Häxan: Čarodějnictví v průběhu věků

Christensonovo Häxan má potenciál rozosmiať i ohromiť ako máloktorá iná hororová snímka z 20. rokov. Kombinuje naturalizmus s groteskne štylizovanými efektami plus anarchisticky uvoľnený zmysel pre humor s dokumentárnou vecnosťou. Nie je ľahké vymedziť jeho žáner. Možno to ani nie je horor. Kuriozitou ale káždopádne je. Filmári zamýšľali predzvesť čarodejníctva, čiernu mágiu a poverčivosť „z hľadiska kultúry a dejín“. Po vzore Griffithovej Intolerancie (1916) sledovali rôzne prípady k téme, navešané na časovú os medzi rokmi 1488 a 1921: inkvizičné súdy, mníšky posadnuté démonom, čarodejnícky zraz. Práve posledná scéna znázorňujúca bujné krepčenie - s priam orgiastickou choreografiou a diabolsky rozkošným Christensonom v roli Satana - je vrcholným miestom filmu: bravúrnou prehliadkou zvláštnych efektov, líčenia a prevlekov i celkovej kompozície, ktorá svojím rozsahom a sexuálnym nábojom zostáva dodnes v mnohom neprekonaná. Häxan je silné v detailoch, častokrát veľmi nechutných: zdochliny, lebky a hnáty, hmyz či hady sa tu objavujú rovnako ako špina, zbytky jedál, potrhané šaty, zlámené kosti, nahé mäso alebo Satanov kmitajúci jazyk - všetká tá spleť nechutností dáva filmu výrazne zemitú, telesnú príchuť. Niekedy ju prereže akademický prístup: na plátne sú citované pramene, objavujú sa rôzne dokumenty, s (až sadistickou) potechou sú zaberané mučiace nástroje. Nechýba ani schéma pekla, na ktorom sú ukazovátkom zvýrazňované kľúčové body, ani ukážka drtenia palcov. Film je podmanivo nejednoznačný, a to ako vo veciach vedy, tak i povier. Zosmiešňuje dávne ľudové predstavy, ale i modernú psychológiu. S bezbožným zmyslom pre čierny humor demonštruje, že „sila viery môže formovať realitu“. Všestranný dánsky filmár Christensen, bývalý operný spevák, debutoval snímkou Det Hemmelighedsfulde X (1914). Neskôr došiel uznania ako priekopník hororového žánru - paradoxne za iné diela než Häxan. 85% (14.03.2010)

,,Ubohá hysterická čarodějnice. Ve středověku jste se dostali do rozporu s církví, dnes se zákonem..." Je pozoruhodné, jak za nedlouho sto let starý film hovoří současným jazykem. Úvod je spíše didaktický, využívá dobových obrazů a ilustrací. Záhy je však rekonstrukce převedena do hrané podoby, která má své neodolatelné kouzlo. Ďábel, čerti, čarodějnice, démoni, sabat, čarodějná kuchyně, lektvary z částí oběšence, žab a hadů, nahota, líbání Satanovy zadnice, mučírna s názornými ukázkami - palečnice, španělské boty, drásadla, žebřík.... a samozřejmě ono známé jak dostat přiznání z každého. Závěr se pak snaží najít příčiny čarodějnictví v různých duševních nemocech. Místy strašidelné, jindy až úsměvné - např. kolektivní šílenství jeptišek. Vhodně jest zvolený hudební doprovod, vyloženě mě potěšilo 3.dějství s hudbou R.Wagnera. A kamera? Nu, film vznikl v době, kdy se tvůrci vyjadřovali především obrazem (a to je podstata filmu) a nikoliv pindáním, jak tomu bývá často dnes. (27.08.2013)

Film je zajímavý tím, jak tvůrce zajímal ďábel v protestantské zemi. Film v tehdejší době neměl úspěch. Byl dlouhý a pro naivního diváka i strašidelný. Nalezneme zde výtvarné obrazy Jeronýma Bosche. Film naplňoval funkci zábavy, přesto je zajímavý z hlediska tehdejšího pseudovědeckého zájmu. Film produkoval švédský režisér. Film bohužel není jako všechny filmy z té doby moc ostrý a kvalitní. (02.11.2017)

[LFŠ 2008] Skvělý film, velmi uvědomělý, což jsem na dobu vzniku nečekal. Svůj boj proti lidské hlouposti vede na dnešní poměry hrozně naivně, ale má svou sílu, věřím, že publikum v dvacátých letech mohlo být unešeno. Hudební elektronický / experimentální doprovod, uvedený na LFŠ, mě k tomu sednul skvěle. (31.07.2008)

Jakožto hororový expert volám haleluja. Snímek s hororovou tematikou z 20. let 20. století, který vyloženě nenudí? Věc nevídáná. Všichni ti Whaleové, Murnauové, Wieneové a jim podobní břídilové hororového dávnověku, kteří svými snímky dělali hororovému žánru ostudu a uspávali jimi diváky, by si měli vzít příklad z Benjamina Christensena, který natočil neotřelý čarodějnický horor-o-dokument, jímž zároveň nesměle definoval i hranice daného žánru. Nejvíce mě zaujala hned úvodní kapitola, která na základě ukázek nejrůznějších obrazů, kreseb či výtvarných kulis poutavým způsobem seznamuje diváka s tím, jak se měnil pohled člověka na čarodějnictví v průběhu věků. Naopak následná hraná část dokumentu byla pro mě spíše zklamáním, jelikož působí místy až rozdováděně a i přes ucházející masky a celkové výtvarné zpracovaní ji hodnotím mínusovými body. Co se týká obsahu, tak je nutno snímku vytknout i jistý etnocentrický nádech, který svědčí o tom, že Christensen ani přes podrobné studium pramenů do srdce čarodějnictví jednoduše nepronikl. Jakožto znalec tajemna pak dodávám, že čistě intelektuální přístup je v daném případě již předem odsouzen k nezdaru. Ve výsledku lze však Häxan považovat za nejlepší hororový film své doby, a proto mu také uděluji přívětivé tři hvězdy. (22.07.2016)