Režie:
Antonín MoskalykScénář:
Alexandr KlimentKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Luboš FišerObsahy(1)
Televizní film autora Alexandra Klimenta a režiséra Antonína Moskalyka z roku 1969 zachycuje dva hrdiny, kteří neplýtvají slovy. Je výpovědí o společné cestě dvou lidí a o jejím tušeném konci. Dva staří lidé (Jarmila Kurandová a Ladislav Pešek) se potkávají ve vlaku. Namlouvají jeden druhému, že jedou k příbuzným, ale ve skutečnosti si nechtějí přiznat konečnost jejich cesty. Ukáže se, že si nalhávali, že nemají nikoho, kdo by o ně měl zájem, že jedou do domova pro přestárlé. Ještě poslední noc chtějí strávit „na svobodě"… (Česká televize)
(více)Recenze (43)
V průzračně čistém příběhu Alexandra Klimenta dokáží oba hlavní představitelé zaujmout svým hereckým umem. “Lidsky“ podaný příběh o vyrovnávání se se stářím je “prakticky“ bezchybně zfilmovaný. Intermezzo, které si dovolil Moskalyk při snímání Kláry Štěpánové (Jarmily Kurandové) při příchodu k domovu důchodců, je mistrovské. Zakomponování vánočních symbolů "při poslední večeři na svobodě" je dojemné (uzenáč, dělení jablka). Zaujme role Jany Hlaváčové (a podoba s její dcerou). Krásně si to Emanuel Navrátil (Ladislav Pešek) s Klárou Štěpánovou povídali. Smutně. Uvěřitelně. Hudba: Luboš Fišer. ()
"Ještě jsme tady, ještě nejsme tam…“ Dojemný televizní film o setkání dvou starých lidí, kteří se jen stěží vyrovnávají s pocitem osamělosti a nezájmu ze strany nejbližší rodiny. V krásně napsaných dialozích pro Ladislava Peška a Jarmilu Kurandovou mě (vzhledem k době vzniku filmu) zaujala připomínka Masaryka. Nostalgické náladě snímku krásně napomáhá typická Fišerova hudba. ()
Dojemně smutné. 1) Zápletka příběhu je sice jasná už po dvaceti minutách, ale herecké mistrovství 79leté Jarmily Kurandové a 63letého Ladislava Peška úroveň filmu drží._____ 2) Všechno se dá lidsky a prakticky zařídit. Koneckonců nakonec našli alespoň jeden druhého. ()
Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku. ()
Barometr jsem viděl poprvé někdy v devíti či desíti letech, krátce po poslední revoluci. Ten film mě okamžitě zasáhl a odzbrojuje mě i čtyřicetiletého. Jako dítě mě šokoval svou bezprostřední pointou, obrazem krutosti světa, v němž žiji a o němž jsem si myslel, že je jednou velkou rodinou. Střízlivěl jsem dlouho a nyní mě zasahuje už jinak – tím, jak svědčí o nezávislosti lásky, o tom, že lze najít pevný bod, osu světa, axis mundi, ne jen v každém věku, ale i tváří v tvář té nejhlubší beznaději. Dialog Jarmily Kurandové a Ladislava Peška je silný ve své bezprostřednosti, v tom, jak se obě svébytné a k jinému snu zacílené cesty protínají, proplétají a jednotí. Pesimistická pointa snímku, nádražní prázdno, které zvrací veškerou předešlou naději v suť, je dobově podmíněná a není sourodá s celkem, ba snímek příliš vychyluje. Tváří v tvář chladu bližních je přitom dostatečně skličující již ta úzkost v půlnoční hotelové jistotě, a ta by tento snímek také smysluplněji uzavírala. ()
Reklama