Fabelmanovi

Není náhoda, že tak krásný film o lidech a filmařině je autobiografickou zpovědí autora nejsrdečnějších kousků kinematografie. Kruh se uzavírá, jedinečná křehkost ikonické filmařské formy Spielberg + Kamiński + Williams splývá s obsahem jako nikdy předtím. Sem to všechno směrovalo. ___ The Fabelmans jsou nejkomplexněji odvyprávěné rodinné drama, co jsem kdy viděl. A přestože v něm nedojde k žádné tragické události, mně osobně  i nejvíce zasahující rodinné drama. Procítění životních událostí dětství a mládí v nejmenších, ale současně nejzásadnějších detailech, ztělesněné do adekvátně citlivého, chirurgicky přesného filmového vyprávění. Mozaika střípků formujících osobnost člověka, který skrze bolest i radost srostl s filmovou kamerou. Ta mu odhalila počátek největšího (rodinného) zklamání v dospívání, i mu pomohla elegantně vyřešit středoškolský problém se šikanou. Že se pak s kamerou zapsal do uměleckých a společenských dějin světa, už je jiný příběh. ___ Cinefilský rozměr The Fabelmans je bonusem k vyprávění o rodinných hodnotách, které bylo vždy alfou a omegou jeho díla. Až zde ho udělal klíčovou součástí příběhu, navíc hezčeji, než jsme si mohli přát. Castingové překvapení v epilogu a poslední záběr filmu mě dostali do kolenou. Vrátili mě tam, kam jsem se bál, že už mě současná kinematografie nevrátí. Steven forever ❤️ (05.12.2022)

Velkolepé záběry na niterné životní potíže i malé scénky, ve kterých se odehrává to nejdůležitější. Spielberg snad nikdy nepostavil svoje klasické rodinné kulisy takhle vysoko, aby je nasvítil všemi pomyslnými reflektory a soustředil pozornost jen na ně. Kamińského hravá kamera navíc miluje krajinu, architekturu i lidi tak upřímně, že ke mně Fabelmanovi mluví mnohem optimističtější řečí, než by se z děje a některých jeho zvratů mohlo na první pohled zdát. (21.02.2023)

Na Fabelmanovi jsem přes víkend stihl zajít dvakrát a zejména podruhé jsem u nich zažíval pocity, které už si s moderními filmy dávno nespojuji. Dvouapůlhodinová anamnéza slavného filmaře o jeho složitém formativním dětství v rozpadající se rodině je určitě nejkrásnější snímek, jaký jsem za dlouhou dobu viděl, a skýtá narativní postupy tak rafinované a přitom mnohdy úplně nenápadné, že by se generace mladých režisérů opět mohla v kině učit. Příběh začínajícího filmaře a jednoho trpkého rozvodu stojí na střídání umělecké a racionální perspektivy. Kamera protagonistovi odhaluje věci, jež lidské oko v reálu nikdy nepostřehne (včetně maminčiny nevěry v pozadí natáčené akce), a díky fotografické formě záznamu, s nimž můžete ve střižně různě manipulovat, se filmy stávají tím nejspolehlivějším zdrojem existence. Něčím, nad čím můžete mít kontrolu a co dokáže podat autorské formy reprezentace. V závěru to rodinnou situací ztrápený Sammy využije ke glorifikaci školního šikanátora ve školním videu, čímž svému sokovi podlomí kolena - uvědomí si, že ve skutečnosti nikdy nebude vypadat tak dobře jako ve filmu. V životě je občas všechno šedivé a Spielberg v mládí poznal hořkost z antisemitismu, šikany, neúspěchu u dívek a hlavně rozvodu rodičů, z nichž pouze jeden jeho filmovou vášeň podporoval. Fabelmanovi reprezentují dva pohledy na svět, které se musí proplétat, ale ten bolestnější nikdy nesmí zadusit to, co nás nejvíce naplňuje a k čemu tíhneme. Je to emocionální a psychologicky do detailu propracovaná rodinná studie, v níž filmy neslouží jen pro útěk, nýbrž pro objasnění a filtrování emocí. Většina Spielbergových filmů o komplexu z neúplné rodiny nás dokázala vcucnout, ale Fabelmanovi jsou snímek, přes který můžeme inhalovat a navzdory smutným pasážím nasávat radost z vyprávění a jeho podnětů… Po druhé projekci jsem se kodrcal půl hodiny na autobus, do sluchátek jsem si pustil soundtrack Johna Williamse a nechal jsem se unášet tím, co mi Sammyho příběh vyjevil. I já se mohu snažit být extrovert a hlásit se o něčí pozornost, ale v duši vím, že vítám svou introvertní bublinu a ztrácím se ve filmech, kde nemusím řešit mezilidské vztahy, v nichž úplně nevynikám. A kde se raduji z toho, že mohu analyzovat práci s prostorem, pohybem kamery a rozestavením figur po scéně, která je ve Fabelmanech opět nádherná a originální. Steven Spielberg natočil úžasný film, který ke mně promlouval každou scénou a dá se říci, že mi zase trochu otevřel oči. Jestli máte tenhle rok (zatím) vidět jediný snímek, tak určitě tenhle - Avatar se bude muset hodně snažit. (28.11.2022)

Ježiš, to je rozporuplný film. Přiznávám se, že jsem k němu už přistupovala zaujatě, a tak se mi do něj velmi těžko pronikalo. Od Spielberga mám doopravdy ráda jenom Blízká setkání, Dobyvatele a Poslední křížovou výpravu (+čestná zmínka Čelisti) a zbytek jeho filmografie je v mojí hlavě v lepším případě průměr a v horším "nikdy více". Fabelmanovi oscilují mezi těmito dvěma body, a to proto, že vždycky, když se konečně objeví něco zajímavého, to Spielberg hned utne, aby následovalo dvacet minut nic neříkající nudy, než se rozhodně na to zajímavé navázat, a nebo rovnou poskočí v čase a k rozpracovanému motivu už se vůbec nevrátí. Usledovat film mi přišlo strašně náročné a pocitově jsem v té snaze utopila tak pět hodin. Jednotlivé scénky jsou vágně propojené tím, že se dějí tomu stejnému člověku. Nemám dojem, že bych viděla cíleně zkonstruovaný autorský počin, spíš jen volné asociace slzícího vzpomínajícího starce. TL;DR viz hirnlego. (29.01.2023)

Spielberg je stále majster svojho remesla, a z tejto jeho skoro autobiografie vytrieskal maximum a ja som to sledoval so zatajeným dychom. Je to dojemné, úsmevné, krásne nasnímané kde z každého záberu ide život a je v tom cítiť tú lásku k filmovému umeniu. Po hereckej stránke všetci podávajú výborné výkony, najmä Paul Dano si to pekne dáva, a bavili ma aj mini roličky Judda Hirscha a Davida Lyncha, ktorí na malom priestore zdelili všetko potrebné. Spielberg nás vzal na výlet do jeho detstva a spravil mi tým neskutočnú radosť, krásna osobná spoveď tohto režiséra s veľkým R, na ktorej ma mrzí len to, že skončila, nechal by som sa ním viesť oveľa dlhšie. 9,5/10 (28.12.2022)