jerry12

90%. Mám rád pozitivním humorem zlehčená eticky kontroverzní témata, miluji šedesátá filmová léta a počátek éry postklasického Hollywoodu. Guess Who's Coming to Dinner je velmi energická komedie, která krásně ukazuje, jak se dříve hledaly problémy i tam, kde nejsou, a v kontextu dnešní doby trochu naznačuje, že mezirasová morální dilemata jsou i dnes považována za nutná k řešení, přestože už jde dávno (a vlastně vždycky šlo) o přežitek. Stanley Kramer je přes společenská dogmata expert a společně s inteligentním scénářem Williama Rose dokázali na pár metrech čtverečních (protože film je prakticky sitcom) brilantní konverzačkou bavit diváka téměř dvě hodiny. Tradičně perfektní Sidney Poitier, tradičně skvělá Katharine Hepburn, velmi překvapivý Spencer Tracy a můj osobní novohollywoodský objev Katharine Houghton, to jsou klíčové kvality, kterými se Guess Who's Coming to Dinner může chlubit. Navíc je kreativně a hravě zrežírován. Dnes už řekl bych kultovní film, který je zároveň vtipnou nadlehčenou konverzační komedií postavenou na skvělém scénáři, zároveň jemně a nenásilně moralizujícím "dokumentem" poskytujícím náhled na vlastní Já a (často zbytečná) dogmata, která se v nás skrývají, a zároveň ukázkou kvalitní filmařiny s encyklopedickým nádechem atmosféry postklasického Hollywoodu, období kinematografie, které mám ze všech nejraději. I guess it's goona be my new favourite comedy.

70%. Morální dilemata Jamese Donovana a vůbec výzva k skoro až filozofickým úvahám na téma studená válka a její souvislosti, kdy prakticky každá událost mohla znamenat vyhlášení vojenského konfliktu, to je, oč tu běží. James Donovan jako štvanec bojuje nejen se sovětským režimem, ale i se svým vlastním, a zpočátku vlastně i sám se sebou; jako téma k audiovizuálnímu zpracování dle mého názoru ne zrovna z nejzajímavějších, v rámci studené války existuje řada jiných dosud nezfilmovaných a mnohem atraktivnějších a silnějších příběhů, přesto v rukou mistra nemohl Bridge of Spies dopadnout jinak, než jako šťavnatá a živá akce, kde kontinuita scén i ztvárnění autenticity postav bere dech; co je ale potřeba zmínit - jedná se pravděpodobně o vůbec nejchladnější Spielbergův film, což by mohlo po Lincolnovi a Mnichovu znamenat, že na stará kolena vyrostl ze svého lidsko-sentimentálního pojetí filmové produkce a začal se opravdu zaměřovat na problematiku, kterou ani nelze zpracovat lidštěji a která patří k těm nejnáročnějším vůbec (a že to umí, dokázal pochopitelně už před třiadvaceti lety v jednom z nejvýznamnějších a nejváženějších filmů všech dob). Bridge of Spies není jen o studené válce, ale je to i velmi, velmi studený film, jehož netypickou (na Spielbergovy poměry) suchou a depresivní atmosféru doplňuje neméně chladná patriotistická (a nutno říct že velmi osobitá) Newmanova hudba. Spielberg (a bratři Coenové ruku v ruce) dokázal i z víceméně nezáživného příběhu udělat zábavnou podívanou, ale vdechnout mu WTF efekt, aby byl příběh Glienickerova mostu hoden zapamatování a dlouhodobější emocionální odezvy, už nemohl ani mistr filmu, protože když síla není v příběhu samotném, jen těžko se to dohání. Podařilo se to ale aspoň natolik, aby se dal Bridge of Spies označit za precizní řemeslnou práci a špičkově zpracované téma, které bych na papíře prolétl téměř bez povšimnutí. Ale emoce? Ty tady nečekejte. Studenou válku mám z historie asi nejraději a znám mnohem úžasnější příběhy, kterým by ztvárnění od nejlepšího režiséra všech dob slušelo více. A vůbec bych se nezlobil, kdyby se právě na toto období Spielberg zaměřil, protože pro taková témata není povolanějšího tvůrce.

