Synecdoche, New York

Zklamání. Kaufman má svěží nápady, ale v tomto případě jsem trošku zmaten. Nevím totiž, zdali se na filmu podepsali ´nůžky´, nebo Kaufmanovo vedení a zrealizování samotné. Snímek působí dojmem, že měl původně 260 minut a že byl zkrácen na polovinu. Synecdoche, New York působí zmateně, chvílemi nudí a některé herečky zde mají vyloženě symbolický prostor (minimálně ´zvláštně´ působí obsazení Emily Watson či Dianne Wiest). Obsazeno je to skvěle - ale tak nějak "Proč?". Kaufman se coby obtloustlé slabošské alter ego opět vsadil do hlavní role - a tím si uřízl větev - Synecdoche se totiž nedá nesrovnat s Adaptací, kterou tak mistrně natočil videoklipy vytrenovaný Spike Jonze. Kaufman coby debutátor obstál opravdu slušně, jediná potíž je v tom, že svými předchozími projekty nasadil laťku tak vysoko, že by musel natočit Občana Kanea, aby se přeskočil (a není toto ta opravdová deprese?). 60% (13.03.2009)

Těžké, hodně těžké.. Charlie Kaufman, jeden z nejzajímavějších scénáristů všech dob (dobře.. tak minimálně dneška), natočil pseudo? opus o perfekcionistickém divadelním režisérovi, kterého neskutečně ztvárnil excelentní Philip Seymour Hoffman. Pro Kaufmana je to režisérský debut (scénář si samozřejmě napsal sám), pro Hoffmana to muselo být bilancování nad tím "co, koho a jak má hrát.." Neříkám, že jsem toto drama pochopil od začátku do konce.. ba neříkám ani to, že jsem ho vůbec pochopil - ovšem údernost emocí (ať už hraných či hraně hraných), kterými na mě zaútočilo, se nedá vyslovit. Charlie Kaufman je minimalistický megaloman, který otevřel svou duši a dal nám do ní nahlédnout - ať už je to duše pravdivá, či vymyšlená. "Synekdocha (řecky syn-ek-doché, sdílená, spolu míněná část) je jazyková či rétorická figura, při níž je název celku použit pro označení části nebo naopak název části pro označení celku. Například 'noční nebe zářilo' místo 'hvězdy svítily' nebo 'pod rodnou střechu' místo 'domů'." "Synekdocha patří mezi tropy a blízce souvisí s metonymií, takže se někdy pokládá za její zvláštní případ. Při přesnějším rozlišování je synekdocha použití názvu části pro celek nebo opačně, použití nadřazeného nebo podřazeného pojmu, kdežto metonymie předpokládá myšlenkové nebo věcné spojení mezi oběma názvy a metafora znamená použití nepříbuzného pojmu z jiné oblasti." (30.10.2009)

Charlie Kaufman je magor, a to ne v tom nejlepším slova smyslu a použít označení genius se zrovna nehodí, protože natočit uhozenej film, kterej si hraje na to, že tak debilně má vypadat, přitom tak sám debilní je, není žádná věda a dokáže to každej. By mě zajímalo, co se tomu pošukovi honí hlavou, když něco takovýho lidem připravuje. _ Ono dát plný počet a dělat, že jsem rád že jsem to nepochopil, je docela stupidní. (14.03.2009)

Kaufmanova fantazie prostě nezná mezí a opět mě dostal, ikdyž ne tolik jako u V kůži Johna Malkoviche nebo ve Věčném svitu. Ze začátku film vypadá jako normální příběh škaredého obtloustlého divadelního režiséra potýkajícího se s rodinnou krizí, ale s přípravou jeho nové megalomanské divadelní hry se celý film zvrtne. Musím říct, že mi bylo trošičku líto, že Kaufman tentokrát nezůstal normální a film napokračoval v realitě. Protože jsem si opravdu užíval vtipně napsané dialogy a skvělé herecké výkony Keenerové, Hoffmana a Mortonové. Pak ovšem prvně jmenovaná naprosto zmizí z plátna a sledujeme one man show zestárlého Hoffmana, který ovšem také nemá chybu. Vážně jsem ještě neviděl film, ve kterém by Hoffman nebyl výborný. Ještě bych se rád vrátil k onomu divadelnímu opusu hlavního "hrdiny", je to opravdu skvělý nápad zinscenovat divadelní hru, která je dokonale ze života, jen tam moc není vyřešený problém s diváky, ale jde přece o umělecký grant:) Kaufman se tu v postmoderním balením vysmívá všem pseudoumělcům a přitom jako by si nebyl jistý jestli mezi ně také nepatří a je z toho tak trochu v depresi. Každopádně je to zase inteligentní zábava, která vás donutí přemýšlet, když ne o existenciálních otázkách, tak přinejmenším o tom, co se na plátně sakra zrovna děje. (Febiofest 2009) (27.03.2009)

Každý z nás si představoval některé situace tak, jak by se staly na filmovém plátně. Vášnivý polibek, rozloučení s nejbližšími nebo jen radost z padajícího listí. hlavní hrdina filmu Synecdoche, New York se snaží svůj život dát na divadelní jeviště. Jenže nikoliv s radostnými okamžiky, ale doslova pesimismem sršící události, které by nikdo z nás jen tak nechtěl zažít. Charlie Kaufman je skvělý scénárista (Being John Malkovich, Adaptation., Eternal Sunshine of the Spotless Mind) a teď se vrhnul na režii vlastního scénáře. Upřímně jsem nevěděl co z toho vznikne, protože jeho předchozích filmů se ujali vyníkající klipový režiséři. Na debut je to skvělý kousek, který se někomu bude zdát moc dialogový. Ale z Kaufmanovo scénářů je znát, že se jedná o příběh postavený na myšlenkách a dialozích. A o tom je i tento snímek. (13.03.2009)