Niko Pirosmani

Krásně pomalé vyprávění, příběh o hledání, ale příběh je ztracen na začátku, je tedy zbytečný, jen něco málo přežilo, hledání konce... a snad i hledání malinkých krás všedních dnů, když se stávají nevšedními, Niko měl vlastně celý život nevšední, putování bez konce, hledání hodnot žití a kresby znamenající bytí... (29.07.2007)

Pokiaľ nie ste aspoň trochu zvyknutí na štýl rozprávania, aký poskytujú gruzínci Šengelaja a Paradžanov, tak Nika Pirosmaniho nepredýchate. Statické zábery, kde je dôležité ich zarámovanie do naaranžovaného obrazu a ten sa iba pár krát presúva spoločne s monotónnou chôdzou hrdinu. Dej-nedej nie je ani zďaleka klasickým životopisom, Šengelaja sa tu sústreďuje na Nikovo postupné odcudzenie od okolia (a naopak) a výtvarný štýl tak môžeme chápať ako obraz jeho vnútra. Dá sa tu vysledovať paralela s Kristom, ktorá mi ale pripadala lacná. Možno nebola. (08.01.2016)

V kinematografii neexistuje žánr výtvarní film, ale tento film působí "výtvarně" natolik, že by si tuhle samostatnou kategorii klidně zasloužil. Tohle už nejsou jenom nějaké vizuální orgie s kamerou, stylizace kulis, umělecké aranže či vkládání maleb do záběrů. Zde scéna za scénou působí jako jeden vyšperkovaný obraz vedle druhého v galerii, obsahuje nádhernou souhru všech množných vizuálních prvků a s precizností sobě vlastní vytváří tak formu dokonale sedící k zádumčivému příběhu o nepochopeném malíři. Vytváří formu, která zároveň stělesňuje duši a pocity hlavní postavy, přičmež některé výjevy jakoby skutečně vypadly z Pirosmaniho obrazů, které ve filmu spatřujeme. V jiných scénách (jako třeba rozhovor ze staré dřevěné barabizny v přítmí s opuštěným Pirosmanim) se režisér s kameramanem nebojí sáhnout i mimo tento styl a přidat práci se světlem, stínem a tmou, ale nepůsobí to při tom vůbec rušivě. Nenáročný děj plyne v pomalém zádumčivém tempu, ale nabízí lehce srozumitelný příběh a k tomu vizuál dosahující místy úroveň Tarkovského... v něco podobného jsem před zhlédnutím ani nedoufal. Režisér Eldar Šengelaja mne tou svou průměrnou satirou o byrokraci nijak zvlášť nezaujal, jeho bratr Giorgi mi zde ale dokazuje, že i gruzínská větev sovětského filmu stojí za pozornost. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (10.03.2020)

Tento štýl naivnej maľby mi veľa nehovorí, zato život gruzínskeho umelca bol nepochybne zaujímavý. Celý život trel biedu, chľastal podobne ako Toulouse-Lautrec a vymaľoval snáď všetky vinárne v Tbilisi. Disponujem dokonca informáciou, že na jeho obrazoch prevláda čierna farba preto, lebo mu ju zadarmo dávali výrobcovia rakiev. Veľa jeho obrazov je namaľovaných na vývesných ceduliach obchodov, takže spod maľby občas presvitá nejaký ten nápis typu "tabak" alebo "magazin". Toto poňatie je čisto umelecký film, veľké prázdne miestnosti, lyrika, sem-tam folklór. Nebolo to zlé, mohlo to byť lepšie. (06.03.2024)

LFŠ '07 - Pomalé tempo, nádherná kamera. Nebýt v Měšťanské besedě tak nesnesitelné dusno, užil bych si film daleko více a hodnotil možná maximálně. Ale ono, když z vás neustále lije pot a vy si říkáte, kde se to z vás stále bere, hodnotit maximálně se prostě nedá, protože to minimálně působí rušivým dojmem. :-) (28.07.2007)