Oči války

Po Zemi nikoho jsem měl přehnaná očekávání, která se samozřejmě nemohla zcela naplnit. I tak ale Tanovič nenatočil vůbec zlý film, který vystavěl především na dobrém scénáři a skvělých výkonech herců. Nemůžu se sice ubránit dojmu, že to mohlo být kratší, ale i tak jsou Oči války slušně nadprůměrné drama. 80% (06.10.2016)

Nečekejte typický válečný snímek z válkou zmítaného Kurdistánu. Triage je především snímkem o válečném fotografovi Marku Walshovi, který se po těžkém zranění a následném traumatu postupně zotavuje a to nejen fyzicky, ale zejména psychicky. Colin Farrell tento snímek spoluprodukoval a následně si zde i vystřihl hlavní roli. Což je pro diváka jenom dobře, neboť Triage to je především ON. Díky jeho přesvědčivému hereckému projevu je Triage tak působivým snímkem. Ale abych nemluvil pouze o něm. Za zmínku stojí určitě i ostatní zůčastnění, ( kteří i přes menší prostor, který tu dostávají ), předvádí uvěřitelné herecké výkony. Ať už je to krásná Paz Vega, Kelly Reilly, psycholog Christopher Lee, či " humanistický doktor " Branko Djuric coby Dr. Talzani. Bílý či modrý štítek. Ano, tak tenká je tu hranice mezi ŽIVOTEM a SMRTÍ. Člověk, který tohle nezažije na vlastní kůži, těžko může soudit činy tohoto doktora. Skutečně víme, jak bychom se v dané situaci zachovali my....? Za zmínku určitě stojí i realistická syrová kamera a Godoyův povedený hudební doprovod. A ten konec... ,to je pořádná rána palicí do hlavy. p.s. člověk při sledování takovýchto typů snímků, plně pochopí význam Platónova citátu " JEN MRTVÍ SE DOČKALI KONCE VÁLKY ". (25.03.2010)

Ten příběh se opakuje se železnou pravidelností. Neznámý talentovaný tvůrce natočí s neznámými herci a minimem zázemí a kapitálu úspěšný festivalový snímek, který si získá přízeň publika i filmových publicistů a úspěšně si razí cestu po celém světě. Další film už natáčí s podporou silného producenta, hrají v něm mezinárodní hvězdy filmového plátna a ambice jsou cítit z každého kroku štábu i z každého záběru. Jenže i přes snahu a investice je výsledek často víc než rozpačitý. Danis Tanović zabodoval nejen u mě, ale v podstatě u všech se svým autorským snímkem Země nikoho, který byl skvělým komorním protiválečným dramatem a režisérovi tehdy stačili tři vojáci uzavření mezi frontovou linií a spoutaní vzájemnou nenávistí k tomu, aby vybudil maximální emoce. Tady se zjevně snaží o totéž, ale tak nějak to drhne a výsledek neodpovídá očekávání. Rozum by chtěl téma a snahu ocenit čtyřmi hvězdičkami, ale emocionální část mého já říká, že tři hvězdičky jsou tak akorát. Ano, pointa je silná a drsné scény z polního lazaretu v povstaleckém Kurdistánu jsou působivé, ale to je na stominutový snímek trochu málo. Celkový dojem: 60 %. (22.02.2014)

Tento film má sice solidní filmovou poentu a koncovku, ale bídné tempo, nudné sekvence a prostě všehno to, co se odehraje v prvních 80 minutách je slabé, nestrhující, nezajímavé a nejasné. Minimálně prvních 60 minut jsem neveděl o co tam vůbec jde a za jakým účelem film směřuje. Přesto něco neurčitého ve filmu stále drželo mou pozornost. Uvažoval jsem i na 2*, ale za to "něco" dávám 3*. (21.12.2010)

Neměli jsme to s Markem lehký, já osobně jsem se musela poprat s předpojatostí pramenící z čistý nenávisti k blbcům, co když prýští láva, burácí zemětřesení či šílí Tsunami, tak radši cvakaj spouští, místo aby zdrhali. Pochopit jeho (ne)počínání taky nebylo jen tak (a ani se mi to úplně nepovedlo), ale já si z filmu odnesla, že lidská psychika je složitý bludiště, kam někdy něco se zavázanýma očima upustíme, abychom k tomu už nenašli cestu zpět. A jak naše podvědomí instinktivně hledá, začne v panice tahat za různý nitky, sahat na páčky a mačkat čudlíky, co vedou úplně jinam. A uprostřed týhle úvahy mi došlo, že mě dostal, hoša jedna nemytá... (01.12.2010)