Poslední dům nalevo

Po delší době opět nějaký horor co mě dokázal zaujmout, i přes délku, hlavně určitou originalitou a výbornou režií. Po dvou těžkých popáleninách nový Pátek 13tého a hrozný Krvavý Valentýn je tady sice další předělávka kdysi již natočeného hororu, tentokrát ale vše odsejpá jak má. Popravdě jsem téměř vůbec netušil co se z příběhu o dvou dívkách, které se nechtěně dostanou do spárů těžkých kriminálníků dá vytřískat. A abych byl upřímný moc jsem ani v tento film nevěřil. Výsledek: Výborná hudba, která podkresluje všechny důležité scény a přitom není nikterak rušivá. Absence jakýchkoliv trapných lekaček a kdovíčeho ještě. Minimum obětí, zato maximum brutality. Scéna s drtičem odpadu, hlava v mikrovlnce, bestiální znásilnění to vše může u některých diváků způsobit notné žaludeční potíže. Zkrátka a dobře celý štáb se vyřádil a je radost sledovat, když se přistupuje k látce takhle zodpovědně. 75% (22.06.2009)

Co bolí, to žije... Jaký je hlavní rozdíl mezi horory a vůbec filmy TEHDY a TEĎ? Dřív to bylo výrazově syrové, s určitým filmařským kouzlem a (díky omezeným prostředkům) funkční atmosférou. Současnost naopak přeje dokonalé obrazové technice, efektům i efektivnějšímu střihu, jenomže ta atmosféra v tom všem často nefunguje. The Last House on the Left těží z tématu příčiny a následku, jenomže v důsledku nedokáže být patřičně chladnokrevný. Jasně, Sara Paxton je neuvěřitelně krásná, se senza ďolíčkem v bradě, všechno je hnaný k maximální přímočarosti, otevřenosti, násilí, pro dosažení maximálního kontrastu mezi dobrem a zlem. Jenomže já mu v týhle formě (s výjimkou dvou, tří scén) nevěřím. A to hlavně díky stupidním záporákům, prázdným postavám bez výrazovýho charakteru, samoúčelně napsaným jen pro schéma odplaty. Neznám Cravenův původní The Last House on the Left, ale jeho současná verze je pro mě jen plynule odsejpající fašírka se slušným potenciálem, která hledá sama sebe, celých těch zpropadených 110 minut. [final rate: 60%] (16.02.2011)

Nudné, prázdné, samoúčelné. Násilí tu není ani šokující, ani estetické, ani burcují, jen vyprázdněně exhibující a otravně blbé. Postavy nemají absolutně žádnou svobodu rozhodnutí, tvůrci je vždycky natlačí tam, kde je chtějí mít a brutalita je tak jediným východiskem z nouze. Další potvrzení toho, že Hollywood dělá z perel králičí bobky. V "nehororovém" Bergmanovi je stokrát víc opravdového násilí, opravdových dilemat, opravdového utrpení. Tahle nažehlená kravina patří do středu pelotonu mainstreamových pokusů šokovat. Koho? Leda děti. (17.05.2009)

Ani chvilku nuda... Vyborna atmosfera, celkom obstojni herci a dost ma mrazilo uz od samotneho zaciatku. A hudba mala na tom obrovsku zasluhu. Neda mi neporovnat s Eden Lake, kde som sa smiala nad nelogickostou spravania postav, ale tu je vsetko krasne logicke, neuveritelne chladne a brutalne. Ale drzala som im palce, dufala som, ze to zakonci nejaky efektny zaver a som happy, ze pan doktor mal ku koncu este kreativne myslenie :D (23.03.2009)

Kardinální otázka: jak je možné, že film, kde muži znásilňují ženy, hodnotí lépe ženy než muži? (dle IMDb) Vysvětluji to následujícím (-spoilery-): Horor na rozdíl od lehčích mainstreamových žánrů neumisťuje ženu do patriarchálního rozvrhu světa a nepřisuzuje ji v něm pasivní roli, ba naopak, kupř. „final girl“ není nic jiného než feministická ikona emancipující se ženy. Konkrétně tento film pak pracuje s revenge subžánrem – založeným na ublížení a následné pomstě –, jen s tím rozdílem, že oboje nevkládá do jedné ženy, jak je zvykem, ale do dvou, do dcery a do matky, které tímto můžeme chápat jako tutéž osobu. Dobrá, ale jak se tím vysvětluje vyšší hodnocení, které filmu udělují ženy? Jednoduše, ublížení (znásilnění) představuje maximální možnou submisivitu, to jest touhu ženy být ovládnuta a najít silného a spolehlivého muže, naopak pomsta zastupuje maximální možnou dominanci, tedy touhu po oné emancipaci. Horor nabízí ženám potěchu v takovém rozsahu, o němž se mužům může jen zdát. Horor je ženský žánr. Ovšem výše řečené je ve filmu přepsáno něčím ještě mnohem silnějším – důrazem na rodinu, ale zejména vyzdvihnutím mateřské lásky a ženských instinktů (dokonce i záporačka vnitřně ucítí, když se zbídačená dívka doplazí zpátky k rodičům). Poslední dům nalevo je de facto variace na onen notoricky známý autobus, který matka pozvedne, když pod ním leží její dítě. Nadto se ve filmu přepisuje Oidipův komplex, odvěké stigma klasického Hollywoodu (jistý badatel ho údajně našel ve všech filmech této éry), neboť vztah mezi matkou a dcerou se zdá být mnohem intenzivnějším než mezi otcem a dcerou. A co jiného je záporačka, pobíhající s odhalenými „Venušinými“ prsy než apel na rodinu. Chtěla by také poctivého muže a děti. Chtěla by kojit. Jenže není koho. Vážně oceňuji, kterak se tu přímluva za konzervativní hodnoty mísí s oslavou liberalismu. ____ Proč jsou horory tak přitažlivé? Protože horor je žánr velice přízemní a zemitý (bahno, voda, země v centru dění), ale současně revoluční a subverziví (proti-systémový) a idealistický – o velkých věcech se tu vypovídá způsobem, který je nám všem dobře znám. Horory překračují naši vlastní zkušenost, ale neopouštějí člověka a neukazují mu nic nového. ____ Dokonalý a precizní film. V každém detailu (rovněž však v polodetailech, celcích a v polocelcích). (22.06.2009)