Hlas moře

Sentimentální zpracování života jednoho frajírka, který ani v 25 nevyrostl z puberty a musel se předvádět. Nevyhrál sice Darwinovu cenu, ale stal se z něj paraplegik. Zbytek života bojoval za to, aby nebyl takový idiot a nezmrzačil se, když mu konečně došlo, že život nemá restart, rozhodl se zemřít. Jelikož ani toho nebyl schopen, bojoval za eutanazii. Koukat se dvě hodiny na to, jak nějaký vlastním zaviněním ležák, chce uniknout svému problému, mě fakt nebavilo. Jednu hvězdičku si tohle citové vydírání zaslouží za masku Bardema. (28.07.2013)

Film o smrti, ale plný života. Veľmi príjemné je vidieť po dlhom čase človeka, túžiaceho po smrti, ktorý nie je 24 hodín denne naložený v liehu depresie a vie vychádzať s ľuďmi. Čo je rola, akú Bardem zvládol výborne a podtrhla mu to advokátka Belén Ruedaovej (a dynamická scéna s Ramónovým prevozom vo mne naštartovala názor, že keby Alejandro Amenábar nakrútil akčný film, mohol by byť veľmi inteligentný). (28.09.2005)

Prvně se mi nabízí otázka, zda se vůbec dá nazývat třicetileté trápení na lůžku, závislý na druhých a neschopen pohybu,kdy překonání dvou metrů je nesnadný úkol, životem? Odpověď by se pro některé zdála jasná, někdo by se sáhodlouze rozmýšlel... Stejně asi tak v případě uzákonění euthanasie, protože vždy je v závěsu riziko zneužití. Moře se mu stalo osudným, jako mu hodně dalo, tak mu i vzalo. Co mu zbývá, je pouze pohled na vlny a touha nechat se unášet jeho proudy, být svobodný stejně jako v jeho představách, které ho značnou mírou drží nad vodou. Můžeme tento problém sledovat z různých úhlů pohledu, předsouvána je nám však volba euthanasie, se kterou bych mimochodem v tomto případě souhlasila. Vždyť i sebevrah si může o svém životě rozhodnout sám, zatímco tento člověk nemá ani tuto možnost, jen žadoní o svou smrt, o své vysvobození. Zoufalost, která ho doprovází, nepochopení, bezbrannost, smích, jenž je vlastně odrazem smutku. Jako pavučinky se mu do života připletou dvě ženy, silné a milující. Ty mohou utéci před problémy, mohou se bránit, ,on je ale uvězněn sám. I přes spousty lidí, kteří ho obklopují, je pořád se sebou, neustále omílá stejné a přemítá, ovšem smířen s osudem. Je to dospělý muž, potřebuje ukojit své sexuální potřeby, přeje si kapku soukromí, která mu není ani v nejmenším dopřána. Nikdo se nesmíří s parazitováním a popravdě, i když má milující rodinu je pro ně Ramónovo postižení zátěží. Ve skutečnosti je to uvnitř nádherný člověk, tak čistý a plně při smyslech, právě tím mu přežívání trpí ještě větší bolest. Při výletech jeho fantazií se mi tajil dech, přičemž doprovod naprosto špičkovou hudbou neměl chybu. O to horší pro něho musí být návraty do reality.Vskutku výborný kousek jak už po stránce obsazení, kamery, hudby a scénáře. Je zde viět kus práce a mé přesvědčení, že španělská kinematografie je na velmi vysoké úrovni. Nebraňťe se a nakoukněte do těch očí, co řeknou vše – smutek, touhu a zklamání (22.03.2008)

Ak by som mal brat ohlad na vsetky aspekty filmu, a objektivne ich ohodnotit ako celok, pathviezdickove hodnotenie by som nedosiahol. Predsa len, film sa stale drzi v standartnych rozmedziach dramy a vela noveho nepriniesol. Co ma predsa len donutilo tu piatu hviezdicku dat je Ramon. Postava, vdaka ktorej som casto len bez dychu pozoroval obrazovku a hltal kazde jeho slovo, jeho emocie, sny, jeho tvar plnu zivota, jeho strach nahanajucu tuzbu po smrti. To je dovod, ktory z tohto filmu robi vynimocny zazitok. Preto, berte plne hodnotenie s rezervou a ak ste film este nevideli, pripravte sa na prijemnu dramu s niekolko dychberucimi okamihmi a Ramonom, ktory vas ocari. (13.01.2008)

Svou formou jde o lehce sentimentální, ale rozhodně působivý snímek. Tato působivost je zde však spíše ke škodě. Jedná se totiž více o otevřenou agitaci ve prospěch euthanasie (respektive „asistované sebevraždy“) než o meditaci nad přípustností či nepřípustností takového řešení. Ti dva, kdo se ve snímku odváží sympatickému, charismatickému Ramonovi odporovat, jsou divákům představeni jednak jako sobecký cholerik jednak jako vlezlý, samolibý páter bez vhledu a empatie. V oné klíčové debatě „z patra do patra“ mezi Ramonem a stejně postiženým knězem nejde o souboj argumentů, ale dojmů, přičemž jeden z diskutujících je a priori zesměšněn. Vzhledem k závažnosti otázky, o niž se tu jedná, považuji takovou prezentaci za ránu pod pás. Výsledkem je povedená propaganda, kterou nedokážu považovat za umění. Kdyby totiž někdo natočil přesvědčivý film, s podmanivou hudbou a dech beroucími hereckými výkony, v němž by hlavní hrdina bojoval třeba za „důstojnou smrt“ pro mentálně postižené, jejichž život beztak nemá cenu, měl bych takové dílo také za zlé, i kdyby si jinak koledovalo o Oscary ve všech myslitelných kategoriích. (18.03.2011)