The Man Who Sleeps
Obsahy(1)
Mladý muž, student, jednoho dne zjistí, že život, který vede, jej neuspokojuje. Rozhodne se přerušit veškeré dosavadní společenské vazby. Izoluje se ve svém pokojíku pro služky, kde tráví dny a týdny, občas vyráží na toulky Paříží. Život bez perspektivy mu zpočátku vyhovuje a dává mu pocit svobody. Postupně však začínají převládat stavy úzkosti a beznaděje. (wero1000)
(více)Recenze (20)
Literatura a film jako svébytná umění.¬ Každý druh umění má své zvláštní požadavky pro své ztvárnění způsobem jemu odpovídajícím, aby mohl vzniknouti žádaný účin, působivost na přijímatele onoho.¬ Film je musou velmi mladou — a tak není divu, že se někteří jeho tvůrci, ze jména ti s velkou vazbou na umění literatury, nenaučili pracovati filmovými prostředky dostatečně; výsledkem jinak nadějných záměrů je po tom rozpačitý.¬ Scénář ke snímku "Un homme qui dort" napsal sám spisovatel knižní předlohy, ne neznámý francouzský spisovatel G. Perec, člen skupiny "Oulipo" sdružující spisovatele se zaměřením na literární experimentátorství [zdroj: Wikipedia.cz], člověk navyklý pracovati s prostředky literatuře vlastními, jemuž bylo filmové umění dosti vzdálené na to, aby jím napsaný scénář podobal se spíše dalšímu literárnímu dílu, než aby byl v souhlase s potřebami filmového scénáře. Podle toho snímek také vypadá: jedno dlouhé čtení z knihy doprovázené pohyblivými fotografiemi.¬ Jako už kolikrát, opět musím napsati a zdůrazniti, že takové pojetí, které je nefilmové, nemá ve filmu místa, je to pouhá pastva pro jedince úchylného intelektualismu, kteří se v umění nevyznají, nejsou schopni je správně zhodnotiti, neboť umělecké kategorie a rámce jsou jim cizí. Tito jedinci také pomohli vynésti do výšin "Un homme qui dort" spolu s diváky, kteří jsou prostě citově náchylní ke každému počinu, který už z dálky zavání humanismem či existenciální otázkou.¬ Pro nedodržení výše uvedeného pravidla o nutnosti použíti vhodné prostředky je snímek "Un homme qui dort" JAKO FILM nudným, nedobrým; je to už zmíněné pouhé čtení z knihy s fotografiemi, neumožňující ovšem zastaviti se, zamysleti, jak to právě u čtení literárního díla možné je. Naopak, čísti knihu pana Perece je možná potěšení — možná i pro mě jako milovníka literatury.¬ Nakolik je počet nemocných hodnotitelů na ČSFD velký (průměr je 82 %), možno odvoditi z průměrného hodnocení horního tisíce uživatelů na IMDb, jejichž průměrné hodnocení tohoto artna činí 61 %. Případná opoznámkování: uživ. DaViD´82; Willy Kufalt. ()
Minimalisticky realistický artový portrét zobrazující postavení jedince ve společnosti, jeho bytí, přežívání, utrpení a ubíjející stereotyp. Malý člověk, který je nedostižný ve své samotě, ve svém bezpečném koutě světa, kde na něj nikdo nemůže. Malý člověk jako součást společnosti, nekonečných davů bez tváře proudících a bloudících všemi směry. Malý člověk jako součást společnosti, která zase patří do toho gigantického kolosu lidského společenství, která si od počátku věků dokázala nastolit svůj vlastní řád. Un Homme qui dort ukazuje vše tak realisticky a pravdivě, až se v tom člověk prostě musí poznat. Stejně jako v tom dokáže spatřit své okolí. Tolik lidí, tolik tváří, díváme se, ale nevidíme je. Apatie společnosti, arogance, nezájem, krutost, předsudky. Člověk potřebuje mezi lidi patřit, ale zároveň by nejradši byl v té své samotě, kde je nastolený pořádek a řád, tak, jak