Synecdoche, New York

Pro Charlieho Kaufmana je tenhle film dozajista originální terapií, ale jak se k tomu má postavit sám divák? Je to nefér, je to podpásové, ale tentokrát si vypomohu malým alibismem. Tak jak se ptá Ben Kingsley v Umírajícím zvířeti: "Je tato kniha stejna, když ji přečtu ve dvaceti a pak za dalších deset let?" Není. Na tenhle film mám ještě čas. Až budu ve věku Candena a budu přemýšlet nad svými životními selháními, tak tě snad, Charlie, pochopím, teď jsi mě však minul hodně širokým obloukem. (04.07.2009)

Typicka absurdni Kaufmanovina, ktere tak zboznuji. Tezko slovy popsatelne, myslenkove pochopitelne, k prevypraveni uchopitelne. Zanecha hluboky dojem a nuti cloveka premyslet vic nez by chtel - ale v pozitivnim slova smyslu. A spousty tech eci nedojdou, takze uz po prvnim shlednuti divak vi, ze "tohle proste musi videt nekdy jeste jednou". A je pravdou, ze Synekdocha je asi jeho nejsmutnejsim scenaristickym pocinem. A jako rezijni debut bych ji nazval i brilantni. Presto tomu neco malo chybelo, nebo naopak tam bylo neceho az prilis - a to zrejem opravdu one prehnane sebereflexe tvurce v jeho hlavni postave. Odlehcenejsi ton by zrejme snimku v nekolika mistech prospel. Ale to je proste Kaufman, kdyz se do neceho vrhne, nedela kompromisy. Proto bych sve finalni zhodnoceni shrnul jako nekde mezi 4* a plnym poctem. (22.12.2009)

Zklamání. Kaufman má svěží nápady, ale v tomto případě jsem trošku zmaten. Nevím totiž, zdali se na filmu podepsali ´nůžky´, nebo Kaufmanovo vedení a zrealizování samotné. Snímek působí dojmem, že měl původně 260 minut a že byl zkrácen na polovinu. Synecdoche, New York působí zmateně, chvílemi nudí a některé herečky zde mají vyloženě symbolický prostor (minimálně ´zvláštně´ působí obsazení Emily Watson či Dianne Wiest). Obsazeno je to skvěle - ale tak nějak "Proč?". Kaufman se coby obtloustlé slabošské alter ego opět vsadil do hlavní role - a tím si uřízl větev - Synecdoche se totiž nedá nesrovnat s Adaptací, kterou tak mistrně natočil videoklipy vytrenovaný Spike Jonze. Kaufman coby debutátor obstál opravdu slušně, jediná potíž je v tom, že svými předchozími projekty nasadil laťku tak vysoko, že by musel natočit Občana Kanea, aby se přeskočil (a není toto ta opravdová deprese?). 60% (13.03.2009)

On je to vlastne docela obycejnej pribeh. Pribeh o divadelnim reziserovy odehravajici se na plose nekolika desitek let, o jeho pratelich, rodine, milenkach a nemocech. Ovsem do toho je zasazena druha linie se zkousenim nove hry, ktery obetoval vetsinu svyho zivota a je to vlastne kopie reality a vsech jeho znamejch a vzpominek. Jenze Kaufman to natocil jako desnou psycharnu a depku a v druhy polovine filmu uz neni jasny, co je divadlo a co realita. Obcas to sice neni uplne vychytany, film treba skoci o nekolik let a postavy se pritom chovaj, jak kdyby ubehlo pet minut, ale do celkovyho smutnyho vyzneni filmu se to docela hodi. No a navic tu je perfektni herecka sestava v cele s Hoffmanem, kterej zase jednou predvadi fantastickej vykon. Navic vsechny postavy presvedcive starnou. Celkove rozhodne zajimavy a stoji za skouknuti, navic docela originalni a vetsinu casu smutny drama s perfektnim hereckym obsazenim, ale precejen misty drobet utahany a lehce nudny. (09.04.2009)

Kaufmanova fantazie prostě nezná mezí a opět mě dostal, ikdyž ne tolik jako u V kůži Johna Malkoviche nebo ve Věčném svitu. Ze začátku film vypadá jako normální příběh škaredého obtloustlého divadelního režiséra potýkajícího se s rodinnou krizí, ale s přípravou jeho nové megalomanské divadelní hry se celý film zvrtne. Musím říct, že mi bylo trošičku líto, že Kaufman tentokrát nezůstal normální a film napokračoval v realitě. Protože jsem si opravdu užíval vtipně napsané dialogy a skvělé herecké výkony Keenerové, Hoffmana a Mortonové. Pak ovšem prvně jmenovaná naprosto zmizí z plátna a sledujeme one man show zestárlého Hoffmana, který ovšem také nemá chybu. Vážně jsem ještě neviděl film, ve kterém by Hoffman nebyl výborný. Ještě bych se rád vrátil k onomu divadelnímu opusu hlavního "hrdiny", je to opravdu skvělý nápad zinscenovat divadelní hru, která je dokonale ze života, jen tam moc není vyřešený problém s diváky, ale jde přece o umělecký grant:) Kaufman se tu v postmoderním balením vysmívá všem pseudoumělcům a přitom jako by si nebyl jistý jestli mezi ně také nepatří a je z toho tak trochu v depresi. Každopádně je to zase inteligentní zábava, která vás donutí přemýšlet, když ne o existenciálních otázkách, tak přinejmenším o tom, co se na plátně sakra zrovna děje. (Febiofest 2009) (27.03.2009)