Vij

Podobenská odnož Valérie a týden divů z formálneho a gotické substancie poetických legiend kratučkého poviedkového charakteru, vyčarili z prostučkého deja kadenciu strachu, ktorým ľudské zákutie trpí. V mnohom pripomína tematickú os alkoholických vášní v súvzťažnosti so Sjöströmovým Körkarlen (1921), avšak prostriedky a spôsob rozprávania sú úplne iné. Tak krásne, ako sa dá kumulovať opisnosť hrozieb každučkého odtieňu, aby uplatnil jednak ducha doby, tak nechal vyniknúť eleganciu výpravy a príbehovú temnosť, to na východe nebývalo zbožným pravidlom. V článku http://www.9em.sk/sovietsky-film-vij/ som mu venoval viacej priestoru. (25.06.2015)

Nahlíženo optikou jungiánské psychologie bychom mohli říci, že jde o brilantní znázornění duševního souboje mladého studenta bohosloví s jeho vlastními psychickými obsahy v průběhu jeho zasvěcení (procesu individuace). Konkrétně ukázková konfrontace s archetypem animy (mladá krásná dívka i stará čarodějnice) a doprovodný střet se stínovými silami (nejrůznější zde vyskytnuvší se bubáci a především samotný hrůzostrašný Vij). (18.10.2018)

Ukrajinské pohádkové motivy (nahlížené okem romantické poloviny 19. století v poněkud filozofickém náhledu, viz i Erben, ale nemyslím si, že někdy úplně od věci - rozdíl sakrálního a světského prostoru je dobře postižen) naroubované na sociálně realistickou tematiku upadajícího pravoslavného kléru, který se rozhodně nemohl v intelektuální úrovni s českým katolickým, neřkuli evangelickým ani trochu srovnávat (třebaže si někdo myslí, že jde o antiklerikální propagandu) a mystické záchvaty Gogolovy. Adaptace je více v duchu sovětské pohádkařské školy (viz i loutkové partie Ptuškovy) než toho, jak Rusové tehdy točili třeba Dostojevského či Tolstého. (07.04.2011)

Předem je třeba upozornit, že Gogolova stejnojmenná povídka je skvělá, a to stylem jazyka, gradací napětí a prolínáním pohádkovosti, satiry, reality i nadpřirozena. To se tvůrcům podařilo převést do filmu. Jeho výtvarná složka je podle mého názoru takřka dokonalá. V tom jsou Rusové dobří a velkým mistrem je právě Alexandr Ptuško, který zpracoval scénář a vedl režii trikových scén. Film však působí daleko syrověji než povídka, která má větší nádech ironie a pohádkové nadsázky. Motiv je v podstatě pohanský (Gogol jej převzal nepochybně z lidového vyprávění), ovšem s křesťanskými kulisami pravoslavného prostředí. Naprosto nekřesťanským prvkem je hlavní princip, který se prolíná celým příběhem, totiž že zlo zde má větší sílu a moc než dobro. Seminarista Choma nemá žádnou naději, nepomůže ani posvátné místo, ani modlitby, ani vzývání Boha. V totálně nepřátelském prostředí je nešťastník Choma zcela osamocen. Proto také pochopíme, že si tehdejší ateistická velmoc a říše zla SSSR dovolila natočit film, který sice používá náboženské prvky, ve skutečnosti však jen pro výtvarné a mystické efekty.. (24.06.2008)

Zápletka je na dlouhometrážní film docela ubohoučká, navíc je film plný symbolů z východoevropské mytologie, kterým tady a teď jen těžko můžeme rozumět. Proto se mi Vij i přes krásnou stopáž 75 minut občas vlekl a dlouho jsem byl odhodlán dát průměrné hodnocení. Ovšem pak přišla tři přenocování v příbytku s mrtvou dívkou a dokonalý závěr v ruském stylu (,,Říkal, že se to opravdu stalo takhle! A nebo vypil příliš vodky...") a hodnocení muselo jít nahoru. Ty tři Chomovy noci (a hlavně ta třetí) je něco tak surrealisticky zábavného, že se vyplatí překonat tu hodinu Mrazíka před nimi. (04.11.2013)