my chceme. Tam nás nikdo nevidí, tam můžeme být sami sebou. Tam venku, za zdí, kolik masek dokážeme nosit? Tak, abychom byli chráněni před pohledy davů? Tak, abychom předešli názorům lidí, jejich kritice, jejich nezájmu? Sami proti světu i proti lidem. Procházíme davem, tváře nás míjejí, jsme pouze jedni z mnoha... Kdo je dobrý, kdo špatný? Kdo nás dokáže srazit na kolena, kdo nás dokáže pochopit? Kdo jsou vlastně všichni ti lidé...? "Vše, co má význam, je tvoje samota. Cokoliv děláš, ať jsi kdekoli, nic z toho, co vidíš, nemá žádný význam, všechno, co děláš, je marné, nic z toho, co hledáš, není skutečné. Je jen osamělost. Pokaždé, když se jí snažíš čelit, vidíš její tvář." ()
Šest ponožek v růžové plastové misce (d’une bassine de matière plastique rose remplie d’une eau noirâtre où flottaient six chaussettes)... Jednoho dne se probudíš a zjistíš, že všechmno se změnilo, že se od tebe někdo oddělil, kdo (za tebe) koná všechny povinnosti a denní rutinu, a ty zůstáváš doma, sám, oddělen od svého dosavadního života, od života jako takového. Franz Kafka to v eseji "Úvahy o hříchu, utrpení, naději a pravé cestě", popisuje trochu jinak, takto: "Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže jinak, okouzlen se bude před tebou vinout." Muž "bez mimických svalů" (Jacques Spiesser) je přímým protikladem Gončarovova Oblomova, který je plný vizí a plánů, jejichž realzace selhává. To, co koná "muž, který spí" se neopírá o žádné představy nebo úmysly, jen činy jsou jen něčím "co SE děje", bez vůle, bez preference. Samozřejmě (stejně jako Oblomova) ho nelze litovat, jeho (jejich) život má stejnou hodnotu jako jiné životy, můj i váš. ()
Čas jako protáhlá silueta plazící se za našimi zády. Existence, která se od nás odtahuje, skrývá se v prasklinách na stropě, v pavučinách křižovatek a ve slepých uličkách. V rozhodnutích, která jsme nikdy nenaplnili. Jen hroudy hlíny a rozvířený prach, odrážející se od podrážek. Písek z přesýpacích hodin rozesetý po koberci a nekonečný pochod hodinových ručiček. Jako kapka po kapce padající z neutěsněného kohoutku na neklidné srdce, které se ne a ne dotlouci příliš znaveného já. Ta táhlá odpolední osidla, kdy životu protéká mezi prsty jeho vlastní smysl... ()
"Muž, ktorý spí" - Experimentálna filmová sonda do života mladého človeka s depresiami a výčitkami nespokojnosti. Zobrazuje sa tu životný stereotyp, ktorý prebieha v pravidelnom rytme, ako to kvapkanie vody z kohútika. Stále dokola, ako zaznelo v jednej českej komédii - ,,každý den jako vejce vejci se podobá"... Tento film ale nie je kritikou spoločnosti, je len prázdnym pohľadom do prázdnoty. Veľmi štylizované dokumentárne i efektné zábery takmer bez zvuku dopĺňa neustály komentár ženského hlasu čoby ozývajúce sa svedomie. Monotónny príbeh v monotónnom spracovaní, bez dialógov, občas ponurá monotónna hudba s deprimujúcim vokálom. Chápem všetkých, ktorý film ohodnotili plným počtom, pretože ide o unikátny príspevok istého režiséra-Afričana do kinematografie, po umeleckej stránke určite veľmi hodnotný, rovnako chápem tých, ktorí by ho hodili do odpadu. Film príliš dusí a tých úbohých 78 minút v tomto prípade bolo nekonečných a napriek všetkej unikátnosti a "dokonalosti" nakoniec žiadny veľký prínos nenachádzam. Predpokladám a dúfam, že ho už v živote viac neuvidím. Uffff. (Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou) ()
Reklama