Režie:
Antonín MoskalykScénář:
Alexandr KlimentKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Luboš FišerVOD (1)
Obsahy(1)
Televizní film autora Alexandra Klimenta a režiséra Antonína Moskalyka z roku 1969 zachycuje dva hrdiny, kteří neplýtvají slovy. Je výpovědí o společné cestě dvou lidí a o jejím tušeném konci. Dva staří lidé (Jarmila Kurandová a Ladislav Pešek) se potkávají ve vlaku. Namlouvají jeden druhému, že jedou k příbuzným, ale ve skutečnosti si nechtějí přiznat konečnost jejich cesty. Ukáže se, že si nalhávali, že nemají nikoho, kdo by o ně měl zájem, že jedou do domova pro přestárlé. Ještě poslední noc chtějí strávit „na svobodě"… (Česká televize)
(více)Recenze (43)
Život není pohádka, ale můžeme o něm tak mluvit, nikdo nám nebrání, jen ta realita prostého života, ve kterém je nejdůležitější vše prakticky a lidsky vyřešit...i když je to marný boj, je krásné to žít. A také se na to dívat, v rámci už tak skvělých dialogů také jedna z posledních možností svobodně natočit příběh dvou lidí, kteří pamatují vše od Rakouska až po srpen ´68. Nostalgická zmínka o Masarykovi musela tento TV film nadobro uzamknout do trezoru. ()
Příběh dvou starých lidí co jedou do "starobince" umřít. Potkají se ve vlaku a tak si povídají co kdo bude dělat či dělal o dětech a tak. Pak se rozdělí , ale děda se rozhodne navštívit tu paní, ale ta mu řekla špatnou adresu, která v onom městě vůbec není. Stařenka jde do "starobince" , ale před branou si to rozmyslí a vrací se zpět do hotelu, kde je ubytován i děda A tak se zase potkají a spřádají plány jak si užít ten zbytek co jim schází a řeknou si pravdu o sobě. Nakonec plní plánů pochopí, že už je pozdě.... docela dojemný příběh, ale na můj vkus až příliš pesimisticky je vyobrazen ten přechod do "starobince" vždyt na tom , přece není nic špatného. Ty lidi aspoň nejsou sami a je o ně postaráno. Než žít někde sám bez pomoci a opuštěn. ()
Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku. ()
Člověk pamatuje. A zapomíná. Citlivý komorní příběh osudového setkání v podzimu života je hereckým koncertem Ladislava Peška a Jarmily Kurandové. Zaprášená nostalgie dávno odvanulého mládí, nahrazována pábitelským nalháváním stařecké fantazie, je v závěru konfrontována ne právě radostným východiskem obou protagonistů. Malý film o velkých věcech a také o pomíjivosti štěstí. Vynikající práce Antonína Moskalyka. ()
"Ještě jsme tady, ještě nejsme tam…“ Dojemný televizní film o setkání dvou starých lidí, kteří se jen stěží vyrovnávají s pocitem osamělosti a nezájmu ze strany nejbližší rodiny. V krásně napsaných dialozích pro Ladislava Peška a Jarmilu Kurandovou mě (vzhledem k době vzniku filmu) zaujala připomínka Masaryka. Nostalgické náladě snímku krásně napomáhá typická Fišerova hudba. ()
Reklama