90%. The Big Short zpracovává téměř dokumentárně, ale zároveň dostatečně atraktivně velmi aktuální téma s takovou horečnatostí, až je ho na něco málo přes dvě hodiny škoda. Vlk z Wall Street a Margin Call v jednom, přičemž od prvního jmenovaného si vypůjčuje tvůrčí lehkost a od druhého napětí téměř thrillerové úrovně. Do Vlka z Wall Street mu chybí víc humoru, ale The Big Short se k těžkým historickým událostem nechce stavět s nadhledem; naopak z nich silně sarkasticky vytřískal veškerou depresi, která je umocněná dokonalým hereckým koncertem v čele s Christianem Balem (který se bohužel neobjevuje tak často, jak by bylo záhodno). Pro investory, spekulanty a vůbec ekonomicky zasvěcené diváky představuje The Big Short parádní podívanou, a to jak z pohledu obsahu informací a sdělovací hodnoty, tak z pohledu skvělé zábavy, napětí a zvratů. Absurdita tržních mechanismů ortodoxního kapitalismu mi postupně rozkládala žaludek a i když jsem měl v úmyslu dát původně (v nevyhnutelném srovnání s naprosto bezchybným Vlkem z Wall Street) spíše čtyři hvězdy, nemůžu nakonec neudělit plné hodnocení filmu, který jsem hltal tak, že jsem byl při závěrečných titulcích zdrcený z jeho konce. Precizní a svižná práce, kde si občasných nedostatků skoro ani nestíháte všímat. Chybí snad jen atraktivní ženy (ačkoli Margot Robbie ve vaně to dostatečně vynahrazuje)...

80%. Mad Max třetího tisíciletí by se dal rozdělit na dvě v mnoha směrech odlišné poloviny. Po rozpačité první desetiminutovce, která rozhodně neslouží jako úvod do děje, přichází první superakční nálož, která je předzvěstí toho, co vlastně bude v Mad Maxovi v příštích dvou hodinách dominovat. Výrazovým prostředkem je tu obraz a doplňujícím zvuk; Mad Max si ani nehraje na to, že by chtěl být něčím víc. Znát je to především na scénáři, který dějově rozvětvuje určitá očekávání, ale nenaplňuje je dostatečně, tedy aspoň z hlediska vyprávění a postav; jejich necitlivá interpretace a prakticky žádné informace o nich nepůsobí tajemně, jak by se zdálo žádoucí, ale spíš trochu zmateně, stejně jako jejich motivace (odpovědí na otázky jako proč Furiosa zradila nebo jak je možné, že se podařilo tak jednoduše přetáhnout Nuxe na její stranu, se nedočkáme; prostě na ně nezbyl čas, ale pro posun kupředu byly nutné, takže zůstaly nevysvětlené, což byl od Millera svým způsobem odvážný krok). Charakteristické rysy postav začíná Miller jakž takž odhalovat až zhruba po hodině, což je pozdě na to, aby si divák vybudoval k postavám vztah, ale u filmů typu Mad Max, jejichž ústřední princip se váže na audiovizi a nikoli na vyprávění, je to víceméně odpustitelné. Tady pak začíná ona druhá polovina, odlišná od té první především hlubším přístupem k postavám a odhalováním jejich emocí (tudiž i trochu "zpatetizováním"), ale nadále si drží to, co dělá Millera Millerem - postapokalyptická nálada (především jako estetický prvek) tu funguje od začátku až do konce, excelentní výprava patří k nejlepším z poslední hollywoodské dekády, tónování do ohnivých barev umocňuje živost akce, přechod do depresivní studené modři naopak vytváří dojem chybějící naděje, citlivá kombinace obou variant pak jednoznačně prokázala, jak neuvěřitelně odvážně umí Miller pracovat s obrazem jako výrazovým prostředkem. Mad Max mi navíc utekl až nečekaně rychle, protože při neustálé akci (která se relativně zklidní až v poslední čtvrtině, nepočítaje závěrečnou řežbu) není prostě čas ani se nadechnout. Práce s kamerou v kombinaci s mimořádně dynamickým střihem (setinové záběry v akčních scénách střídají delší záběry na scenérie, ale příliš dlouhý záběr tady nenajdete snad ani jeden) navíc neumožňují příliš logicky uvažovat, takže absence výraznější dějové linie je v zásadě nutným a nepřekážejícím kompromisem. Miller není filmař, ale expresionistický malíř, jehož díla neposkytují prostor k zamyšlení nebo zuřivému sestavování fabule, ale nějakým zvráceným způsobem jsou prostě nádherná. Hřích by ale byl nezmínit také naprosto strhující hudbu, jejíž důležitost umocňuje kytarista často se objevující v mizanscéně, jehož význam je tu ryze doplňkový a na efekt; spojitost s příběhem nehledejte, tu tady nemá skoro nic. A nakonec, Tom Hardy mě začíná bavit stále víc a víc - jako Max toho příliš nenapovídá, ale řečí těla a mimikou dokáže říct všechno; Ben Affleck by se od něho mohl učit. Mad Max je expresionistické umělecké dílo, jehož význam nemůže mít trvalý dosah, protože prostě nenabízí nic, než brilantně obrazově a zvukově vystavěnou akci. Ta je ovšem tak dokonalá, že se Mad Max směle řadí k nejlepším snímkům roku, aniž by nějaký výrazný příběh potřeboval; tak přímočarou a dechberoucí magořinu, kterou upřímně nechápu, že byl někdo ochoten zaplatit, jsme tu dlouho neměli, a i když auta a zbraně ve filmech příliš nevyhledávám, musím říct, že Fury Road je pravděpodobně nejlepším blockbusterovým ryze akčním filmem poslední doby a v kontextu doby možná i nejlepším vůbec. A navíc v rámci zvoleného stylu i formy nemá precedens. Zážitek.

