za jeden z největších omylů v dějinách televize, takže jí budu i pro potřeby hodnocení ignorovat. Ve prospěch předchozích osmi geniálních řad by totiž bylo nefér tu poslední v hodnocení zohlednit. Scrubs je seriál, který si vás buď získá, nebo nikoli, a pokud ano, nebudete chtít, aby skončil. A když pak skončí, uvědomíte si několik věcí - nejen, že Lawrence nějak, záhadno jak, dokázal negativně laděné dialogy (protože 90% dialogů je opravdu negativních až urážlivých) přetavit v dokonalou porci pozitivní zábavy; nejen, že dokázal ze skupiny zdánlivě obyčejných postav vytvořit něco tak osobního, že je lze po pár sériích považovat za rodinu, s kterou se naplno sžijete, dáte-li jí tu možnost; ale také objevil Zacha Braffa, který je neskutečně talentovaným a pravděpodobně jedním z nejnedoceněnějších herců Hollywoodu. A jestli jsem dříve psal, že se neválím scénu co scénu smíchy na zemi a že scenáristicky Scrubs postrádá hloubku a filozofické ladění, od druhé série mě díl po dílu Lawrence a spol. postupně vyváděli z omylu a každou další sérií postupně upevňovali ten kult, který ve mně vznikal, aby pak naprosto dokonalou závěrečnou (osmou) řadou smyli poslední střípky pochybností, že se Scrubs natrvalo zapíše na první příčky mých nejoblíbenějších seriálů. A John Dorian na první příčky nejoblíbenějších postav. Perfektní záležitost, kterou si dám okamžitě znovu. Jinak bych nespal.