Pavučina

V rámci drogové prevence je to mimořádně záslužný film. Dodneška si pamatuju ty zmatené postavy, prázdné oči a dokonce ošklivou nahotu. Na filmu jsme byli povinně se školou v kině a považuju za jeho výraznou zásluhu, že nikdo z našeho ročníku neměl nikdy s fetem žádný problém. Nevím, jestli tak film působí dodnes, ale tehdy to byla síla. (15.03.2009)

Když si uvědomím, že ve stejnou dobu vznikaly esenbácké hrdinské eposy typu Mravenci nesou smrt, působí Pavučina skutečně jako zjevení. Za prvé konečně zobrazuje drogy jako reálný problém naší společnosti, nikoli jako zápaďácký výmysl, který neprůstřelná VB odrazila už v Karlových Varech. Za druhé má slušně depresivní atmosféru. Je fakt, že dramatická výstavba filmu bez začátku, konce a prostředku je prapodivná, ale vzhledem k tématu to není zas takový handicap. Totéž platí pro neučesanou formu vůbec. Nicméně si nedělám iluze, že by ještě dneska tento snímek mohl nějak ovlivnit potenciální narkomany. Ale to asi stejně od filmů nemůžeme chtít. (02.05.2010)

Je vidět, že režisér Zaoral původně film pojal jako ryze amatérský snímek a teprve po pár letech ho dotáčel pro plátna kin. Film se z velké části odehrává za zdmi psychiatrické léčebny, kterou obývají drogově závislí, alkoholici a další podobná vytříbená společnost. Ve své době určitě odvazové, nahotu neskrývající, nicméně chaotické, ale díky neznámým tvářím a skutečným pacientům léčebny Pavučina vyznívá autenticky a nejvíc jako dokument, který se snaží odhalit temné stránky duše drogově závislé Radky (Eva Kulichová), ale nejen jí. Zvláštní jsou různé filtry, přes které kameraman snímá záběry, přes černobílou až po různé kolorované zabarvení. (03.06.2019)

"Nechal si ve mně krvácející ránu, jen tak. Z rozmaru." Výborná E. Kulichová - Hodinová, které sekunduje parta trosek (mmch. skvěle obsazených) ve shluku černobílých obrazů, které dohromady s úplně psychedelickou Hálkovou hudbou, způsobili mně osobně mrazení v zádech při projekci na základní škole, pobavený výraz později a pocit beznaděje a prázdnoty nyní. (09.03.2016)

"Já s Tebou spím jen když tohle neseženu jinde."                                                                                                             Velice zajímavá sonda do nitra drogově záviské dívky v závěru totality. Povedlo se věrně zachytit prostředí psychiatrické léčebny včetně struktury klientů i personálu. Ani klientkám, ani ošetřujícímu lékaři, ani divákům se nepodaří odhalit, co vedlo hlavní hrdinku k závislosti na drogách, ale přesvědčivě mapuje citový zmatek Radky i bezradnosti jejího okolí, které otevřeně přiznává, že jí nemá co nabídnout. K filmu se váže moje osobní vzpomínka na dva bohoslovce, kterým stál tento snímek za přelezení zdi semináře a tajnou návštěvu kina v posledním dni exercicií, za což si vysloužili vyloučení. S odstupem času jim dávám za pravdu, Pavučina stojí za vidění a zřejmě dává mnohem víc témat k zamyšlení než to, co jim v komunisty hlídaném semináři mohli nabídnout v roce 1986.                                                                                                                          "Je mi jedno, co uděláte s mým tělem, ale nikdy nikdy mi nevezmete můj svět." (13.12.2014)