Slunečnice

Marcello předstírá šílenství, aby nemusel odejít od Sophie do války. Přesně si pamatuji ten moment, kdy lékaři odejdou z místnosti, kam vstoupí Sophia a netuše, že jsou sledováni špehýrkou, spolu spontánně blbnou. Marcello odmašíruje a za čas Sophia dostává zprávu, že zemřel. Teprve za léta se dozví víc ....... Hodně smutný, ale mooooc hezký. (23.01.2005)

Civilní dozvuk tragédie poslední války, která nebyla jen běsněním armád, ale rozdělovala lidi, lámala přirozený běh jejich životů a tvořila nová mezinárodní pouta a dramata. Po filmové stránce romance, těžící ze společného emocionálního jmenovatele ruské a italské školy, bohužel i po formální stránce však nabízí o poznání méně, než třeba Kalatozovovi Jeřábi táhnou. Kožich je ale kožich. De Sica a Mancini tu prokazují svou znalost řemesla bijákového spektáklu. (13.09.2014)

Film som už niekedy veľmi dávno videl, ale v pamäti mi z neho neostalo takmer nič. Ani po dnešnom opakovanom sledovaní si nemyslím, že to bude iné. Ako už z môjho hodnotenia vyplýva, som presvedčený, že tento film nemal byť nakrútený. Ak chcel niekto demonštrovať sovietsko-talianske priateľstvo, nemusel nakrúcať film. Ak sa napriek tomu rozhodol nakrútiť koprodukčný film, nemal sa až tak ohliadať na politické záujmy oboch strán. A ak sa ohliadal, tak sa nemôže čudovať dvojhviezdičkovému hodnoteniu. Lebo dobrý film nerobí iba účasť známych hercov. (16.09.2014)

Ze všech lásek které spolu Sophia Loren a Marcello Mastroianni na plátně prožili, je tahle asi ta nejsmutnější. Potkali se na začátku války. To co bylo původně krátký románek užívajícího si vojáka a poblázněné holky, přerostlo do manželství ze zoufalství a poté do vztahu, který vydržel i roky odloučení. Z války se už nevrátil, ale Giovanna ví, že její milý Antonio žije a někde v Rusku na ní stále čeká, tak jako čekala ona na něho. Vittorio De Sica umí natočit i malý příběh jako nezapomenutelné drama. V pravdě banální zápletku rozvinul v hluboký a bohatý snímek plný silných momentů. Mohl se spolehnout jak na perfektní hudbu a skvělou kameru, tak na herecké mistrovství obou protagonistů. Loren hraje možná nejlíp jak jsem ji kdy viděl a Mastroianni za ní vůbec nezaostává. Závěrečná šestihvězdičková scéna na nádraží si zaslouží zařadit do zlatého fondu světové kinematografie. (12.07.2012)

Krásný film, který se dá vidět i po 45 letech od natočení. Sophia Loren excelentním způsobem ztvárnila přerod mladé šťastné temperamentní dívky ve zklamanou mladou ženu. Nemyslím, že by šlo o ruskou propagandu či agitaci. Taky vodíme hosty do parádního obyváku a ne do pokoje svého nepořádného puberťáka. Byla to zvláštní doba a to budovatelské nadšení tam po válce panovalo. Sama jsem byla v roce 1967 tedy přibližně v době natáčení filmu s našimi zemědělci na exkurzi po kolchozech v oblasti Kyjev a Charkov. Byla to ukázková družstva, stejně jako u nás Slušovice. Přátelští, pohostinní lidé byli pyšní na to, co vybudovali, ale my už jsme byli v té době technicky někde jinde, což jsme z úcty k hostitelům zamlčeli. Nás ale válka neponičila. Stejnou zkušenost měla i moje mladinká kolegyně, která o deset let později studovala v Moskvě 4 roky vnitřní obchod. „Marusja“ vyprávěla pro mne v tehdejší době nepochopitelné věci. Jezdila domů jednou ročně a proto o prázdninách využila pozvání spolužačky k návštěvě její rodiny žijící v Leningradě – nyní Petrohrad. Po dobrodružné cestě, kdy byla i zatčena, protože neměla patřičnou bumážku, ji přítelkyně místo do Ermitáže, vzala na kopec za město a hrdě ji ukázala nové sídliště ležící před nimi ze slovy : „To je krása, to vy u vás nemáte!“ A moje kolegyně přiznala, že neměla to srdce ji říct, že takové sídliště je u nás skoro v každém městě. Jedině bych moc nevěřila možnosti Antonia bez problémů vycestovat domů do Itálie. To, že v Rusku zůstal bylo uvěřitelné, protože muži tam byli po válce nedostatkovým zbožím. Taky ale není nikde psáno, že film byl natočen podle skutečné události. Dnes už je to asi jiné, ale i tak bych tam nechtěla žít. (27.01.2015)