Volání divočiny

"Když má chlap tohle, víc nepotřebuje..." říká John uprostřed zasněžených hor a v objetí přitom nesvírá Angeliku, nýbrž Bucka. Souhlasím s ním a dodávám; když má člověk dobrodružnou povahu, víc ani od filmu nepotřebuje. Třebaže je to jinak taková vlažná polívčička, láska k přírodě (stejně jako láska k psům) z ní dělá chutnou večeři. (17.08.2012)

Natočit film, který by byl alespoň tak londonovský jako jeho literární předloha, nebylo nikdy snadné. Zdánlivá přímočarost zejména jeho drsných severských próz by k tomuto pocitu mohla přímo svádět. Záměna za klasický dobrodružný (akční?) žánr je svůdná a cesta do pekla podprůměru a kasovního trháku v tomto kontextu až ďábelsky snadná. Připočteme-li k těmto svodům klasické a v mnoha ohledech rovněž kasovně svádějící herecké obsazení (Charlton Heston, Michelle Mercierová) je výčet mámení a návodů dovršen. Přesto - nebo právě proto - se režiséru Annakinovi podařilo z těchto pomyslných osidel vyváznout a při zachování vnějškových kulis dobrodružnosti ještě dále rozvinout základní nerv Londonovy předlohy. Je jím její ekologický rozměr, skutečnost, že hlavním hrdinou je pes a lidské postavy jsou vnímány především jeho zrakem i hodnocením. Svědectví, které se nám tímto způsobem nabízí, není z nejlichotivějších; o to výstižněji však zachycuje genia loci klondijkovského údolí a vůbec drsné aljašské a yukonské přírody, jak se s ní postupně Američané začali seznamovat poté, co koupí získali někdejší Ruskou Ameriku. Neméně zajímavé je ve VOLÁNÍ prolnutí světa dvou blízkých živočišných druhů: psa a vlka a oslava inteligence zvířete, které funguje v lidském hodnocení nejen jako symbol věrnosti a obdivu, ale - skoro stejně často - i jako nezasloužené východisko mnoha nelichotivých přízvisek a brutálních nadávek. V každém případě se divák nenudí a film utkvívá v jeho paměti i dlouho poté, co ho zhlédl. Kvalita nemusí být vždycky v řvavém obalu; tím nejlepším doporučením zůstává totiž neopakovatelný zážitek, který nabízí. (15.08.2009)

Klasický dobrodružný film, vhodný pro všechny diváky od starších dětí až po tu nejstarší generaci dědečků a babiček pamatujících si první vydání románů Jacka Londona. Myslím, že "rukopis" spisovatele je ze způsobu natočení jasně znát, i když se scénář tak docela přesně nedrží knižní předlohy. Pro mě osobně bylo překvapením obsazení jedné z hlavních rolí herečkou Michèle Mercier, kterou máme ve svých myslích zapsanou spíše jako "Angeliku, krásnou markýzu". Pokud máte ve svém okolí ohledně filmů někoho přespříliš vybíravého, výběrem tohoto filmu k projekci se pravděpodobně vyhnete jeho kritice vašeho filmového vkusu. Věřte nebo ne, mě se to podařilo. Manželka na můj třetí pokus snímek přijala, aby vzápětí po 20 minutách v klidu na pohovce usnula. :-) .. ale nebojte, nuda to zcela jistě není. (21.03.2010)

Zvolené legendistické vyprávění je místy uspěchané (prodej Bucka – surovost při jeho „krocení“ je pochopitelná, ale ten krotitel si počíná tak, že se obávám, že by to tak zřízený pes nepřežil). Krásné záběry na krajinu, na stáda sobů. Základní myšlenka týkající se zlatokopectví, vztahů mezi lidmi samými a mezi lidmi a přírodou je podána přesvědčivě. Bucka v tomto příběhu určitě nehrál kavkazský ovčák, ale německý ovčák. (05.02.2010)

Sympatický přepis Jacka Londona svedl dohromady Charltona Hestona a Michèle Mercier, pro kterou tahle produkce znamenala poslední práci na filmu po intenzivních letech od roku 1957, kdy debutovala. Po té se ještě několikrát vrátila před kameru, ale nikdy už ne na dlouho. Uvidíme, jestli jí její současný seriál o něčem přesvědčí. Ve Volání divočiny dodržela kodex svých filmových předchůdkyň, které se tak často ve zlomu vlastní kariéry ocitaly se svými příběhy na Divokém západě. (06.02.2009)