Nouzový východ

Nádherný dům venkem je lemován plotem z bílých latí, všechno však marné jest, když uvnitř vězněná, rozum i příčetnost postupně ztratí.. Hrotící se manželskou krizi dvou rozmarných sobců snících noční můru zvanou americký sen, umí zase ne až tak překvapivě nejtrefněji zanalyzovat chorobomyslný člověk. Minimální účinkování dětí Wheelerů beru jako režisérův záměr zdůraznit právě ono sobectví obou jen na povrch perfektních partnerů, kteří neuměli vyplnit tu "beznadějnou prázdnotu", kterou kolem sebe uměle vytvořili. Kameraman Roger Deakins zdařile navázal na práci legendy Conrada L. Halla z Road to Perdition (především ty záběry na postavu přes okenní tabuli s odrazem venkovního světa na skle) a taky Mendes dle očekávání předvádí precizní, dá se říct až strojovou filmařinu, při které však po hříchu zanevřel na opravdovou vášeň, kterou nacházím třeba v Kubrickově Eyes wide shut. Začíná to vypadat, že nejoblíbenějším reprodukčním prostředím Kate Winslet je sedadlo osobního automobilu.. (16.06.2009)

No, jak už zde napsalo několik uživatelů přede mnou, něco (málo) tomu chybělo. Jinak by to bylo nejspíš za 5*. Kašlu na připomínky typu "zbytečný, neoriginální, ukecaný, či nudný", na mě to působilo úplně jinak. Pořád se ve mě tloukla stanoviska 2 hlavních postav a celý film jsem se je snažil obě pochopit (což se mi nakonec asi opravdu podařilo). Napomohly tomu výtečné herecké výkony DiCapria a Winslet, Mendesova režie, Newmanova hudba, Deakinsova kamera...But on the other hand, netvrdím, že to bylo něco převratného (ostatně jen vysoce naivní divák by očekával druhou Americkou krásu), ale mně se film líbil a odnesl jsem si z něho zvláštní, leč silný zážitek. (31.10.2009)

Trochu jsem měl obavy, jak ten přeslazenej páreček z Titaniku bude do týhle Americký krásy z 50. let pasovat. Obavy byly zbytečný. Leonardo DiCaprio obstál celkem se ctí a Kate Winslet byla podle mě výborná. Příběhy o frustraci ze zkurvený práce, kterou nesnášíte, z nudnýho stereotypu každodenního života a touze to změnit mam rád, protože mam pro takový téma pochopení. Filmu bych vytknul, že se zejména v první polovině dost vleče a já se chvílema nudil. Navíc se přímo nabízí srovnání s Americkou krásou a ta je podle mě minimálně o tu 1 hvězdičku lepší. Nicméně Mendes na mě udělal dobrej dojem, takže se teď na jeho tvorbu zaměřim. (22.01.2010)

Prolog k Válce Roseových zaobalený do úhledného balíčku určeného rovnou k expres doručení Akademii. Prostě drama z rodiny těch à la V ložnici. Nebýt závěrečné půlhodiny, kdy se na strunu "plešoun pro všechny" tlačí až trochu moc okatě, tak to bylo za plný počet. Mendes režijně vzpomíná na své divadelní počátky a i Deakinsova kamera se tentokrát drží citlivě v ústraní. Takřka vše se ponechává na hercích a reálnosti problémů z ranku "a co s prázdným životem dál...". Dobře tomu tak. Přesto všechno jde o zatím nejslabší Mendesův film. Na druhou stranu jen houšť podobně "slabých" snímků. (29.12.2008)

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)