VOD (1)
Obsahy(1)
Televizní film podle povídky Theodora Dreisera Půjdete na chvíli ke mně? v režii jednoho z nejvýznamnějších českých a evropských režisérů druhé poloviny 20. století a zakladatele Laterny magiky Alfréda Radoka. Sledujeme osud politika a krásné špionky Imogene, která ho má zkorumpovat, aby nemohl dovést volební kampaň do vítězného cíle. Gregory (K. Höger) za pomoci přítele Blounta (B. Záhorský) statečně vzdoruje, ačkoli pociťuje k Imogen (D. Medřická) náklonnost. Je si však vědom toho, že je ženatý a má dvě děti, proto ji odmítá. Před jeho odjezdem se však Imogen podaří na poslední chvíli Gregoryho na veřejnosti obejmout a umožnit tak kompromitující fotografii… Závěrečná rapidmontáž s nevinným polibkem údajných milenců je Radokovou očividnou poctou Občanu Kaneovi (1941), jenž ho silně profesionálně zasáhl. (Česká televize)
(více)Recenze (28)
"Život je hra a hraje se…" Krásná a veskrze přitažlivá Dana Medřická (v roli špionky Imogene) si s Karlem Högerem "hraje" opravdu moc hezky. Závěrečná pointa té hry mě tedy moc nepřekvapila. Vždyť "v politice můžeš u nás přimět lidi ke všemu..." :D Jinak z filmařského pohledu mi to místo přišlo takové trochu útržkovité (viz některé Radokovy rychlé střihy), ale některé pohledy kamery stály fakt za to. A v kontextu té "hry" co hraje špionka Imogene mě přišel vcelku vtipný i ten nápad, kdy do té hry zmiňované herecké dvojice občas vstupuje Bohuš Záhorský s maňáskem. Jako by vskutku platilo, že "každý si s něčím hrajeme..." ()
Líbilo se mi to velmi a přiznávám, že pátou hvězdičku dávám tak trochu natruc zdejšímu hodnocení. Je to film noir, je a je a je, je senzační, ačkoliv tak krátký, je docela odvážný a hlavně je skvěle natočený v krásných kulisách. Karel Höger hraje obezřetného politika výborně, no a Dana Medřická, která snad nikdy nebyla krásnější, je femme fatale jako ze žurnálu. Plus musím zmínit vynikající hudbu. ()
Pro mne docela zklamání. Radok režíroval po svém a neotřele, přesto mi přijde podivné, že čtvrt hodiny z celkem půlhodinové stopáže se vlastně seznamujeme s figurami, z nichž jedna je a bude zcela zbytečná. Rovněž ty divné střihy, nedořečené události a okolnosti - asi měly vzbuzovat nejistotu, jak to skutečně je, ale spíše vzbuzovaly nejistotu, zda nechybí kus filmu. Dialogy jsou rovněž jen náznakové, až vlastně poslední scéna to rozetne, ale opět - stalo by, co se stalo, kdyby se nechtěl rozejít? V tomto ohledu fajn, je to otevřené interpretacím, je to dvojznačné, bylo nebylo? Ale stejně z toho nemám nějaký celkový umocněný pocit, nějaká katarze se nedostavila. Mimochodem, není to ani v nejmenším komedie, jak je v popisku ČSFD - to zas někdo přiřadil žánr naprosto bezduše. ()
Alfréd Radok, věčný rebel a individualista, neměl v padesátých letech na růžích ustláno. Jeho nonkonformní styl se zákonitě míjel se soudobým pojetím divadelního i filmového umění a mnohé z radokovských inscenací čekala strastiplná cesta k divákům a úspěchu. Televize, podobně jako rozhlas, byla k Radokovi víc než skoupá a kromě jedné z povídek amerického spisovatele Theodora Dreisera neexistuje mnoho záznamů. V pasti využívá především klasickou noirovou formu, která má ovšem v Radokově režii přídech zneklidňujícího thrilleru – nervózní a rozčilující atmosféra je prostřednictvím dynamické hudby a těkavých pohybů obou protagonistů stupňována až do závěrečného polibku, kterým vlastně celý příběh končí. Karel Höger a Dana Medřická tu potom vytvářejí jednu ze svých méně známých, ale možná nejlepších partnerských dvojic. ()
Prostředí odpovídající, herci přesní, kamera solidní... Noir jak vyšitý. Málo je to platné, když film neposkytuje divákovi základní informace o zápletce. Jako když vám děj filmu převypravuje osoba, která nadužívá zájmen. Závěrečná pointa působí v žánru, který se obvykle vyžívá v komplikovaných plánech, případně komplikovaném hledání pravdy, banálně. A ta banalita diváka zklame. Silné **. ()
Reklama