Příběh z Filadelfie

Rozpustilá a VELMI svižná komedie, která měla zacementovat pozici Katharine Hepburn coby počínající filmové superstar. Ona je tady bezprostřední, ale víc mě bavil neodolatelný ňouma James Stewart, ta jeho roztomilá dikce a řeč těla, jako by se pořád chtěl omlouvat za to, co vlastně dělá a když balí Hepburn, chtěli byste ho pohladit po hlavě jako nejmilejšího bráchu :o) Jediný problém jsem měl (a nejenom tady) s Cary Grantem a jeho jedinou hereckou polohou. Nikdy jsem ho nepovažoval za kdovíjakého herce, ale na ženský fungoval spolehlivě jako magnet vždycky, takže jeho omezený rejstřík ho nemusel trápit. (14.02.2024)

Katharine Hepburn byla nazývána ,,jedem pro kasu", protože z kin odlákávala diváky - a já to vlastně trochu chápu. Je taková pichlavá, sarkastická a byť to zřejmě byla úžasná dáma s provokativně liberálními názory (což je jistě sympatické), její projev mi není příjemný. Zbytek obsazení (Grant, Stewart) je sice bezvadný, přesto mě tento kult a ,,44. nejlepší americký film" minul. Těžko říct proč. Možná, že nemusím přiběhy lidí z vyšších vrstev, možná že je na něm příliš poznat, že vznikl podle divadelní hry - nejsou tu žádné zapamatováníhodné scény (snad leda ta úplně první), zato se tu často a hodně mluví, aniž by se něco řeklo. Katharine stále dokola řeší své milostné problémy, ale není to ani dojemné ani vtipné... Nechci od filmu odrazovat, určitě je pěkně natočený a stojí za vidění, ovšem mě tak zcela neoslovil. (10.08.2014)

Na půli cesty od ztřeštěné screwball komedie k sofistikovaně vtipné romantice se strhujícím tempem. Krásní, bohatí, ale zdaleka ne dokonalí lidé se díky dynamické režii (četné hlediskové záběry a detaily, přesná choreografie herců a střídání prostředí v souladu s proměnou postav a vztahů mezi nimi) po dvě hodiny prakticky nezastaví. Katharine Hepburn jako schopná a sebevědomá žena (kterým Cukor rád poskytoval extra prostor) skvěle doplňuje oba své partnery, rovněž největší herecké hvězdy tehdejšího Hollywoodu. Hepburn byla ovšem před premiérou filmu považována za živel, který svou přítomností diváky spíše odrazuje (zčásti vinou nevýrazných rolí, které jí byly přidělovány). Spásu měla přinést divadelní hra, kterou speciálně pro ni napsal Philip Barry. Lehce autobiografickou roli rozmazlené dědičky, která se musí naučit toleranci a respektu ke druhým lidem, lze proto chápat jako reakci na chladnost a nepřístupnost, s jakou působila na diváky (jinými slovy se jim – oproti jiným herečkám – nesnažila zalíbit). Co nejvěrnější převedení hry do filmové podoby si zajistila zakoupením práv na ni (za finančního přispění Howarda Hughese) a vlastním výběrem členů štábu. All-star tým tvořil vedle Cukora, Granta a Stewarta rovněž legendární výtvarník Cedric Gibbons, který obdržel za svůj život stejný počet Oscarů, jako Ben-Hur nebo Titanic. Úspěch broadwayské předlohy a podle ní natočeného, výborně napsaného i zahraného filmu skutečně pomohl kariéře Hepburnové a stal se nestárnoucí klasikou. Krom jiného zásluhou skutečnosti, že jde oproti dnešní zvyklosti o romantickou komedii vtipnou také tím, co vidíme, nejen tím, co slyšíme. 85% (24.11.2020)

I přes trapnou začáteční groteskní scénu se mi to moc líbilo. Hlavně to je film pro lidi, co mají rádi konverzace, debaty a převážně rozhovory mezi postavami. Díky bohu, že v roce 1940 prakticky neexistovaly efekty a filmy stály na silných příbězích. Jinak Grantova polobritská-poloamerická angličtina je fajn osvěžení. No a scéna, ve který je Stewart nakropenej, je legendární. (16.01.2013)

Je velice znát, že se jedná o filmový přepis divadelní hry. Většinu filmu se totiž jen "žvaní" v několika málo lokacích. A většina filmu je celkem nevýrazná. Herci fajn, nejvíce mě ale zaujala energie a ztvárnění vedlejší role malé Dinah v podání dětské hvězdy V. Weidler. Dialogy nejsou samozřejmě stupidní, ale film mě osobně moc nebavil a Cary Grant i K. Hepburn hráli v pro mě mnohem zábavnějších filmech. (02.12.2013)