85%. Béčko, kterému nechybí přesně to, co nízkorozpočtový snímek potřebuje, aby se mohl rovnat drahým blockbusterům - atmosféra a emoce. Mississippi Burning obojím doslova srší a především emoce vyvolává na úrovni skoro až filozofické, přičemž do sebe plynule proplétá dvě narativní linie - na jedné straně analyzuje morální dilemata problematiky rasismu v USA v době, kdy už do jisté míry pokračovala Kennedyho uvolňující vize rovnoprávnosti, což je ta klíčová funkční linie; jakoby bokem navíc sledujeme "bonusovou" linii primárně charakterovou, která předkládá v návaznosti na vyprávění dvě postavy, které nejsou nijak významně vrstveny do hloubky, ale jejichž komplex neúplatnosti, byť třeba ne vždy směrován stejnou cestou (i když pořád ke stejnému cíli), je silně motivační a má hluboký přesah daleko za filmové plátno. Tato linie možná nebyla záměrem, aby inspirovala, a s největší pravděpodobností byla rozvíjena ve scénáři nahodile v nutné paralele s dějem samotným, nicméně přístup obou agentů k situaci bere dech a měl by se stát vstupním záznamem pro všechny veřejně činné osoby (a to zdaleka ne jen co se týče přístupu k menšinám a problematiky rasismu obecně). Nakolik je dnes tak dogmatická loajalita svému poslání realistická, je otázka, nicméně Ward s Andersonem jsou encyklopedickou ukázkou hrdinství, stejně jako Mississippi Burning je ukázkou precizní atmosferické tvorby, jejíž význam není komerční nebo ryze kinematografický, ale nabízí odpovědi na otázky, které západní svět často a na mnoha místech v různé míře trápí dodnes, ale zároveň ukazuje profilový fundamentalismus Američanům vlastní, který v mírnější a skrytější podobě vidíme i nyní, o 50 let později, kdy už se rasismus zdá být přežitkem, asi proto, že už se o něm nemluví a že jeho podoba je spíše symbolická. I tak ale stále existuje a filmů naprosto devastujících veškeré předsudky a iluzi nerovných hodnot mnoho není; a už vůbec ne těch, které mají moc skutečně inspirovat. Mississippi Burning patří k těm nejlepším z nich. Alan Parker zdánlivě neřešitelná jednosměrná morální dilemata umí, což dokázal později s trestem smrti v The Life of David Gale, ale právě Mississippi Burning je jeden z těch snímků, které by měl vidět a především vnímat každý a přesto ho v žádných filmových učebnicích nenajdete.

