Málo mě znáš
Režie:
Tomáš KleinScénář:
Tomáš KleinKamera:
Kryštof HlůžeHrají:
Iveta Bartošová (a.z.), Ladislav Štaidl (a.z.), Petr Sepéši (a.z.), Svatava Bartošová (a.z.), Helena Vondráčková (a.z.), Heidi Janků (a.z.) (více)VOD (1)
Epizody(3)
Obsahy(1)
Dokument vznikající v režii Tomáše Kleina přinese nový pohled na pozici Ivety Bartošové v českém showbyznysu. Tvůrci se na život „popové princezny“ zaměří především očima jí blízkých žen. Ať už prostřednictvím moderátorské ikony devadesátých let Terezy Pergnerové spolu s další moderátorkou Lenkou Hornovou, manželkou hudebního magnáta Karla Svobody Venduly Svobodové nebo Ivetiny vizážistky Ludmily Štinglové. Dokumentární cyklus se ve třech dílech zaměří na roky 1980 až 1987 o cestě naivní, byť sebevědomé holky z Frenštátu pod Radhoštěm do velkého světa, období 1987 až 1994, tedy doby pod uměleckým vedením Ladislava Štaidla a léta 1994 až 1998, kdy se Iveta Bartošová z jeho vlivu postupně vymaňovala, zatímco prožívala kariérní vrchol. V Málo mě znáš budou diváci moci poprvé zhlédnout nikdy nezveřejněné autentické záběry, které s Ivetou Bartošovou v devadesátých letech natočil její fotograf. (Voyo)
(více)Recenze (32)
Za dobové záběry chválím, ale jinak žvýkání prázdné slámy. Jak mě baba nezajímala, po shlédnutí minisérie Iveta s Annou Fialovou jsem si tohle dala s chutí a uznávám, osobní kouzlo měla. Což by mě nenapadlo, mě míjela, stejně jako kolotočář či slizáci Janeček a Štaidl. Příjemně překvapila Pergnerová a Artur, který sice starému z oka vypadl, ale na rozdíl od něj působí srdečně a sympaticky. Po mamince podědil citlivost, která mu snad pomůže ke štěstí v osobním životě. Za mě byl největší obětí tohoto příběhu on. ()
Po hranom seriáli mi prišiel vhod na osvieženie skutočných spomienok dokumentárny seriál. A to v tomto poradí, naopak by to nebolo vôbec dobré. Dokument je napoly z archívnych záberov a napoly z výpovedí priateľov, spolupracovníkov, súčasníkov a jedného fanúšika. Dobre zostrihaný, výpovede vhodne zvolené, niekedy až do detailov, kritický k bulváru a najviac ma zaujala Tereza Pergnerová, čo by som určite nepredpokladal. Veľká škoda talentu Ivety. ()
Konečně někdo ( Tomáš Klein) natočil něco skutečného o a ze života Ivety. Přiznám se, že i já jsem před těmi 10 a více lety byla už znechucená a vlastně i znuděná tím bulvárním pohledem na ni a říkala jsem si, koho to zajímá vždyť si za to může sama, je trapná a bez špetky sebeúcty. Seriál Iveta mi to jen potvrzoval a hlavně nebavil. Ovšem tento dokuživotfilm mi konečně otevřel oči a já prohlédla. Najednou jsem JI pochopila. Díky jejímu nešťastnému!? výběru partnerů a spolupracovníků vlastně vůbec neměla šanci. Je smutné, že na to většina lidí i kritiků přišla až 10 let po její smrti. Nechť se toto dílo stane Mementem mori pro všechny další umělce s křehkou duší...Za mě zasažených 85% ()
"Taky na ni stála fronta, ale dostala ji Iveta. No tak, bydlely jsme vedle sebe." V pubertě jsem s Ivetou prožil nejeden vlhkej sen a kvůli jejímu hlasu to tak úplně nebylo. Na dokumentu se mi nejvíc líbil popis princip fungování hudebních mafií za socíku, osvěžení porevolučních prázdnejch sálů při vystoupeních zasloužilejch umělců a vzpomínky fotografa Miloše Schmiedbergera. Toho chlapa jsem neznal a on přitom byl u všeho. A abych ukázal svou znalost tématu, tak Ivetu jsem potkal v roce 1986 v Brně při natáčení Dva z jednoho města a žádná romantická princezna to v tu chvíli teda fakt nebyla. Spíš měla ráda zvířátka. Zrovna si táhla na zádech docela slušnou opici. ()
