Náš příběh

Notre histoire v mém hodnocení nepřekonal Buffet froid (který, po obrazové stránce nedostižný, je možná i čistší inkarnací Blierovského absurdního stylu), ale i tak je to moc hezké a zajímavé. Naprostým překvapením pro mne bylo zakomponování Bohouška (dokonce nahrávka s Karlem Šejnou blahé paměti!). (29.12.2009)

Nevím, možná to není naprosto dokonalý film. Avšak Delon zde svou přirozenou přecitlivělost předvádí naprosto dokonale. Alkoholik a majitel garáží jede sám ve vlaku a již první pohled z okna naznačí, že je to tam. Caesar byl naprosto zasloužený. Co se týče zbytku filmu, tak miluji rvačku v sousedském domě. Počin přinášející naději i bezmoc . Komické i tragické zároveň. (15.07.2013)

Zasmála jsem se jednou. Občas mě bavila ta vrchovatá míra absurdity (zástup sousedů, prapodivné reakce protagonistů a Michel Galabru), místy jsem cítila silné rozpaky a celou dobu jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Alain Delon jako alkoholik…zahrál to dobře, ale co to vlastně mělo znamenat?! Chápu, že za to dostal Cézara, být akademikem, taky mu ho radši dám. A skončím s pivem. (21.03.2011)

Ani v jedném ze svých nejvážnějších filmů nezapomíná velký svéráz Bertrand Blier na svůj oblíbený absurdní humor s tajuplnou atmosférou à la Studený bufet a přes závažnost tématu rozehrává uprostřed dramatu i typický scénami se surrealistickým nádechem. Překvapivě tu ten Blierův styl v prostřední třetině skvěle funguje, překvapivě si tu Blier odpustil i svoje tradiční sexuální úchylky, což jenom kvituji, a podle mě se v Našem příběhu Blierovi další pokus o dramatičtější snímek (podobně jako v Otčímovi) dost povedl. Jde o delší film s výrazně pomalým tempem, nicméně dává možnost od začátku hlouběji procítit s hlavní postavou ten hořce odpudivý pocit alkoholika ocitávajícího se na dně, který si nedokáže pro svou závislost udržet jediný pevný mezilidský vztah. S příchodem podivné partičky mužů a neobvyklým pozváním pana souseda (jemuž vůbec nevadí ani rozbité okno, které po oné divoké noci začne sloužit jako vchod a východ ;o)) dává možnost stejně tak zažít a vychutnat si na dálku obrovskou pijatiku, šarádu plnou absurdních dialogů a velkolepé řádění v doprovodu nekonečné studnice láhví a sklenek, a posléze padnout s trpkým vystřízlivením zpátky do deprese, po níž se teprve zdá býti jakákoliv další naděje na šťastný konec ztracena. Nebo ne tak úplně...? Alaina Delona jsem v podobném typu postavy deprimovaného muže, pravidelně se měnícího v alkoholickou trosku, snad ještě neviděl a dost mě tímto výkonem, který bych se nebál považovat za jeden z Delonových nejzajímavějších, i překvapil... dokázal mrazit a nenásilně ve své místy přímo tragikomické kreaci ladit i s tím absurdním humorem a výrazně se svým výkonem přibližovat k hlavnímu králi tohoto snímku, jímž je pro mě (byť jen ve vedlejší roli) úžasně démonický Michel Galabru. [85%] (06.01.2022)

Nějak nevím, co z toho mám mít. Snaží se to být vážně, ale zároveň je v tom dost absurdních scén a stylizované je to podobně jako Město žen od Felliniho, takže (jestli jsem to dobře pochopil) se skoro všechny ty výjevy odehrávají v hlavě hlavní postavy, přičemž celá ta změť je mix toho, co si ožralý představuje a toho, co se mu kdy v životě stalo. A reálná tam byla leda tak ta cesta vlakem a ten konec, kdy se v tom vlaku probere a... no, nebudu spoilerovat. V tom se to ale liší od Města žen, tam se hlavní protagonista jenom probral, zatímco u Bliera to ještě chvíli pokračuje. A ačkoli Delon svoji roli hraje skvěle, do jisté míry je to dobře vymyšlené a má to nejednu zajímavou scénu, stejně jsem měl pocit, že to trvá zbytečně dlouho a popravdě mě to za celou dobu ani nedokázalo moc vtáhnout do děje. Chvilkama jo, ale celkově bohužel ne. No a ten určitý pocit rozháranosti a Blierova neujasnění, co vlastně chtěl točit, mi v tom taktéž vadí, jak už jsem naznačil na začátku. Proto taky tu čtvrtou hvězdičku dávat nebudu, když to na ní prostě nevidím... Ale špatné to určitě nebylo. Silné 3* (12.03.2022)