Voda

Normálně pro mě okolnosti vzniku filmu nehrají příliš velkou roli, i o tomto jsem si je zjistil až dlouho po zhlédnutí, ale to množství pro mě nepochopitelných odpadů mi tentokrát nedá. Water uzavírá trilogii (Fire, Earth), ve které se Deepa Mehta, původem indická režisérka žijící v Kanadě, vyrovnává s problémy své země a kultury. Její dva filmy vyvolaly v konzervativnějších kruzích protesty a útoky na kina kde se promítaly. Natáčení tohoto filmu muselo být o několik let odloženo, když dvoutisícový dav v počátku natáčení vše zničil. Kvůli následným tlakům a ekonomickým těžkostem byla režisérka poté nucena film natáčet na Srí Lance a musel být i přeobsazen. V Indii prakticky nebyl uveden. Že se nejedná o nějaký nepovedený omyl, svědčí i mnohá mezinárodní ocenění a sám proto nevím, jestli jsou ty odpady dílem filmového vkusu nebo výsledkem úplného kulturního ignorantství. (11.08.2007)

Připadá mi to jako klasický příklad „festivalového filmu“. Vezme se silný příběh a natočí se tak, aby nebyl moc temný. Pak už se jen čekají ovace. Podle mne by to celé bylo mnohem působivější, kdyby to v útulku pro vdovy vypadalo trochu drsněji a většina filmu by se netvářila jako romance. Závěr jsou pak sice docela silné kapky, ale prostě už to přišlo pozdě... (31.05.2010)

"Jde jenom o peníze. Chudé rodiny se zbaví jednoho krku, který by bylo třeba živit, bohaté zase člověka, se kterým by se musely dělit." I přes to, že mě tento film naprosto citově (avšak nikoli vyděračsky!) rozsekal, vrtá mi hlavou několik myšlenek, které se dotýkají provázanosti tradic, náboženství a praxe. Je vzletné říci "jde jenom o peníze", avšak existuje alternativa pro opravdu bídně žijící rodiny, pro jejichž rodinný rozpočet by výživa navrátivšího se člena a případné vypravení dalšího věna znamenalo ohrožení existence všech jejích členů? U počátku tradice vdov mohl stát i ve filmu znatelný podtext "nečisté" a tedy neprovdatelné ženy. Sázela bych na to, že to byly zejména tyto praktické důvody, které se promítly do textů starých indických náboženských zákoníků, proměnily se v dogmata, nepřipouštějící pochybnosti. ___ Přijetí "pravidel hry" však paradoxně mohlo vdovám pomoci strasti jejich nezměnitelného stavu přijmout. Budeme-li hledat inspiraci v logoterapii Victora Frankla, psychiatra, jenž prošel Osvětimí a Dachau, zjistíme, že pokud člověk nalezne a uvěří v hodnoty, které ho přesahují, získá tak vnější a víceméně trvalý zdroj citové podpory a vnitřního růstu. To neznamená, že by ten, kdo není přesvědčen o existenci něčeho "vyššího a důležitějšího", než je lidský život, nemohl být velmi duševně zdravý; vdovám však tato psychologická konstanta mohla po staletí pomáhat k přežití a žití nacházením smyslu jejich života v pevně nábožensky stanoveném statusu vdovství. ___ Tento paradox je zřejmý i ve scéně, kde vzdělaný muž, právník Narayan jedné z vdov, Shakuntale, "osvětluje" nesmyslnost jejího postavení ("peníze, nikoli božská vůle"). Rázem ji tak vystavuje vskutku existenciálnímu problému - jak tedy žít dál, bez toho, aby jí nabídl nějakou jinou možnost (či alespoň finanční prostředky :) ). ___ Vrátím-li se k začátku mého komentáře, musím konstatovat, že "jenom o peníze" tu nejde, i když jsou, resp. jejich nedostatek, významnou udržovací složkou zobrazeného problému. Propletenost nedostatku (a to nejen finančního) s tradicemi je vždy gordickým uzlem; domnívám se, že režisérka Deepa Mehta si to dobře uvědomuje, a i když bohužel nenabízí komplexní řešení (je však vůbec možné? nezjeví se další část cesty až po každém jednotlivém průkopnickém kroku do neznáma?), její film je drápkem tnoucím do živého. (31.05.2010)

Zajímavý, ale spíše hodně smutný obraz indických žen, které nesužují britští kolonialisté, ale kultura, zvyky, náboženství a předsudky jejich vlastních lidí. Hrozně moc tyhle filmy nemám rád. Protože mě vždycky naserou. Obzvláště když příběhem provází sedmiletá vdova. A závěrečný titulek odhalí, že se vlastně toho moc nezměnilo. Z filmového hlediska hodně slušná práce. (30.09.2015)

Poměrně dlouho jsem nechtěla, aby mi mé filmové výlety do Indie poskytovali více, než-li jen pohádkovou zábavu a skvělé filmy nesrovnatelné s čímkoli jiným, na co je středoevropské oko zvyklé. Po rekapitulaci výrazných rolí Johna Abrahama jsem znovu přistoupila k Water a všechno se ve mě sevřelo. Taková dávka odcizení a naprosté bezmoci je příliš stravující... než, aby bylo možné takový film zařadit mezi uniformní programové schéma na ČT2. Čímž si zároveň vysvětluji zdejší pozastavení nad některými odpady. V dramaturgii byl zřejmě učiněn odvážný krok, ale cesta k němu nevedla žádná. (09.11.2010)