Zikmund řečený Šelma ryšavá

Jiří Bělka natočil dvě historické inscenace posledních dnů synů Karla IV. podle Jiřího Šotoly. V obou případech do hlavní role obsadil výborného pana Hrušinského. Je zajímavé jak tento pan herec zahrál dvě různé postavy s jinou osobností - Václava IV. a Zikmunda. Je nádhera ho sledovat v obou divadelních kusech. Píšu divadelní, jelikož tohle herectví není filmové, ale hodno velkých jevišť a toho velkého herectví. Člověk je až přikován na rtech i očích - vidí zatrpklost, stáří, jízlivost i velikost. Pan Šotola napsal  i hru o smrti Karla IV. s Martinem Růžkem v hlavní roli. Ale Zikmunda si vychutnávám. (30.07.2022)

Zikmund Lucemburský, syn Karla IV. byl významným panovníkem evropského formátu. Odstranil dvojpapeží, provedl výrazné reformy v Říši a byl českým, uherským a německým králem, což rozlohou odpovídá budoucí habsburské Podunajské monarchii. Jenže- jako český král usedl na trůn fakticky jen na pár měsíců a stejně ho nakonec čeští páni spolu s městy vyhnali. Na svém útěku zemřel ve Znojmě, pln nenávisti k husitům a Čechům obecně, jelikož oni mu tzv. "sebrali hračky". Tento film zachycuje poslední okažiky Zikmundova života. Věnuje se však spíš divadelnímu projevu Rudolfa Hrušínského a zatlačuje tak do pozadí možná zajímavější mocenský boj královny Barbory a Albrechta Habsburského o trůn, do něhož povážlivě zasahují čeští páni. Postavy tehdejšího dramatu nám nikdo nepředstaví, takže divák neznající politického pozadí je ztracen. Zbyde jen křik a zmítání Hrušínského a nevyužitý potenciál jinak skvělého tématu. Hrušínský mohl stejně umělecky zemřít jako Napoleon nebo Sokrates, bylo by to stejné. 60% (26.08.2012)

Milovníci Hrušínského extrémní deklamace/intonace si tady opět přijdou na své. Extrémní protahování konce slov/vět, kde se ještě ke všemu konečná slabika většinou sníží o pár tónů, jako by "dodělávala"/uvadala, je pravděpodobně světová rarita v oblasti hereckého přednesu. Někdy to sedne, někdy to je k zasmání a někdy to leze dost na nervy. Výborný herec a nepřekonatelný Švejk nikdy nebyl tak úplně můj šálek čaje. (10.06.2018)

"Bůh čeká, všichni čekají…Není kam utéct. není kam se vrátit." Někdy se říká, že dvakrát člověk nevstoupí do stejné řeky. Rudolfu Hrušínskému (spolu se scénáristou Jiřím Šotolou i režisérem Jiřím Bělkou) se to myslím vcelku povedlo. Sice je to (opět) krapet divadelní/afektované, ale jinak to hodinové čekání na Zikmundovu smrt nepůsobí ani za mák nudně. Nic naplat „když umírá císař, hroutí se svět, kameny se roztékají, ptáci mrznou v letu."     (14.12.2023)

Osobitý, nepřeslechnutelný tón v rozmachu historického filmu osmdesátých let znamenal dnes snad zcela zapomenutý Jiří Šotola. Tam, kde jiní vkládali svou tvůrčí energii do vrcholných a mezních okamžiků dějin, tam básník Šotola vědomě kráčel polozarostlými chodníčky a stezkami polozapomenutých a zdaleka ne tak vděčných momentů. Postava posledního Lucemburkovce Zikmunda, prostředního syna Karla IV., je jedním z velkých dluhů a bílých míst kupodivu ne novodobých, ale naopak středověkých českých, ale i středoevropských a evropských dějin. Kontroverzní zhýčkanec, obdařený schopnostmi, jež z nejrůznějších důvodů byly upřeny jeho staršímu bratrovi, je v našem veřejném povědomí vnímán černobíle stále v duchu národního vzmachu prvního období české husitské revoluce evropského dosahu. Poslední chvíle starcova života, trávené na samé jihovýchodní výspě naší země, ve vino- a okurkorodém Znojmě, umožnily rozehrát pozoruhodnou symfonii hereckých výkonů, jimž jednoznačně vévodí Rudolf Hrušínský II. V jeho Zikmundovi-Vítězslavovi (to je doslovný překlad tohoto starogermánského jména) cítíme prezidenta Háchu, dalšího muže na pokraji sil, který je proti své vůli nucen - byť za jiných průvodních okolností - bilancovat svůj život. Inscenace, která je nadprůměrem těsně pod pomyslným vrcholem absolutního uměleckého zážitku, patří i po letech právem do zlatého fondu naší národní filmové tvorby. (30.12.2007)