Andaluský pes

Skúmanie ľudskej perverzie a úchylky je pre Španielov, Talianov či Mexičanov témou číslo 1, ale Buñuel bol vo svojej podstate revolučný. Neprehľadná koláž násilia, pocitov, predstavivosti, ľudského správania môže byť : jednak užitočná ako aj poškodzovania hodná. Keby bola len užitočná, neexistovalo by umenie :). (25.03.2014)

Líbí se mi představa, jak lidé na tohle šli do kina, a hned v první scéně na ně vystartovalo rozříznuté oko. V té době to muselo být neskutečné. On je to dost silný zážitek i v současné době. Film "Andaluský pes" mi nepřijde až tak nepochopitelný, spíše mám pocit, že tohle je takový asociační surrealismus, kde se to, co je v hlavě, objevuje i v realitě a tím to přestává dávat smysl. Tím je to krásné. Scéna s ženou, která se nenechá svést mužovým chtíčem, je toho krásným důkazem. Na svou dobu neskutečně odvážný film, u něhož jsem rád, že nezůstal někde zapomenut nebo ztracen. (25.04.2014)

Kochat se dá kdečím... Mám dojem, že největší zásluhou Andaluského psa je, že dokázal konečně na moment sjednotit neusátle rozhádané surrealisty v názoru na to, co by měl reprezentovat surrealistiký film (byť zajisté ne všechny, to by bylo podezřelé). Film jsem viděl několikrát, párkrát ho za život ještě asi uvidím (mnohdy běží jako předfilm jiných Buñuelových děl) a stavím se k němu prostě jako k dobovému projevu. Je mi cizí a nemluví moji řečí, čímž ale nechci argumentovat čímsi o „rádoby“ nebo „pseudo“. Rozhodně ne → dobovým projevem je Andaluský pes podobně jako Stávka, Malý Ceasar nebo Mezihra. Každý reagoval na dobovou potřebu a úspěch/neúspěch jmenovaných se odrážel v tom, zda jí naplnil (u sovětského příkladu centralizované kinematografie je to samozřejmě složitější). Oproti nezávaznému blbnutí v Mezihře se ale zdá, že takové přeříznutí oka má pochybnou sílu i dnes a potřeby se v tomto smyslu zase zjevně tolik nemění. Ale jen za historický význam hvězdy nerozdávám, pořád věřím v osobní dojem. Odpusťte, přísní vědci;) (22.02.2006)

Takový film by mě překvapil, i kdyby byl natočen v roce 2007. A v tomto směru si jej vážím nejvíce. I filmy od Lynche se dají "vysvětlit", ale Andaluský pes se myslím nachází tak trochu mimo realitu snad ještě více, než jakékoliv fantasy snímky. Snad proto jsem byl filmem fascinován a to jsem prošvihnul úvodní, nejproslulejší scénu. (31.05.2007)

Už ten pofidérní a naprosto šílený úvod kdy L. Buňuel, na balkónu pozoruje nebe s úplňkem, současně si brousí břitvu a do toho všechny ty moc divné zvuky to naprosté tajemno a nepředvídatelnost. Místo měsíce se ale náhle objeví oko mladé ženy které rozřízne břitva vejpůl-náhle měsíc zakryje mrak a oko vyteče.! Jedna z nejnápadnějších a nejvíce šokujicích scén filmového surrealismu a vubec filmu takového. Nicménně i další scény stojí za připomenutí : Všechny ty pruhované kravaty, pruhy na krabičce, knihy které se proměňují ve zbraně, cesta z Pařížského bytu která vede přímo na mořskou pláž, spojení nespojitélného a naprosto nezapadajicího do sebe, muž tahajicí za sebou dva velké klavíry na nichž jsou dva krvavý a zdechlí osli a dva živý kneží, uříznutá dlaň která běhá po podlaze atd. Tento ranný, experimentální a silně avantgardní snímek navždy zůstane v mém srdci jako ten vůbec první, nejzařilejší a hlavně v rámci mezí ještě koukatelný! Kdo neviděl vřele doporučuji toto je ranný surrealismus společně s filmy jako "Dopolední strašidlo" od H. Richtera či Clairovou Mezihrou. Svým způsobem navazuje surrealismus na hnutí dadaistů které se rovněž tak pokoušelo demaskovat zkostnatělou společnost. Nicménně i výrazové prostředky obou směrů jsou do určité míry stejné a obdobné. Svou škodlivostí ,osobitou estetikou, šokováním, otřesením a překročením tzv. dobrých mravů má být zviditelněno omezení, kterému je jedinec podroben zažitými společenskými normami. (10.06.2006)