Po prvním dílu jsem čekala víc, ale nakonec ji pořád znám málo. *** Seriálu se povedlo nechat diváka letmo nahlédnout, že Iveta Bartošová měla zárodek osobnosti s talenty, nápady, touhami, vhledy i částečnou sebereflexí (uvědomovala si např. svoji křehkost, zranitelnost, predispozici k romantizujícím postavám...) a také snad zárodek mnohem většího hereckého, hudebního i obecněji kulturotvorného potenciálu, než jaký v ní odhalili a zneužili přízemní slouhové socialistického i kapitalistického režimu, šoubyznysu a patriarchátu. *** Ale vlastně se mu už nepodařilo nic víc. Dramaturgická linka z prvního dílu ještě patrná a budící zájem a důvěru v ambice tvůrců se bohužel rychle vytrácí ve prospěch chaotické koláže ze všeho, co se dalo sehnat k jednotlivým obdobím života Ivety Bartošové, přičemž vše je bez hlubší struktury jen otrocky poskládané na časovou osu života sledované osobnosti. To není žádný kumšt a nedává to ani smysl - zkoumání fenoménu určitého typu zneužití by slušela mnohem promyšlenější a provázanější struktura, než "poskládáme všechno, co najdeme v archivech a co k tomu vytáhneme z komentátorů, na osu jejího života a skočíme smrtí". *** Navíc výběr i přínos mluvících hlav je sporný, celý tvar hlavně napovídá, že rozhovory s nimi byly špatně a málo dramaturgicky vedené, takže výsledek se rozjíždí a rozpadá, výpovědi jsou často jalové a plytké, vzpomínky souputníků kusé a roztříštěné, akademické teze zase příliš obecné a uměle roubované, protože - hlavně v druhém a třetím dílu - je tu vlastně nabídnuto málo konkrétního materiálu k hlubším a přesnějším analýzám ad hoc. *** Každopádně se to takhle bohužel trapně jeví, že "Iveta" zase lacino posloužila, aby se k jejímu případu kdekdo důležitě, ale banálně vyjádřil (přičemž na vině nejsou jednotliví mluvčí, ale to, jak hloupé dramaturgii ve výsledku posloužili) - jen tentokrát se to šroubuje na v soudobé popkultuře přitažlivější (víc prodávající) diskurz moci a jejího zneužití ve spojení s fenoménem křehkosti a obecněji údělem žen, přičemž ale fakticky mezer a otázek ohledně toho, kdo skutečně byla Iveta Bartošová, o co jsme v ní přišli a kvůli jaké tragédii a jaký přesně reprezentuje fenomén a proč, zůstává stejně jako dřív mnohem víc než skutečně osvětleného. *** Dramaturgie je nesoudržná, už v devadesátkách přestává sledovat nějakou sjednocující vyprávěcí linku, chybí tu víc spojovacího materiálu a ke konci se pak už dílo úplně rozpadá do nepřehledného a dramaturgicky nezvládnutého chaosu - dál netuším, co se vlastně Ivetě stalo, citace z bulvárních článků o jakémsi únosu a sexuálním zneužívání, narážky na předěl, po němž to už byla jiná Iveta, dobové záběry z nějaké komunitní oslavy ani kusé útržky vzpomínek mluvících hlav mi to neosvětlí a dramaturg se o to nepostaral - a pak už je náhlý konec, jak Ivetina života, tak bohužel i "dokumentu". Celkové vyznění je proto víc než rozpačité - připadá mi to prostě odfláknuté a hloupé, jako trestuhodně špatně napsaná diplomka, přičemž ale vypsané téma a nabídnutá perspektiva stejně jako archivní zdroje i kvality oslovených mluvčích poskytovaly výborná východiska pro výrazně lepší práci. Za mě tedy velké rozčarování. Ty tři hvězdy snad opravdu jen za ten nasbíraný materiál, z něhož jsem si ledacos dovodila sama. *** (B12, 23. 4. 2024)*~ () (méně) (více)