When Nietzsche Wept
Režie:
Pinchas PerryScénář:
Pinchas PerryHudba:
Sharon FarberHrají:
Armand Assante, Ben Cross, Jamie Elman, Joanna Pacuła, Katheryn Winnick, Michal Yannai, Ayana HavivObsahy(1)
Vídeň 1882. Doktor Josef Breuer, přítel psychiatra Sigmunda Freuda, pomáhá slavnému fi lozofovi Friedrichu Nietzschemu bojovat s trýznivými záchvaty melancholie. Svými knihami a především tvrzením, že Bůh je mrtev, neboť jej už lidé dávno zabili, pobuřoval Nietzsche své současníky. Jeho intelekt však Breuera natolik ohromil, že se rozhodl filozofovu duši zbavit utrpení. Ukazuje se však, že tím, kdo potřebuje skutečně pomoci, je samotný doktor Breuer, pronásledovaný hrůznými nočními můrami. Tráví s filozofem dlouhé hodiny rozhovorů a jejich vzájemná „léčba mluvením“ se stane základem v budoucnosti proslavené Freudovy psychoanalýzy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (19)
Nízkorozpočtový celosranec. Celkem pěkná a hloubavá knížka od Yaloma vyznívá velmi směšně, v podstatě by stačilo trochu hrábnout do scénáře a byla by to jasná parodie na knížku. Především volba herců je úžasná. Nietzsche v Assanteho podání (tenhle člověk hraje buď role mafiánů nebo psychopatů) vyznívá jako notně zretardovaný jedinec a je Salome prachobyčejná blbka obecná. ()
Kniha Irvina D. Yaloma (z roku 1992) je velice citlivou fikcí, ve které autor (psycholog) v prvním plánu popisuje virtuální myšlenková setkávání (a mnohdy střetávání) předchůdce psychoanalýzy (hypnóza, léčba mluvením) Josefa Breuera a "atavistického" filosofa Friedricha Nietzscheho. Podat populární formou "Weltanschaung" obou těchto mužů na pozadí jejich osobních problémů se autorovi podařilo skutečně skvěle. S filmem je to horší. Zřejmě ve své americké nabubřelosti se režisér příliš nestaral o to, jak se chovali lidé konce 19. století ve střední Evropě. To platí nejen o vždy uhlazeném a seriózním Breuerovi, ale i o Nietzschem (o kterém Lou Salomé napsala: "er hatte ein leises Lachen und eine geräuschlose Art zu sprechen". Příliš konverzační předloha se tak "musela doplnit" divokými snovými scénami, nadměrným zdůrazňováním "milostných" reminiscencí; ostatně došlo i na Zarathuštru a "turínského" koně. A tak suma sumárum ani jednu z postav, ať ženských či mužských, a jsou to všechno reálné postavy, nelze brát příliš vážně. A film: to je vážná věc!... Ještě jedna poznámka: Kniha (film bohužel jen nepatrně) reflektuje několik závažných témat, jako například, a především řešení rovnice "svoboda + jistota = 0 (čili čím víc svobody, tím méně jistoty a naopak) a Nietzscheovo pojetí "amor fati" neboli láska (příklon) k (vlastnímu) osudu. Pozn. po týdnu: po dalším zvážení relace reálie-film-kniha musím pro klid svědomí jednu hvězdu ubrat. ()
Pokud vezmeme v potaz obtížnou zfilmovatelnost předlohy, nedopadl film zas tak špatně a obstojí zejména jako příběh sebehledání doktora Breuera; zobrazení jeho mučivých snů tvoří nejlepší momenty filmu. S ostatními postavami je to už ale horší. Nietzsche, který je už v Yalomově knize notně přetvořen k obrazu uznávaného psychoterapeuta, je zde jako člověk i filosof osekán na kost, takže pro znalce je to obtížně stravitelné a neznalce to k němu těžko přitáhne (nejhorší jsou plastikové odkazy na Zarathustru). Zklamala mě i Lou Salome, jejíž věhlasné osobní kouzlo je tak trochu redukováno na fyzično umanuté krásky. Závažným negativem filmu je rovněž nedostatečná práce s katarzními scénami. Přes to všechno mě hodně potěšilo, že podobný film provokující vlastní existenciální otázky byl vůbec natočen. ()
Co vím, o Nietzschem se udělaly dva filmy. Surrealistický brak Dias de Nietzsche em Turim a z knihy Irvina Davida Yalom vycházející When Nietzsche wept. Vím dobře, že kdo se drží primitivní záruky archivních záznamů a jiných o sobě prostoduchých reálií a nevyniká nadáním a citem Flaubertovým (jehož opatrný minuciózní postup vedl například k Salambo; vyzdviženo Šaldou v Josef Braun: Mezi vyhnanci [vytištěno in Kritické projevy 1]), ten se nakonec zastaví na pouhé dokumentaristice, zatímco bibliografický román musí vystihovat historii plasticky, aby ji přiblížil soudobému cítění. Předlohu tedy z principu neodmítám, nicméně filosofie je filosofie, a jestliže je to navíc filosofie cynismu, která se tak často pouští do útoku na vše „lidské, příliš lidské“ a místo plytké, vypočítavé dobroty cení jen dobrotu skrytou pod maskou nesdílné tvrdosti (Mimo dobro a zlo, § 40), pak zrovna komerčně kalkulovaný převod do vlídného jazyka sentimentalitě se oddávajících čtenářů/diváků dneška žádnou reálnou výpověď nepodává. ()
Těžko se hodnotí adaptace knihy a ještě hůře, když se vám kniha líbí. Byl jsem z ní nadšen, a proto mě zajímalo jak se s tím filmaři poprali. Nečekal jsem nic světoborného, ono to ani nejde, jelikož je kniha víceméně o dialozích. Samozřejmě se dalo z filmu vytřískat mnohem více, až se sám divím, že se Yalomovi tato verze líbila. V první řadě jde vidět, že je to hodně nízkorozpočtový film, což by ani nevadilo, ale zde se snažili vše uspěchat a nahňácat a dojem je pak všelijaký. Zpočátku film nasadí rychlé tempo a je až škoda, že Nietzsche přijde do ordinace snad v prvních 10 minutách filmu, v knize krásně příprava Dr. Breuera na profesora graduje, ale ve filmu je naprosto zazděna. Místami mi přišlo, že se jedná o nějakou parodii, možná díky akcentu postav a jejich zvláštnímu chování, Lou Salome je ztvárněna až moc drasticky uměle svým vystupováním a snaží se napodobit postavu z knihy, ale zde působí jako blbá blondýna a je spíše karikaturou. Na formu, jakou je film veden, se dá ale zvyknout, zvyknete si i na Nietzscheho v podání Assanteho, i když jinému herci by role padla mnohem více. Kniha mě dokázala i více dojmout, uměla čtenáře připravit na konec, což filmu trochu scházelo. Jako divadelní hra by byl příběh výtečný, ale jako film nikoli. Přesto všechno hodnotím ještě vysoko, jelikož jsem si dokázal vybavit pocity z knihy, zajímalo by mě jak bych hodnotil, kdybych předlohu nečetl. ()
Reklama