Synecdoche, New York

Charlie Kaufman se poprvé vydal tam, kde už byl někdo před ním. Synecdoche, New York je jeho jediným filmem, v němž neobjevuje nové světy, ale pokouší se sumarizovat ty existující. Skeptický postoj k možnostem poznání světa a lidí propracoval lépe David Hume, na umělecké a vztahové neurózy je tu Woody Allen, krizi sebeidentity a existenciální propady pojal hlouběji Franz Kafka, problém bytí versus bytí sám sebou Kundera a absurditu třeba Trier. Možná lze vnímat Synecdoche, New York jako paralelu hlavní postavy k autorovi, portrét člověka, který chce stvořit své životní dílo- a vetknout do něj celou svou bytost, všechny vředy a hnus bytí, jakési mýtické propojení reálné a imaginativní polohy. Ale bohužel mi připadá, že Kaufman stárne způsobem, v němž hravost nahradila zoufalá touha maximalisty zanechat odkaz. Jeho hlava mu přerostla přes hlavu. (30.03.2009)

Charlie Kaufman umí psát sice hodně zajímavé a specifické scénáře, ovšem i ty potřebují být ukočírovány tím správným režisérem. A tím Kaufman evidentně není. V jeho režii tak vzniknul až příliš nesourodý, nudný a docela i divný film, který mě ničím moc neoslovil. Snad jen výbornými hereckými výkony, ale ty byly při pohledu na obsazení celkem jasné. (02.08.2010)

Smysl života podle Charlieho Kaufmana po vás rozhodně na 2 hodiny bude chtít plnou soustředěnost, ale i tak, asi většina lidí moc nepochodí. A na konci nejspíš skončí s depresí. Kaufmanova prvotina je aspoň pro mě hodně náročnej film, i tak ale vypráví o tom základním, o pomíjivosti života a o tom, že vaše problémy většinou nikoho zajímat nebudou, protože miliardy dalších lidí mají ty svoje a snaží se ze svýho života vytřískat alespoň něco dobrýho, nebo se vůbec najít. A že všichni umíráme. Právě teď. A teď taky. (28.04.2011)

Kaufmanova fantazie prostě nezná mezí a opět mě dostal, ikdyž ne tolik jako u V kůži Johna Malkoviche nebo ve Věčném svitu. Ze začátku film vypadá jako normální příběh škaredého obtloustlého divadelního režiséra potýkajícího se s rodinnou krizí, ale s přípravou jeho nové megalomanské divadelní hry se celý film zvrtne. Musím říct, že mi bylo trošičku líto, že Kaufman tentokrát nezůstal normální a film napokračoval v realitě. Protože jsem si opravdu užíval vtipně napsané dialogy a skvělé herecké výkony Keenerové, Hoffmana a Mortonové. Pak ovšem prvně jmenovaná naprosto zmizí z plátna a sledujeme one man show zestárlého Hoffmana, který ovšem také nemá chybu. Vážně jsem ještě neviděl film, ve kterém by Hoffman nebyl výborný. Ještě bych se rád vrátil k onomu divadelnímu opusu hlavního "hrdiny", je to opravdu skvělý nápad zinscenovat divadelní hru, která je dokonale ze života, jen tam moc není vyřešený problém s diváky, ale jde přece o umělecký grant:) Kaufman se tu v postmoderním balením vysmívá všem pseudoumělcům a přitom jako by si nebyl jistý jestli mezi ně také nepatří a je z toho tak trochu v depresi. Každopádně je to zase inteligentní zábava, která vás donutí přemýšlet, když ne o existenciálních otázkách, tak přinejmenším o tom, co se na plátně sakra zrovna děje. (Febiofest 2009) (27.03.2009)

Nechápu, co tohle mělo být. Asi jsem si měl napřed podrobněji prozkoumat o čem ten film vlastně je, než jsem se rozhodl na něj podívat, ale to je jediné pochybení, které jsem ochoten z pozice diváka přiznat. Nečekal jsem totiž nic náročného, ale tohle je z mého pohledu hodně náročný film, i když ze začátku to bylo všechno v pohodě a předpokládal jsem, že uvidím jakési existenciální drama jednoho muže o problémech v rodině, v práci, v soukromí. Místo toho jsem strávil dvě hodiny s jakýmsi hodně zvláštním experimentem, kdy všechny události jsem byl nucen sledovat dvakrát, kdy jsem měl problém s časovými skoky, jako když např. před chvilkou manželka hlavního hrdiny s dcerou odjela do Berlína a za pár minut, aniž bych byl jakýmkoliv titulkem upozorněn, se dovídám že je to už 11 let a že on má mezitím novou dceru. A to je hlavní kámen úrazu, tedy to, že si film přeskakuje jen tak v čase a že jsem nebyl schopný rozeznat během druhé poloviny filmu rozdíl mezi realitou (co prožívá hlavní hrdina v reálu) a mezi tím zvláštním divadelním představením, které hlavní hrdina nacvičoval. Na něco takového jsem asi opravdu nebyl připraven a z filmu tak zůstává jen velice zvláštní a rozpačitý pocit, že tímhle zvláštním způsobem chtěl dát autor scénáře vlastně najevo, že jeden lidský život v kontextu celého světa téměř nic neznamená a že je na každém z nás, jak ten život prožijeme. Já jsem si svůj život ukrátil díky tomuto z mého pohledu nudnému a zmatečnému filmu o dvě hodiny. Ale přece jen jsem ochotný dát aspoň ty dvě hvězdy za docela normální začátek filmu a za výslednou myšlenku, ke které však vedla hodně klikatá cesta. Takže je to za dvě hvězdy. (22.06.2010)