Slunečnice

Film jsem viděl podruhé, skoro po padesáti letech. A rozhodně ho nemám chuť komentovat. Zajímavější asi bude porovnat oba zážitky - ale to asi nedokážu. Pocit hluboké nostalgie z patové situace zde skutečně manželského trojúhelníku je asi to jediné, co přetrvalo. Některé důležité momenty jsem samozřejmě zapomněl (omeleta o svatební noci, stěhování z vesnice do města, dokonce i na závěrečnou návštěvu v Itálii), pocit nenahraditelné ztráty, kterou nemůže kompenzovat žádný zisk, ale zůstal. Resumé: De Sicův film nám naznačil či ukázal mnoho dramatických situací. Některé nám ale také utajil. Samozřejmě dojemný byl obraz dívky táhnoucí po sněhu promrzlého vojáka, ale co bylo potom, až přišel k sobě, jak se domlouvali? Tím, že si toho moc nepamatoval se to oddiskutovat asi nedá. Nakonec měl lepší paměť než tehdy, když předstíral šílenství. (29.11.2021)

ČESKOSLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: ČST 1 = 17.8.1974+R: ČST 1 = 12.9.1986+ČESKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA = 13.9.2014, réžia českého znenia (ČST Praha 1973) = BLANKA NOVÁKOVÁ+ČESKOSLOVENSKÁ Pay-TV PREMIÉRA: CINEMAX = ?.?.200?, réžia českého znenia (Cinemax 2005) = VLADIMÍR ŽĎÁNSKÝ (20.2.2011) (20.02.2011)

Dumám, proč je tenhle film tak krásný zážitek. Jedná se o tklivý příběh ze života manželů, jimž jejich vztah totálně podělá válka. Téma samo o sobě by bylo dost dobré, dobrá režie, dobrá hudba, dobrý Mastroianni a vynikající Lorenová. A záverečná scéna, v níž si bývalí partneři vše poví pohledem, je ještě o stupínek kvalitnější než oční pokec Girardotové a Ventury ve filmu Facka. A to už je co říci. (10.03.2012)

Válka je svinstvo. Mastroianni a Lorenová byli výborní. Vadilo mi Antoniovo chování v poválečném období. Chápu, že se asi zamiloval do ženy, která ho zachránila a měl s ní dítě. Ale své staré matce kdesi v Itálii se ozvat mohl. Napsat pár řádek v dopisu by ho nezabilo. Možná, se chtěl vyhnout srdceryvné scéně. No, ale po letech za Giovanou přece přijel. Tenhle film ve mně zanechal zvláštní hořkost. (30.11.2021)

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. (01.03.2008)