Hlas moře

Souboj tří žen o jednoho ležícího muže. Přiznám se, že jsem s obavami čekala něco jiného. Inu každý děláme chyby, já udělala tu, že jsem si přečetla oficiální nesmysl distributora a některé komentáře. Světe zboř se, nepřišlo žádné citové vydírání, ale zajímavě nastavený pohled do života několika lidí. Několik silných momentů a několik úsměvných. Ocenila jsem slovní sboj s knězem z přízemí do prvního patra. Besserwisserei mě vždycky dokáže pobavit. Takže - ač jsem to sama nečekala - u mě dobrý! (22.02.2018)

. „Chci zemřít, protože takový život, takovým způsobem, pro mě nemá cenu. Chápu, že by se ostatní postižení mohli urazit, když tvrdím, že takový život nemá cenu. Nechci nikoho soudit. Kdo jsem já, abych soudil ty, co chtějí žit?“. Pochopitelné důvody člověka, který chce důstojně zemřít, protože nechce dál žít život.. „který vylučuje svobodu.“ A stejně pochopitelné a někdy i trochu sobecké důvody lidí, kteří nechtějí ztratit toho, koho milují, kdo je součástí jejich života. Obyčejně podané a o to věrohodnější názory úzkého kruhu rodiny a přátel. A zjednodušený, polemiku nepřipouštějící, názor neomylné církve. Nádherně natočený příběh charismatického muže, který už nechtěl přijímat „drobty z toho, co dřív bývala má svoboda.“ (27.11.2005)

Já to prostě nedokážu. Nedokážu ocenit filmy o umírání, kde na smrt nemožný člověk mluví dvě hodiny o tom, že chce umřít - a pak umře. Nezískal si mě Skafandr a motýl, nezískal si mě ani hlas moře. Jde o výborně natočené filmy se skvělými herci, jejichž obsah mě ale vůbec nezajímá. A nemám pocit, že bych byl po zhlédnutí o něco bohatší. (25.06.2011)

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí. (04.03.2024)

Prvně se mi nabízí otázka, zda se vůbec dá nazývat třicetileté trápení na lůžku, závislý na druhých a neschopen pohybu,kdy překonání dvou metrů je nesnadný úkol, životem? Odpověď by se pro některé zdála jasná, někdo by se sáhodlouze rozmýšlel... Stejně asi tak v případě uzákonění euthanasie, protože vždy je v závěsu riziko zneužití. Moře se mu stalo osudným, jako mu hodně dalo, tak mu i vzalo. Co mu zbývá, je pouze pohled na vlny a touha nechat se unášet jeho proudy, být svobodný stejně jako v jeho představách, které ho značnou mírou drží nad vodou. Můžeme tento problém sledovat z různých úhlů pohledu, předsouvána je nám však volba euthanasie, se kterou bych mimochodem v tomto případě souhlasila. Vždyť i sebevrah si může o svém životě rozhodnout sám, zatímco tento člověk nemá ani tuto možnost, jen žadoní o svou smrt, o své vysvobození. Zoufalost, která ho doprovází, nepochopení, bezbrannost, smích, jenž je vlastně odrazem smutku. Jako pavučinky se mu do života připletou dvě ženy, silné a milující. Ty mohou utéci před problémy, mohou se bránit, ,on je ale uvězněn sám. I přes spousty lidí, kteří ho obklopují, je pořád se sebou, neustále omílá stejné a přemítá, ovšem smířen s osudem. Je to dospělý muž, potřebuje ukojit své sexuální potřeby, přeje si kapku soukromí, která mu není ani v nejmenším dopřána. Nikdo se nesmíří s parazitováním a popravdě, i když má milující rodinu je pro ně Ramónovo postižení zátěží. Ve skutečnosti je to uvnitř nádherný člověk, tak čistý a plně při smyslech, právě tím mu přežívání trpí ještě větší bolest. Při výletech jeho fantazií se mi tajil dech, přičemž doprovod naprosto špičkovou hudbou neměl chybu. O to horší pro něho musí být návraty do reality.Vskutku výborný kousek jak už po stránce obsazení, kamery, hudby a scénáře. Je zde viět kus práce a mé přesvědčení, že španělská kinematografie je na velmi vysoké úrovni. Nebraňťe se a nakoukněte do těch očí, co řeknou vše – smutek, touhu a zklamání (22.03.2008)