80%. Další řadová vesmírná hra na hrdiny, ovšem lidskými kapacitami a vizuálem úchvatná. Dočkali jsme se brutálně těsných okamžiků, několika celkem konzervativních peripetií i tleskání a hlasitých "Yes!" ve středisku NASA, zkrátka všeho, co už jsme viděli mnohokrát, tentokrát ale zabalené do scottovského hávu, který se může (krom tradičně perfektní, ale neinovativní režie, ovšem kdo čekal opak?) chlubit především jednou schopností - výběr týmu, a to zdaleka nejen toho hereckého. Marťan je estetický koncert, který nadchne maximalistickým přístupem ke kameře, dokonalým střihem, špičkovou výpravou i pěknou (ovšem bohužel ne úžasnou a trochu málo výraznou) hudbou. Nakolik je narativně originální, o tom se dá spekulovat; v globálním rámci nabízí něco svěžího, protože sebemotivující kolonizátor Marsu tady ještě nebyl a posouvá filmově-realistickou vizi budoucnosti zase o kus dál; ovšem v dílčích oblastech se Marťan veze na zaběhnutých fungujících mechanismech, které provází i podobně zaběhnutá předvídatelnost, což je škoda, ale na druhou stranu to vyloženě nepřekáží. Scénář je naštěstí dostatečně (ovšem znovu, nikoli úžasně) inteligentní, aby tyto skutečnosti vyplavaly na povrch jen v několika málo momentech a neplavou tak okolo diváka od začátku do konce. Marťan je perfekcionistické dílo zvládnuté po všech směrech na jedničku, i když nepřináší nic nového, ač láká na opak, což trochu mrzí, ale i tak můžu říct, že jsem se bavil po celou dobu projekce, což z Marťana dělá jeden z mála letošních filmů, jež vlastně nemá sebemenší hluché místo. Napůl rutinní vesmírný opus sázející na (vizuální) efekt, napůl pozitivní a inspirativní odysea plná precizní práce, od režiséra, přes hlavního představitele, až po nejposlednějšího řadového zvukaře. V kontextu posledních "vesmírných" let se nabízí srovnání s Gravitací a Interstellarem. Pro mě je někde mezi - oproti plytké, depresivní a beznadějné Gravitaci má Marťan určité inspirativní kouzlo a hlavně funguje i v rámci vyprávění, do Interstellaru mu však chybí narativní inovace, větší odvaha a občas i taková ta scottovská "WTF atmosféra". Lepší čtyři. Mimochodem, scéna s ABBOU na pozadí je fantastická!

65%. Zatím nejrozpačitější díl, který by u mě funkci nalákání na další sérii příliš nesplnil, kdybych se na ní pochopitelně netěšil už dva roky dopředu. Překombinovaný případ, který nebyl v kontextu původní linie moderního Sherlocka nutný a pro další dění prakticky o ničem nevypovídal, byl opravdu jen narychlo psanou nedostatečnou výpní dlouhé čekací doby mezi třetí a čtvrtou řadou. Možná by bylo pro příště lepší zůstat u několikaminutových speciálů a nepouštět se do experimentů, protože ani pokus o transformaci Londýna do doby viktoriánské se příliš nevyvedl, resp. nepůsobí patřičně specifickou atmosférou a pozornost od brilantní výpravy odvádí nepochopitelná (i když jako kompromis vůči absenci času asi tolerovatelná) nepřizpůsobivost tehdejší době třeba v řeči a chování postav. Škoda zbytečné snahy o uspokojení divácké obce, tento díl je fanouškovským kompromisem, na který rád zapomenu a doufám, že tvůrci dál nepůjdou podobnou cestou, která není špatná, nezajímavá nebo bez potenciálu, ale v mých očích chemicky tolik nefunguje a není to asi Moffatův šálek. Abych ale jen nenegoval, tajemnost případu a tradičně dokonalý Moriarty přispívali ke skvělé režii, díky kterým je alespoň Sherlock stále Sherlockem, a tak lze chemickou dysfunkčnost tohoto speciálu považovat za stejně nedůležitou, jako je speciál sám. Škoda, ale zase tolik nehoří a věřím, že příští Sherlock už bude zase tradiční... tedy, tradičně moderní.

