Marcela

Srdceryvný a silně depresivní dokument o ženě se kterou si osud opravdu nepěkně zahrává a ve chvílích, kdy si připadá alespoň trochu šťastná se přihodí nějaká tagédie. Oproti Katce (zatím poslední dokument Třeštíkové) si svůj osud ústřední postava nevybrala a možná právě proto je její příběh pro diváka zajímavější a všemu dopomáhá skvělý dokumentární styl režisérky, která se zde vůbec neprosazuje a vše nechává na svých "hercích". Jedná se o silný příběh, který by nevymysleli ani hollywoodští scénáristé. Nejsilnější Třeštíková (13.03.2010)

Manželskými etudami to začalo, ale nejsilnější z těch příběhů stál za to, aby se vyprávěl dál. Potměšilý scénárista Osud se na některých lidech prostě vyřádí. Helena Třeštíková patří k nejlepším dokumentaristům vůbec a Marcela, která představuje 27 let zaznamenávání jednoho osudu, představuje její nejkomplexnější materiál. (01.05.2008)

85% - Tento příběh v Manželských etudách byl podle mě lépe udělaný, už jen tím zakončením, které nezapomenu - černá obrazovka a na ní jen nápis, že otci té své dcery Marcela poslala parte, ale on na pohřeb nepřišel. A potom už jen titulky... Zde to naopak na konci bylo možná trochu zdlouhavé. Každopádně to nic nemění na tom, že dokument. film to je kvalitní, dobrý, zajímavý a vlastně jeden z nejlepších, které jsem kdy viděla. (06.02.2008)

Inzeráty jsou na nic, o tom jsem, byla a budu přesvědčena. ___ Ráda bych, aby se na tento film dívali všichni muži, kteří tvrdí, že chtějí ženu přirozenou od přírody, a aby se potom podívali do zrcadla a hleděli si takovým tím hlubokým, přemýšlivým pohledem do svých vlastních krásných dokonalých očí. Kouzlo časosběrného je naprosté, dokonalé, nepřenosné, nepoužitelné nikde jinde. Pořád nevím, jak se na takové filmy dívat, já, fanynka všeho komponovaného, dělaného na efekt, obdivovatelka Charmse a Triera a Hanekeho a Pasoliniho a vůbec všech bizardních absurdních magických nereálných kompozic, které jsou (?) stejné jako život v této nejsyrovější podobě. Lze se podívat skutečnému člověku jako je Marcela do očí a říct mu, že v rámci umění lze vnímat lidi, kteří pojídají jiné lidi a vraždí, protože je to baví, a znásilňují, protože nemají odpoledne co dělat, jako všechny další jiné lidi, dívat se na ně bez zhnusení nebo dokonce cítit obdiv a respekt, že to tak někdo vymyslel a sepsal? Mohu psát po srmti svojí vlastní matky o smrti beze studu nad tím, co jsem to vlastně za člověka? Ale já o tom psala již za jejího života a takové věci mi připadaly jako nevyhnutelné. U Marcely nepřemýšlím nad Marcelou, aspoň já ne, není samojediná a není nijak neobvyklá, naopak ukazuje malost a zveřejňuje to, že takoví jsou všichni, všem se něco podobného děje, každý je takový, nikdo nevyčuhuje. Síla tohoto filmu (vyhýbám se označení dokument) je v tom, že vzbuzuje pochybnosti, vyrojují se otázky, nastolují dilemata, jak se podobnému životu vyhnout. Lze to vůbec udělat, lze si podržet jednu myšlenku po delší dobu nebo snad do konce života, je možné nezabřednout do vlastní neschopnosti a slabosti a nezabřednout do neschopnosti a slabosti ostatních a celého davu, který reprezentují? Chci říct, je člověk člověkem za každých okolností? Nevím, ale budu o tom přemýšlet. (26.06.2010)

Nejsilnější příběh, který byl i v manželských etudách, si přímo říkal o větší prostor. Paní Třeštíková mu ho poskytla. Po právu tento snímek získal svá ocenění. Marcela má scénář, který nemusel vymýšlet žádný pisálek, ale napsal ho sám život. Realita dokáže být někdy dost krutá. Režisérka moc dobře ví, co dělá. Jen tak dál. (17.12.2008)