Přestřelka v Palermu

Natočené je to pěkně, ale pořád nevím, co ve mě ten film zanechal a kam bych ho zařadil. Na jednu stranu se mi ta jeho jinakost líbila, na stranu druhou mi trochu vadilo, že většinu času se ve filmu nic neděje. Campino (jinak člen kapely Die Toten Hosen) je charizmatický a mezi ním a Giovannou Mezzogiorno to hezky jiskří. Přestřelka v Palermu je jedním z těch snových filmů, u kterých musíte číst mezi řádky. Jestli se však něčeho dočtete ví asi jen Wim Wenders. (23.03.2009)

Přiznaná pocta Bergmanovi, která je natočena s typickým Wendersovským rukopisem. Místy mě sice iritovala prvoplánovitá symbolika, když jsem však přistoupil na pravidla hry, podlehnul jsem pomalému dávkování napětí, na kterém je výborně film postaven. No a skvělá je téměř závěrečná scéna, kdy vám personifikovaná smrt ujasňuje, jaká je digitál vlastně prasárna :) (11.04.2009)

Je to absurdní, děsivé nebo naopak veselé, když sama Smrt promluví o tom, jak má ráda život? Trošku jsem překvapen, k jakým „divným“ filmům se Wim Wenders jako režisér přesunul v novém tisíciletí a ač jsem se spočátku během více scén obával, že mě zase novodobý Wenders úplně mine, naštěstí to tentokrát bylo značně lepší, než v Million Dollar Hotelu. Ani nemůžu napsat, že bych byl zklamán nebo žebych se nudil, mysteriózně laděný děj s fantaskními i romantickými prvky mě tu značně upoutával, došlo i na poetické momenty (byť jako celek jsem Přestřelku v Palermu vnímal coby výrazně méně poetickou oproti mnoha starším Wendersovým snímkům) a bohatý soundtrack v rámci původní i využité hudby pomáhá dotvářet skvělou atmosférou. Vůbec se mi líbila tradičně výborná práce s kamerou i zvukem nebo časté propojení formy s profesí fotografa (včetně stylových závěrečných titulků, doplněných o fotografie „z dílny hlavní postavy“). Asi bych měl z filmu výrazně silnější zážitek, kdyby na mě představitel hlavní role nepůsobil po většinu času tak totálně nesympaticky, aniž bych k té nesympatii v rámci filmu a charakteru postavy vlastně našel pevný důvod. Tím pádem se mi nedařilo příliš do duše, problémů a situace Gilberta pohltit a dostat, s filmem díky skvělé atmosféře to naštěstí probíhalo lépe, ale až do zjevu krásné Flavie jsem trochu bojoval s pocitem značně odtažitého prostředku. Klady nad zápory jednoznačně vyhrály a v rámci artových filmů z posledních 15 let nemám problém hodnotit Přestřelku v Palermu díky osobitým kvalitám jako mimořádně povedený film, byť na zážitky z toho nejlepšího z Wendersovy tvorby se u mě nechytá a moje slabší 4 hvězdičky jsou tu těsné. [75%] (21.09.2022)

Smysl života Wima Wenderse. Pan Režisér v první půli filmu inscenuje příběh světoznámého fotografa, a tak logicky nabízí divákovi především vizuální orgie a naprosto úžasnou kameru Franze Lustiga, reflexí vyprázdněnosti života světotoznámé celebrity svým vyzněním a náladou asi nejvíce připomíná podobně laděný snímek Sofie Coppoly Odnikud někam, příjezdem do Palerma se ale film dramaticky láme do uměle romantické polohy a ódy na velké umění, které je zcela zjevně metou tvorby jak hlavního hrdiny, tak především samého Wima Wenderse, ta úporná snaha obou ale hraničí tak trochu s křečí... Wenders si jako etablovaný tvůrce může dovolit mnohé (třeba zhmotnit zpěváka Lou Reeda v jedné z Finnových vizí), stejně jako jeho hlavní hrdina má ale zřetelnou krizi inspiračních zdrojů. Přesto jeho úžasný cit pro vizuální stránku filmového díla, stejně jako urbanistické cítění a explicitní náklonost pro prostor velkoměsta (viz některé jeho předešlé snímky) dělá z Přestřelky v Palermu silně nadprůměrný film, možná sice ne námětem, ale rozhodně svým zpracováním... (20.12.2011)

"Dennisi, zastřel ho dělej, dělej, zastřel Campina, rychle, než se ten film pokazí ... !", můj vnitřní monolog cca v polovině stopáže. Ze zásady si o filmech, na které jdu zjišťuji co nejméně informací dopředu. Wendersovy filmy z posledních let jsem nucena brát s rezervou. Proto mne nový Wenders v prvních minutách velmi nadchl a následně dost zklamal. Příčina je popsána zde: Film je jakoby rozdělen do dvou částí. První neprostupná, vizuálně strhující a stimulující: plná náznaků, symbolů, kreativity ve ztvárnění snového prožitku (viz skvělá scéna v Palermu na náměstí). Tápala jsem, ale neztrácela jsem se. Skládačka ke skládání, která nenudí. Občas sice vyběhne na filmové plátno nějaká zbytečnost, ale je vyvážena vynikající střihem. Druhá polovina je poznamenaná příchodem mladé dívky, skrze kterou má dojít k jakési transcendenci nebo možná katarzi? To se Wendersovi stalo už jednou v Lisabonském příběhu, kde mladá dívka rozehnala chmury postaršího pána :). Tady jsem se začala obávat o osud filmu. Atmosféra je odlehčena, střih se zvolní, efekty a nápady zmizí a pomalu se v romantickém rozjitření do filmu vkrádají nepotřebné dějové odbočky a především - a to je to nejhorší - autor se pokusí interakcí mezi hlavním hrdinou a dívkou celou situaci "vysvětlit". Ale ne přímo. Pomocí jiných náznaků, tentokrát banálních: úvahy o neviditelné realitě - lásce, pravdě, smrti. Zjednodušené úvahy o umění, středověkém pojetí smrti atp. Cesta, krajina, náklonnost, obavy a nakonec - tristní závěr. Měl film sdělit, že jediný únik z existenciální úzkosti je skrze ženu a plný prožitek každého dne? Proč takové plýtvání skvělým filmovým materiálem! (5 + 3): 2 = 4 (08.04.2009)