Pirosmani
Niko Pirosmani
Pirosmani
Obsahy(1)
Když na konci šedesátých let natáčel Georgij Šengelaja film o gruzínském inzitním malíři Niko Pirosmanišvilim (1862–1918), nešlo o jeho první setkání s osobností tohoto umělce. Šengelaja mu věnoval už svůj absolventský krátkometrážní snímek z roku 1961 a patrně nebýt jej, neměl by jeho celovečerní opus takovou podobu, jíž se mu nakonec dostalo. Niko Pirosmani není klasický životopisný film. Více než o jednotlivé peripetie malířova života šlo Šengelajovi o vyjádření umělcova pohledu na svět, čehož dosáhl především rytmem a koncepcí záběrů. Převažují statické kompozice, barvy jsou v souladu s barevností Pirosmaniho obrazů. Ze záměrné jednoduchosti pojetí je cítit hrdost a ryzost Pirosmaniho jako člověka. Na výtvarné stránce filmu se podílel malíř Avtandil Varazi, který vytvořil i titulní roli. Přesvědčivost jeho výkonu a jistota a jemnost Šengelajovy režie přispěly k tomu, že Niko Pirosmani se stal událostí nejen doma (kde však byl uveden pouze v omezené distribuci), ale i v zahraničí (Zlatý Hugo na festivalu v Chicagu 1974). (NFA)
(více)Recenze (17)
Leckdo by řekl, že tempo tohoto filmu je příšerně pomalé, že se tam vlastně nic neděje, že je nudný... Mně to tak nepřišlo. Snímek je poskládán ze zajímavých epizod naivního malíře Pirosmanišviliho, jehož osud může vyznívat universálně, ať už v jeho touze pořád něco malovat (čili něco tvořit), v jeho odlišnosti nebo odcizenosti vůči okolí. Film je vyprávěn v neobvyklém, ale o to přitažlivějším duchu, atmosféra souzní s malířovými výtvory a jakkoli se jeho Žirafa může jevit primitivně, má své kouzlo a svou specifickou poetiku. Stejně tak tento film, jehož kamera je podobně laděná. ()
Tento štýl naivnej maľby mi veľa nehovorí, zato život gruzínskeho umelca bol nepochybne zaujímavý. Celý život trel biedu, chľastal podobne ako Toulouse-Lautrec a vymaľoval snáď všetky vinárne v Tbilisi. Disponujem dokonca informáciou, že na jeho obrazoch prevláda čierna farba preto, lebo mu ju zadarmo dávali výrobcovia rakiev. Veľa jeho obrazov je namaľovaných na vývesných ceduliach obchodov, takže spod maľby občas presvitá nejaký ten nápis typu "tabak" alebo "magazin". Toto poňatie je čisto umelecký film, veľké prázdne miestnosti, lyrika, sem-tam folklór. Nebolo to zlé, mohlo to byť lepšie. ()
Pokiaľ nie ste aspoň trochu zvyknutí na štýl rozprávania, aký poskytujú gruzínci Šengelaja a Paradžanov, tak Nika Pirosmaniho nepredýchate. Statické zábery, kde je dôležité ich zarámovanie do naaranžovaného obrazu a ten sa iba pár krát presúva spoločne s monotónnou chôdzou hrdinu. Dej-nedej nie je ani zďaleka klasickým životopisom, Šengelaja sa tu sústreďuje na Nikovo postupné odcudzenie od okolia (a naopak) a výtvarný štýl tak môžeme chápať ako obraz jeho vnútra. Dá sa tu vysledovať paralela s Kristom, ktorá mi ale pripadala lacná. Možno nebola. ()
Krásně pomalé vyprávění, příběh o hledání, ale příběh je ztracen na začátku, je tedy zbytečný, jen něco málo přežilo, hledání konce... a snad i hledání malinkých krás všedních dnů, když se stávají nevšedními, Niko měl vlastně celý život nevšední, putování bez konce, hledání hodnot žití a kresby znamenající bytí... ()
Moc pěkné je tu orientální myšlení. Narace je jiná stejně jako je na východě jiné divadlo - záběry ze šantánu a la francaise jsou padesátkové - a sedmdesátkové - připomnělo mi to Akermanové závěr Les rendez-vous d’Anna. A ještě jedna věc je tu odlišná od západního kina - tady jde o ty nejdůležitější věci - kontakt člověka s transcendentnem a jeho zasazení do společnosti. Jde o život. Velmi čistě podané. Má to styl. ()
Galerie (9)
Photo © Gruziya Film
Reklama