90%. The Force Awakens je víc, než jen důstojný nový začátek konce legendární ságy, v který jsme doufali. Je citlivým mixem soap opery z původní trilogie a brilantních efektů z té nové, obsahuje velké návraty, velké postavy, a to jak ty původní, tak i ty z nově nastupující generace Jediů a Sithů, a především obsahuje hutnou a šťavnatou konzervativně-inovativní atmosféru, díky které je TFA stále Hvězdnými válkami, kterými jsme všichni doufali, že zůstane. V TFA, v rámci renesance a osvěty Star Wars, proběhly menší i větší tvůrčí změny, které nemusí být vždycky zrovna v souladu s očekáváním zatvrzelých fundamentálních fanoušků, ale jsou to změny, které s dobou zákonitě přijít musely. To je potřeba si připustit a přijmout, teprve pak je možné hodnotit TFA objektivně. Star Wars prostě nemohou být pořád stejné, a i když TFA přineslo řadu nových prvků a změn, pořád jsou silně "cítit" po Star Wars takových, jaké je známe, ač s novou generací, a to je důležité. A když už nová generace musela přijít (a že jsem byl striktně proti), tak přesně v tomhle stylu (až na pár přešlapů, jakým je např. Adam Driver). Líbí se mi, jak se po premiéře začíná vrstvit globální fanouškovská základna. Rozporuplné reakce jsem očekával a těším se, co zase nekonečné přesvědčovací diskuze přinesou. Za mě rozhodně podstatně lepší nástup do trilogie, než Skrytá hrozba. Jde to i bez Lucase! Více v mé recenzi.

85%. Nejslabší z původní trilogie, ačkoli stále na nejvyšší možné úrovni atraktivity. Ne snad, že by byl Return of the Jedi dějově mělký nebo mu chyběl stejně silný haló efekt, který Star Wars nabízely dosud, on následuje relativně klíčovou narativní linii, která se v kontextu předchozích dvou epizod nijak neztrácí. Problém je v tom, že poskytuje až příliš prostoru sekundárním dějovým linkám (Jabba Hutt, Ewoci), které jsou podstatně méně zábavné (paradoxně, přitom minimálně Ewoci jsou ve Star Wars proto, aby bavili). Vlasně vůbec celé Star Wars jsou primárně nikoli o vesmírných lodích, světech a postavách, ale o Anakinu Skywalkerovi, jehož absence v těchto dílčích subpříbězích ubírá šesté epizodě nejen na vážnosti, ale i na atmosféře. Nicméně, kdykoliv se objeví Darth Vader nebo vztahově geniálně propojené trio Han-Leia-Luke, Star Wars se vrací v plné síle, takže - ač pořád nechápu, proč se mám deset minut v kuse dívat na tancující a zpívající šeredné zrůdičky a bavícího se Jabbu - lze tyto občasné přešlapy Lucasovi odpustit; v pocitu maximálního zadostiučinění z toho možná trochu patetického, ale emocionálně obrovsky silného vyvrcholení vám naštěstí nijak nezabrání. Sice ne perfektní, ale stále špičkový závěr geniální šestidílné ságy, která nastavila laťku pro příští generace (nejen) sci-fi filmařů na nepřekonatelnou úroveň. Dnes už těžko může být jakýkoliv film lepší, než Star Wars. Může být snad jen stejně dobrý. A to mě hřeje. Snad to pochopil i J. J. Abrams a se sedmou epizodou se vytasí v aspoň důstojném, i když nejlépe kolosálním stylu. A třeba překoná nejen sám sebe, ale i novou trilogii...

100%. Nedivím se Keshnerovi, že režisérské křeslo druhých Star Wars původně odmítl. Když Lucas v roce 1976 dokončoval produkci prvních Star Wars, on i všichni ostatní ze štábu byli přesvědčeni, že to bude propadák; když se z nich pak o rok později stal megahit, který vydělal do té doby nejvíce peněz v historii, byla laťka pro pokračování nasazena tak vysoko, kam až skoro zdánlivě nešlo dosáhnout, a to ani Lucasem, natož kýmkoliv jiným. Nicméně, Keshner nakonec na doporučení svého agenta souhlasil a jsem přesvědčen, že volba tohoto muže byla tím nejlepším rozhodnutím v Lucasově kariéře. Pátá epizoda je nejlepším samostatným článkem i nejklíčovějším dílem celé ságy a jak Kasdan za psacím stolem, tak Kershner za kamerou si s ní poradili lépe, než kdy kdo vůbec mohl čekat, a stvořili audiovizuálně, emocionálně, atmosfericky i narativně naprosto zdrcující opus, který ani po pětatřiceti letech nemá důstojného soupeře.