Fedrelandet
Piesne zeme
Songs of Earth
Režie:
Margreth OlinScénář:
Margreth OlinKamera:
Lars Erlend Tubaas ØymoHudba:
Rebekka KarijordObsahy(1)
Hornatá krajina Norska tvoří monumentální kulisu tohoto filmového zážitku z přírody. Na pozadí velkolepé existenciální cesty, jejímž lidským rozměrem jsou režisérčini rodiče, se rýsují prapůvodní síly země. Margreth Olin vytvořila ohromující filmové dílo o životě, smrti, přírodě a prosté přítomnosti ve světě. Na pozadí závratně nádherných horských scenérií rodného Norska se Margreth Olin vydává na existenciální cestu s vlastními stárnoucími rodiči, jejichž lidská přítomnost slouží jako měřítko rozlehlosti nekonečných přírodních prostor. Její rodina zde odpradávna žije bok po boku s přírodou navzdory dobám, kdy prapůvodní síly země ukazují svou nemilosrdnou tvář. Vzájemná láska a celoživotní věrnost jejích rodičů jsou tichým svědectvím o tom, jak se příroda odráží v lidské duši a naopak. Ale ani ta nejpevnější hora není neměnná – a už vůbec ne v době, jako je ta naše. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (21)
Pohledy na přírodu dechberoucí a staří manželé neskutečně milí. Ale chyběly pohledy na přírodu v jejím nepříznivém hávu, v bouři, dešti, v mlhách. Lidé nebyli sledováni při obyčejných činnostech a všední práci. O těchto aspektech přírody a lidského života se zde jen stručně vyprávělo. Výsledek na mě působil uměle. Velkolepé obrazy, vytržené z celku, který by jim dodal živoucí krásu. ()
Zprvu jsem byl poněkud skeptický, že to je vlastně jen nějaká osobní zpověď páru seniorů z norského fjordu, a že si to hraje na větší hloubku, než to ve skutečnosti má. Ale postupně jsem se do toho dostal a nějak to do sebe začalo všechno zapadat. Nakonec skvělá podívaná na krásnou norskou přírodu. (kino Varšava, 16.2. 2024) ()
Jako mínus vidím, že v traileru je 100 % času jen příroda, kdežto v samotném filmu jsou pak pasáže, kdy manželé sedí ve svém domě a povídají, což dojem z filmu, který měl být ódou na přírodu, trochu kazí. Norsko je krásné, ale ve filmu není ani nějaká moc TOP inspirativní myšlenka a je to takové víc pro starší. ()
Přes velkolepé záběry ledovce někde v okolí Odedalenu, je bohužel banalita sdělení obou rodičů natolik frustrující, že tento kousek nikdy neměl bez přesahu (komentář dcery, kamera, která by opustila to klaustrofobní údolí), opustit domácí filmotéku. Nicméně, lístky byly ve slevě v Edisonu za 100, tak tolik netrpím. ()
Zajetá dokumentaristka se po třiceti letech vrací za svými starými rodiči do rodné doslova kotliny, ke fjordu ve stínu velkého ledovce. A snaží se tomu místu naslouchat, stejně jako svému otci, který v něm strávil se svojí ženou celý svůj jednoduchý, spokojený život. Je to hodně intimní a niterné, lze se do toho vnořit nebo usnout, nedá se nad tím podle mě získat nadhled, což mě osobně vyhovuje, nicméně problém vidím v tom, že Margreth Olin dle všeho přišla hledat pokoru vůči místům svého dětství, ale přitom se ona místa sama pokouší automaticky pokořit. Co mělo mít silně individuální, pocitovou formu je místo toho neustále suplováno generickými dronovými moneyshoty, které ve své všudypřítomnosti občas promění celé prostředí na pouhý 3D model. Uznávám, že když se od jezera dostaneme kamerou v jednom záběru až za vrchol hory "za kterou zapadá slunce" a spatříme za ní holou pustou krajinu, přepadl mě takový ten zvláštní starý pocit jako když v počítačové hře projdete texturou, ocitnete se někde, kde jste neměli být a vnikne do vás ten nepříjemný pocit existencionální krize v přiznání, že probořením hranice jste si nadobro zničili iluzi budovanou uvnitř herních levelů. Ale nemyslím si, že to byl úplně účel. ()
Galerie (52)
Photo © Norsk Filmdistribusjon
Zajímavosti (2)
- Hlavní představitel, který filmem provádí, je otec režisérky Margreth Olin. (Azurose)
- Jednoho dne režisérku pozval její otec domů, aby ji ukázal okolní krajinu a ona pochopila, co na ni tak obdivuje. Poté dostala režisérka Margreth Olin nápad natočit tento film. (Azurose)
Reklama